„Svět v mých očích není nic jiného než obrovská halda svinstva, nad kterou tancuje sbor masařek, kterou se prohlodává armáda červů, ta hniloba proniká vším, není jediného nedotčeného kousku. Už dávno jsem se naučil vysávat život do krve a na dřeň, mé prsty jsou nelítostné drtiče, mému pohledu nic neunikne, číhám na každou živou duši, když je maso, sním nejdříve to, a když ho ohryžu, zlomím ještě kost, abych vysál morek. Zvykl jsem si na zločin i na to, že je ho svět plný, nedovedu si ani představit, že by ho skutečně někdo někdy odsoudil.“ Celou dobu v románu Než slehne rudý prach čekáte, jestli někdy někdo někoho spravedlivě odsoudí. Možná ano, možná se dočkáte. Ale směsice různých kdyby mě nedovolila považovat rozuzlení za spravedlivé. Docela by mne zajímalo, jestli autor přemýšlel i nad jinými konci, protože tímhle zavrtal čtenáři pořádného brouka do hlavy.
Ale nezačínejme od konce, ačkoliv…
…všechno je v tomto románu od konce. Vždycky musíte domyslet konce, abyste v džungli naprosto bez skurpulí přežili. Čínské soudnictví je prolezlé červy, nablýskaný talár je jen rouškou obrovského zoufalství a korupce, která pramení dle autora především z mizerně placených soudců a královsky přeplácených právníků. Lépe nastavit podmínky pro korupce snad ani nejde. A tak s Wej Taem, mladým právníkem, projdeme nějaký čas jeho života. Je mu čtyřicet a připadá si už starý a za zenitem. Zažil hodně, viděl hodně. Láska pro něj nemá cenu, přesto v jeho slabých chvílích cítíte, že o ni stojí, ale nejde to. Zeď přítomnosti, obdivuhodná touha žít, přežít a na druhou stranu už konečně z tohoto nesmyslného světa odejít, dělá z příběhu koktejl emocí, který zdánlivě vchází z naprosto neemotivního příběhu a prostředí.
Stejně jako za leskem drahých aut, luxusních restaurací a v luxusu vydržovaných žen bývá bída a zoufalství, tak i za image tvrdých mužů s povahou dravých šelem bývá jen ubohá duše, která zoufale ví, že žije něco, co je jen náhražkou skutečného života.
A to se autor snažil ukázat.
Ve svém cynickém realismu ukazuje současnou Čínu, morálně pokřivená pravidla, křivené lidi a tlak, který prospívá jen pár vyvoleným. A kdoví, jestli vůbec i těm. Ale ano – možná nám na konci všeho dojde, že opravdové přežití je jen pro ty, kdož skutečně nemají duši.
„Už jsem dost dlouho na tomhle světě, abych se nechal obalamutit takovým divadlem. Srdce mi dávno zkamenělo, to už žádný cit nerozhýbe, k projevům přívětivosti chovám pochyby ze zásady. Laskavost je nejprudším jedem tohoto světa, nejhezčí houby jsou smrtelné, za vlídným úsměvem se skrývá les ostrých čepelí, život ve své podstatě je prázdnota bez citu, rudý prach konce nezná a ti, kdo umírají předčasně, umírají proto, že se nepřizpůsobili.“
Ti, kteří se nepřizpůsobili….
Tak tohle mi bude znít v uších hodně dlouho…
O autorovi: Mu-žung Süe-cchun, vlastním jménem Chao Čchün, se narodil v roce 1974 v Šan-thungu na severovýchodě Číny. Nekonvenční člověk, který se vymyká čínské kontrole a často píše své romány ve vícero variantách, aby unikl cenzuře. Žije v Honkongu a je komentátorem čínských událostí pro The New York Times. Napsal již šest podobných románů, které budí pozornost po celém světě právě variabilitou a syrovostí témat i zpracování.
Vydalo nakladatelství Argo, 2018, www.argo.cz
