Cesta k mateřství: Překonání strachu a nejistoty v mladém věku
Nevím jak začít, od čeho? Asi od prvních dvou čárek, to předtím nestojí za řeč.
Byla jsem u babičky, byl pátek, tuším, že 18.prosince..ten den jsem nešla do školy a babička se mě hned ráno zeptala: ,,proč nejdeš? Jsi těhotná?” haha babi. Tu dobu jsem ještě nic netušila, říkala jsem si, že zpoždění mám celou dobu, třeba i o dva měsíce, to spíš táta mojí holčičky byl na nervy a psal mi ať si jdu pro test.
Už v drogérce mě prodavačky probodávaly pohledem, říkám si, co když jsem fakt těhotná, to mě asi rovnou zabijí, ne?…..Přišla jsem k babičce, byla tam moje maminka se ségrou, vlezla jsem si na záchod, četla návod, vyčůrala se (zatím relativně v klidu) a koukala až se ukáže ta JEDNA čárka, vyfotím mu to a všechno bude dobrý. DVĚ ČÁRKY. Wtf? CO????? Chtěla jsem umřít, zabít jeho, vrátit čas, smazat tu čárku, smazat poslední měsíc.. Koukám na sebe do zrcadla ,,ty jsi kráva pitomá”. Pozdě, bylo pozdě.
Hledala jsem možnosti, řešení, nějaký útěk. Co víno a horká vana? Ne, moc drastický. Řekla jsem to tetě, sestře mojí maminky, jela k ní a nejdřív to řekla sestřence, pak jsme zavolaly jí. Nápad. Co kdyby předstírala mojí mámu a šla se mnou na potrat? Ani náhodou.
Říkám to R (otec malý), nevěří mi, tak on mi ještě nevěří? Udělala jsem si test před nim, dvě hodiny ani slovo, jen čumí na ten test? To nemůžeš něco říct? ,,Zvládneme to spolu, nenechám tě v tom” asi nejulhanější věta, co kdy řekl:)))
Přeskočím hodně dní, probrečených dní.
Byla jsem přes Vánoce u táty, jediný kdo to tam věděl byla moje nejlepší kamarádka.
Když jsem přijela, jako první jsem mluvila s babičkou. Rozeběhla se k ní a brečela jí na prsou..,, no jo, tak budeš mít hold miminko no”. Jojo, počkat, cože? Já si to nechám?
V ten moment se mi přetočily priority, celý svět, myšlení a největší rozhodnutí v mým životě.
Moje maminka se to dozvěděla beze mě, teta jí to řekla. ,,Nenechám tě v tom, ať se rozhodneš jak chceš.” To jsou ta slova, která mi nelhala.
Táta.. jak by to asi vzal táta. Jeho malá holčička čeká dítě. Brečel, nutil mě na potrat, prosil mě. A pak se mu to rozleželo v hlavě.. naštěstí.
Nebudu se tady litovat, jak moc mi ublížil, když mě v tom nechal, jak mě potopil, rozšlapal všechno co mezi námi bylo, prostě všechno vzal a zahodil, jako by nic. Jako bych nebyla těhotná, jako bych nebyla zamilovaná a jemu naprosto oddaná. Jakoby mě neznal. Už chápu proč se říká, že holky vyspívají rychleji.
Jsem v 36tt, mám rizikové těhotenství, krátký děl. čípek. Za tu dobu už jsem ležela v nemocnici, za pár dní pro mě zas jela rychlá, před měsícem jsem ležela na rizikovým v Ústí, za tu dobu jsem vybrečela moře slz. A hádejte kdo mi vždycky pomohl. Moje maminka, je tu se mnou od začátku, chápe mě, poslouchá mě, objímá mě, utěšuje mě, rozesmává mě a miluje mě. Jako já miluju svojí holčičku. Teď už vím, že zvládnout se dá všechno. Možná si říkáte, jak jsem nezodpovědná káča, jo asi jo. Že si zničím život. Nezničím, akorát nebudu žít život puberťáka, ale matky. Možná trochu dřív, ale co na tom. Vychovám svojí princezničku, dám jí všechno co bude potřebovat, i kdybych už nikdy neměla spát. Každé kopnutí mi vykouzlí úsměv na tváři a zároveň vytlačí takovou tu slzu, tu vzpomínku na něj.
Tohle jsem nenapsala, abych se ospravedlnila, nebo abych byla obdivovaná jak jsem statečná, potřebovala jsem to všechno ze sebe dostat ven. Někomu to říct (i když moje maminka to poslouchá každý den). Je plno lidí co mě odsoudí, co už mě odsoudili, aniž by na to měli právo. Ale udělala jsem něco špatného? Udělala jsem nejlepší věc v životě, dala jsem život.
Zdroj foto:Pixabay.com
