Během svého dosvadního života jsem si prošla několika etapami přístupu ke smrti. V těchto řádcích se chci s Vámi podělit o poznání, ke kterému jsem během svého života, a nejvíce v posledním roce, došla.
Nejprve jako malé zvídavé dítě. Bylo mi asi 5 let a vzpomínám si na ten pocit, když jsem se dívala jak děděček zabíjí slepice a zajíce. Fascinovalo mě jak z pohyblibého dýchajícího stvoření, se postupně stane nehybné tělo. Babička mě nikdy od toho nemohla odvést. Byla jsem posedlá sledovat ten “rituál”, ale vím , že jsem nebrečela a ani mě to nenapadlo.
Jak jsem rostla, začala jsem se smrti obávat. Představa, že nebudu byla pro mě nepochopitelná. Co se mnou bude až nebudu? 🙂 Zároveň strach o rodiče, že mi zemřou nebo já jim Měla jsem spousty otázek. Kam to mé já zmizÍ? A bude i nadále tento svět až já nebudu? Nejvíc mě děsily odpovědi typu pak nebude nic nebo budeš v nebi /pekle. Brečela jsem i když tatínek kácel strom na zahradě. V té době jsem měla období ,kdy mě nejvíce přivádělo k slzám to, že tu smrt někdo způsobuje. Nechápala jsem proč lidé se smějí a hodují, když zabijí bez jediné pokory prase, ale z lidské smrti dělají strašáka.
Postupem času jsem zjistila, že je to normalní se smrti bát. Bojí se jí všichni. Když někdo zemře šeptá se o tom. Není to oblíbené téma hovorů a nebo naopak se z toho dělá tak velká bublina nástoj jak se předvést s nějakou fajn historkou a podvědomně v tom druhém vzbudit strach. Na smuteční oznámení se píše. Prohrál boj se zákernou nemocí. Když do vyhledávače zadáte slovo smrt vyskočí na Vás jen samé hrozivé obrázky. Život bereme vlastně jako celoživotní boj se smrtí. Mame rádi mládí, krásu a vitalitu . Ale před stařím, pomalostí a senilitou zavíráme oči. Nechceme to vidět . A možná i kdybychom vnitřně chtěli společnost to nedovolí. Musíte chodit do práce. Nikdo neřeší že Vám někdo umírá a že byste chtěli být s ním. Zaměstnavatel nepočká . A smrt Vám nedá termín. Může to trvat pár dní, ale klidně rok i déle.
Takže i já se bála a hodně. Postupem věku čímdál víc. Navíc když se narodily mé dcerky byl to vlastně věčný strach o ně nebo sebe .Obleč se, neběhej, drž se … S úzkostí na srdci jsem poslouchala zda děti v postýlce dýchají.
Teď s odstupem času si uvědomuji, jak jsem se neustále udržovala v pernamentním stresu. A proč? To že já se bojím ubližuje jen mě, ale nezmění to nic na tom, zda se něco stane nebo ne.
A co by se mohlo stát? Co nejhoršího se může stát? Že zemřeme, ale to zemřeme všichni . Otázka je jestli ve strachu z ní a nebo v lásce k ní:)
Na svět se také rodíme z neznáma. Nevíme jak jsme se tu vzali, ale nedáváme tomu žádné ošklivé nálepky.
Vlastně smrt je pro nás jako splolečnost obrovský byznys. Bojíme se, že nás někdo zabije, že onemocníme a pak zemřeme … A tak ve velkém vyrábíme léky, zbraně atd. A přitom boj vždy jen rodí další boj.
Je to težké milovat smrt, ale mě se v mnohém ulevilo. Navíc věřím, že smrt nás neovládá. My sami se rozhodujeme, zda řekneme životu ano. Vždy je to o našem vnitřním nastavení. Myslím, že smrt přichází když se pro ni opravdu vnitřně rozhodneme.
Naopak se smířením se smrtí si vléváme život do žil. Protože, když víte, že není čeho se bát není proti čemu bojovat. Pak stačí vědomě být a v tom stavu žít *heart*
