Kořenem našich rozporů jsou tedy právě žádostivosti (chtění, nechtění), dvojakost. Žádostivost s sebou přináší bolest a hned zase snahu vyhnout se jí. Proč je v nás tahle dvojakost? Dvojakost určitého druhu sice v přírodě existuje (muž-žena, světlo-stín, den-noc, atd.), ale proč existuje vnitřně, psychicky?
Proč je v nás psychická dvojakost? Proto, že jsme byli vychováni, abychom neustále srovnávali co je a co by mělo být. Jsme podmínění tím, co je údajně správné a špatné, morální a nemorální. Uvěřili jsme, že úvahy o opaku závisti, násilí, žárlivosti a ničemnosti nám pomohou zbavit se těchto nepříjemných věcí. Opak je to, čím chceme rozdrtit to, “co je”; je to však únik od skutečnosti. Opak používáme jako prostředek, kterým se chceme vyhnout skutečnosti, o níž nevíme, jak s ní naložit. Tisíciletá výchova nás přesvědčila, že ke zvládnutí daného stavu si musíme vytvořit ideál: opak toho, “co je”. Člověk plný ideálů se domnívá, že se pomocí opaku zbaví skutečnosti, jenže to nelze. Můžeme do konce života kázat nenásilnost, a přesto budeme zasívat násilí na každém kroku.
Zatímco jste plní představ, jací byste měli být a jak byste měli jednat, ve skutečnosti se chováte úplně jinak. Z toho vyplývá, že ideály, principy a víra vedou k přetvářce a k nepoctivému životu. Ideál vytváří opak toho, “co je”.
Když však víte, jak být s tím, “co je”, pak už ideálu není třeba. Snaha být jako někdo jiný anebo jako naše ideální představa, je jednou z hlavních příčin lidských rozporů, rozepří a zmatků. Zmatená mysl, ať dělá co dělá, zůstane, jaká je, a její činnost povede pouze k dalším zmatkům a konfliktům. To je stejné, jako bezprostřední fyzické nebezpečí.
Takže co zbývá udělat? Přestat jednat v pojmech zmatku a jednat celistvě, být s tím, “co je”, bez posuzování a poměřování.
Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
