Abyste dokázali žít s něčím takovým, jako je žárlivost, závist a vlastní vnitřní bída, nesmíte si zvyknout a jen tak to přijmout. Je třeba si toho hledět, jako si hledíte právě zasazeného stromu, který chráníte před suchem a nepohodou. Musíte se dívat, nesoudit, neospravedlňovat – začít to mít rád. Ne že pak milujete svou závist nebo utrpení (i když i takových lidí je spousta). Záleží vám prostě na tom, abyste “sledovali” projevy života.
Bylo by tedy možné, abychom doopravdy žili s tím, co jsme: se svou otupělostí, závistí, ustrašeností, lhostejností (tj. mimochodem nalhávání si velké ohleduplnosti a citlivosti), nudou, snadnou zranitelností, se svou touhou po uznání a chvále? Bylo by možné, abychom s tím vším žili, aniž bychom to přijali nebo odmítali? Bylo by možné, abyste to všechno pozorovali beze smutku, cynismu nebo pýchy?
Položme si ještě otázku: je tato svoboda, tato (vnitřní) samota, toto navázání kontaktu se vším, čím jsme uvnitř své bytosti, záležitostí času? Lze k této svobodě a volnosti dojít postupně? Samozřejmě že ne, protože ve chvíli, kdy sem vpustíte čas, ještě víc se zotročíte. Svobodným a volným se nelze stát krok za krokem. Svobody nelze dosahovat.
Můžeme si být svobody vědomi? Když řeknete “já jsem volná a svobodná”, tak určitě nejste. Je to jako když člověk tvrdí, že je šťastný: když to vyslovuje, žije už ve vzpomínce na to, co bylo.
Svoboda se dostavuje sama sebou – ne na přání, ani s touhou nebo chtěním. Nezjeví se, když si vytvoříte představu, jak má vypadat. Dospět ke svobodě znamená učit se pozorovat život.
Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
