Tak přesně tohle jsem odpověděla známé, která se mě před dovolenou ptala, jestli se nebojím, když jsem ještě nikdy neletěla. Byla jsem hrdinka! Vždyť lidé létají běžně, co na tom může být.
„Děcka, já se tak těším, že asi ani nedospím!“ Říkala jsem ještě večer před odjezdem. Tolik jsem se těšila! Na týden strávený zase ve čtyřech s mými dospělými dětmi, na cizí zemi, na místa o kterých jsem slyšela jen z vyprávění mé dcery, na její byteček, energie jejího nového domova a konečně i na ten let a na všechna svá POPRVÉ. Hurá, vstříc novým zážitkům.
Poprvé nastupuji do LEO Expresu a jsem jako vesničan ve velkoměstě. Páni, všechno je pro mě tak nové, krásné, luxusní, úžasné. Tři hodiny jízdy, výhled na krajinu, výborné cappuccino. Bože jak já si to užívám a jsem vděčná. Hlavní nádraží v Praze, Letiště Václava Havla, poprvé.
Plno lidí různých národností, cestování se mi nejspíš zalíbí. Tady bych to nejspíš sama nezvládla, nevím kam jít, kde se nechat odbavit, co udělat..no co, nechám se vést.
Procházím bezpečnostní kontrolou na letišti, pro jistotu si sundám i náušnice a stejně mi srdce tluče, jestli projdu. Prošla! Bezcelní zóna- poprvé– páni! Očuchávám parfémy těch nejlepších značek.
Pár hodin čekání na letišti, letadlo má hodinu zpoždění, aspoň si to užiju. Z okna pozoruju letadla, vystupující lidi, kufry jedoucí na páse, všechno se mi líbí, jako malému dítěti.
Jde se nastupovat! Hurá! Dav lidi postupuje do úzké chodby směrem k letadlu. (Omlouvám se, ale nevím, jak se jmenuje ta část, která se připojí k dvířkám letadla a googlit se mi nechce) A safra, jde do tuhého. Úzký prostor naplněný lidmi, mi nedělá dobře.
Začínám cítit úzkost a zhluboka se nadechuju. „Nemysli na to!“ Říká mi dcera, když se mi v očích objevuje strach. Konečně se dveře otevřou a nastupujeme do letadla. Uf, bude líp.
ŠOK! Nastupujeme do ještě menšího prostoru, vnitřek letadla je strašně úzký! Co jsem čekala, zblbnutá z filmu kde to vypadá prostorně. Vydýchaný vzduch, ulička plná lidí..všechno se ve mně sevře. Tak tohle nedám!! Usedám na sedadlo a zmocňuje se mě panika. ÚTĚK!!!! Hlásí můj ochranný systém, srdce buší jak o závod, těžko se mi dýchá a do očí se derou slzy.
Není kam, utéct! Ulička je ucpaná nastupujícími lidmi. Jsem hysterka! Vnitřní kritik se začíná ozývat a cítím poprvé hluboké zklamání ze své reakce. Soustředím se na dech, srdce cítím až v krku, panika mi zachvacuje rozum. Jediné, co mi pomáhá, je dívat se do okýnka.
Drtím manželovi ruku a valí mi slzy. Tohle už jsem zažila, tohle přece odněkud znám, jen si nemůžu vzpomenout. To až potom v klidu.
Malá holka na výletě s rodiči, nastupuje v davu k autobusu na poutním místě. Vidí všude jen kroje, nařasené sukně, je malá, dav ji táhne sebou, pryč od rodičů, nemůže se pohnout, dýchat, dav ji mačká víc a víc a tak zavře oči..tma, hluk se vzdaluje…najednou ji někdo ji vytahuje..zas je dobře.
Ten samý den. Ta malá holka se vrací z výletu a jede v autě s příbuznými, když řidič při pohledu do zpětného zrcátka vykřikne, prudce zabrzdí a vybíhá z auta. Vidí havárií auta, v kterém jeli její rodiče a bratr. Chvíli stojí a dívá se z dálky, nechápe a pak běží k autu hledat své rodiče.
Všude sklo, krev, zmatek, plno lidí. „Mami, maminko“, maminka leží a neodpovídá, je kolem ní plno lidí. Tatínek má zavřené oči a leží vedle na zemi. Vidí brášku, teče mu krev z hlavy a dívá se skrze ní.
A pak ji zavřou ještě s 4 dětmi do nějakého auta, aby se tam nemotala. Děti brečí, mačkají se na ní, uzavřený prostor, nemůže zas dýchat. Cítí jen strach, úzkost.
Zní to jako ze špatného filmu, ale je to můj zážitek z dětství, který skončil nakonec dobře. Všichni přežili, i když si tělesné následky havárie nesli celý život. Zážitek zmizel v proudu času, ale je tam někde uložený. V místech, kde ona už nikdy nechodí, které kdysi tolikrát čistila. Měl by být čistý, bez emocí, přesto na ni teď vykouknul.
Zůstal strach z lidí a z uzavřených prostorů. Tu a tam s ním musím bojovat. Třeba když jsem byla 3x na vyšetření Magnetické rezonance a v duchu přeříkávala všechny modlitbičky z dětství, protože to jediné, mě uklidňovalo.
Nebo když jsem před pár měsíci uvízla v malinkém výtahu a čekala 25 min než mě vytáhnou. Tehdy jsem si řekla, že mám dvě možnosti. Buď výtah přidám do šuplíku STRACH a víc a víc se každý den budu bát ho zdolat nebo do něj vlezu znovu, hned druhý den. S vědomím, že když jsem to přežila jednou a neumřela, přežiju to znovu.
Možná to nebylo hrdinství, ale lenost, protože bydlím v 6 patře a mám pejska, takže se mi nechce šlapat několikrát denně do schodů.
A tak je to i s létáním, abych se konečně dobrala konce. Bála jsem se cesty zpátky. Jenže vesmír možná viděl, že už mám dost a tak jsem zpět letěla větším letadlem a seděla vpředu. Možná nikomu z cestujících ten rozdíl letadel nepřišel tak významný, ale pro mě byl obrovský a cestu zpět jsem si užívala pohledem z okýnka na nadýchané nádherné bílé polštáře z mraků, jako z filmu Anděl Páně.
„ Tak takhle vypadá nebe!“ Prohlásila jsem na cestě zpátky. A když jsem na chvíli zavřela oči, viděla jsem ty nejkrásnější barvy. Často barvy vidím, když medituju, ale tady nad zemí byly daleko krásnější. Snad to byly čakry, protože v nich byly chuchvalce.
Jen jsem je tak pozorovala a obdivovala. A pak přišla ta nejkrásnější zlatá, která se mnou zůstala celou cestu. To jsem už věděla, že tohle je za odměnu a že jsem v bezpečí.
A tak, i když to mé poprvé bylo trošku jako boj s větrnými mlýny a odnesla jsem si sebou i nějaké šrámy na duši a můj vnitřní kritik narostl do obřích rozměrů, uvědomila jsem si, že každé poprvé je nová zkušenost, nová výzva vyzkoušet si něco ze svých strachů. A třeba objevit místa, o kterých jsme už ani netušili, že je v sobě máme a poléčit je.
Jak? Vždyť víte.
Jedině tím, že půjdeme zas a znovu vstříc svému strachu, že se nevzdáme, že se zvedneme a znovu budeme dělat to, čeho se bojíme. Byť je to tam 30, 40 let schované, byť je to jako boj s devítihlavých drakem, který se nám zdá, že nemůžeme nikdy vyhrát. Jenže, znáte přece pohádku o Honzovi…!
S láskou Lenka ♥
