Když jsem minule psala, že už nebudu rozjíždět žádné nové projekty a budu se věnovat jen smysluplnému rozvoji e-shopu, vážně, vážně, vážně jsem tomu věřila a přísahala na holý pupík, že to dodržím. Přesně tři dny potom přišla klasika – nabídka, která se neodmítá. A tak znovu přišla chvíle, kdy jsem se po hlavě vrhla do nové výzvy. Jenže jsem jenom člověk…
Jak jsem si naplánovala, tak jsem se skutečně vrhla na svou vlastní značku a pokusila se vytvořit jí vlastní stránky. Www.nufnuf.cz začala po dvou letech hnití v nečinnosti fungovat. Původní plán byl samostatný e-shop zdarma. Skutečně jsem se i zaregistrovala a začala tvořit, ale po několika hodinách vyplňování a opětovného hledání mi došlo, že prostě nemám sílu zakládat ani udržovat další e-shop. A tak jsem hnijící doménu prostě přesměrovala na starý e-shop. Můj e-shop, mamčin e-shop, třetí bych prostě nezvládla. I když ano, mám pocit selhání. Ale ne tak významný, abych s tím nedokázala žít.
Taky jsem si skutečně sedla nad materiály od Hilary Rushford a rozhodla jsem si naplánovat nadcházející rok plný osobního rozvoje a zklidnění. Už žádné nové projekty. Pečlivě pročítám pracovní listy a píšu a píšu a píšu a přemýšlím. Co mi tenhle rok udělalo radost? Čeho chci příští rok víc? Co už dělat nechci? Pročítám pořád dokola, nevím, co psát. Takové ty stupidní otázky, kdo jsem, co chci, kam směřuju. Mám chuť se na to vykašlat. Ale tak slíbila jsem si to. A tak píšu. A čtu. Chtěla bych víc psát, být vyrovnanější, umět oddělovat práci a soukromý život. Třeba i napsat knížku a začít překládat. Dopisuju tam, že chci rozvinout vlastní značku. Jak jsem mohla zapomenout.
Následující den mi píše kamarádka e-mail. Chystá se nový časopis, hledají lidi, dala na mě tip. Ještě ten večer mi volají. Jsem z toho trochu vykolejená. Pravá ruka šéfredaktorky. Peníze nejisté, ale zkušenosti obrovské. Moc nechápu, jestli je to pohovor nebo už se vezu. Další den mi přicházejí pracovní materiály. Aha, tak se se mnou počítá. Ještě ten večer máme pracovní call. Dostávám první úkoly. Dívám se na strategii, základní myšlenku. Ta holka ví, o čem mluví. To se mi líbí. Zakazuju si to, ale začínám se vidět v budoucí redakci.
Zakazuju si to, kudy chodím. Shánějí se peníze. Možná nikdy nevyjde. Taky jsem to ještě neřekla manželovi. Slíbila jsem mu, že do ničeho po kurzu programování už nepůjdu. Ale tohle nejde odmítnout. To je příležitost. V tom jsem dobrá a to chci dělat. “Máš dvě děti, chceme třetí, jak to budeš stíhat?” kouká na mě s tím svým “jatitoříkal” úsměvem. A hned na mě udeří: “Takže, co vypustíš?” Moc toho k vypuštění není. Psaní pro Kondici nebo e-shop. “E-shop…” pípnu a čekám peklo. “Takže bysme jako mohli mít konečně normální pracovnu?” Uf, tak to zdaleka nebolelo tak, jak jsem myslela.
Večer, když všichni spí, přemýšlím, co se sebou. Dívám se na papíry od Hilary… žádný e-shop. I Ňuf ňuf jsem dopisovala dodatečně. Já svoji budoucnost v e-shopu nevidím. Bojím se to přiznat. Bojím se SI to přiznat. Nechci ho. Nechápu, co se ve mně děje. Mám tu něco, co jsem začala, a já přece vždycky všechno dokončím. Mám milion nápadů, jak to zlepšit. Chce to jen čas, který teď nemám. Nebo nechci mít? Nedělá mi to radost. Jsem zoufalá. Takže skutečně chci položit něco, co jsem budovala tak dlouho a tak tvrdě? Stálo mě to kamarádku, stovky volných hodin, milion zklamání… ale spoustu věcí mě to naučilo. A nějak to pořád funguje. Co s tím? Vážně to zahodím kvůli časopisu, který možná nevznikne?
Malý souhrn – takže, stoprocentní upřímnost. Utopila jsem v tom 200 tisíc. 25 jsem věnovala své bývalé obchodní partnerce, protože jsem blbá, 40 jsem vyhodila za e-shop na míru od kamaráda, který nikdy nefungoval, jak měl – protože jsem blbá. Dalších 10 se vypařilo v přírodní kosmetice, která se objednala příliš brzy a nestihla se prodat. No, snad aspoň ta charita měla radost. Dalších 10 mě stálo zboží objednané přes internet, které bylo tak hnusné, že ani v bazaru za nákupní cenu ho nikdo nechtěl. Opět doufám, že aspoň v té charitě měl někdo radost. Takže 85 tisíc, které vyletěly komínem a už je nikdy neuvidím. Na školení Dominiky Špačkové jsem si stanovila částku, kterou jsem ochotná obětovat, na 60 tisíc. Tak to se nepovedlo, ale mohlo být hůř. Něco málo jsem snad vydělala a něco mám ve zboží. Jak to zpeněžit?
Svěřuju se další kamarádce. Věnuje mi chápavý pohled a řekne mi, že se diví, že jsem to nepoložila už dávno. Je mi z toho smutno. Přijdu si trapně. Že se tu tři roky za něčím honím a všichni mě litují. Že všichni vidí, že na to nemám, ale já to odmítám vzdát. Teď mi přijde vážně zbytečný, cokoliv dělat. Pokračovat. Kašlu na to. “Tak to prodej,” radí mi opatrně, když vidí moje zoufalství. “Prosím Tě, kdo by to koupil. Je to placená šablona,” smetu to ze stolu. “E-shop asi jo, ale sro má cenu,” trvá na svém. A to si myslí i můj manžel. Prostě to potřebuju prodat. Kus mého dvousettisícového dluhu se umaže. Jenže jak na to?
Doma zkouším vyrobit domácí jogurt. Taková blbost, ale proces na celý večer. Bez jogurtovače. Jo, typická já. Nic si nezjistím, rovnou se do toho pustím, a pak se divím. Možná jsem jako moje ségra, kterou pořád buzeruju. Chvíli ji baví to, za chvíli pálí mosty a dělá něco jiného. Možná jsem stejná. Prostě to vzdám, když se nedaří. Nic nedotáhnu do konce, když to nejde hladce. Nevím. Možná jsem prostě strašná.
Ráno kontroluju jogurt a … samozřejmě se nepovedl. Udělala jsem všechno, jak psali v receptu. Jogurt se ale nevytvořil. Jsem celý den na cestách, říkám si, že to odpoledne vyleju a že to je taková pěkná paralela mých soukromých i obchodních neúspěchů.
Jenže ať už jsem sebestrašnější, tohle došlo tak daleko, že jsem odhodlaná skončit. Prostě: teď obepíšu lidi, kteří mi pomáhají s e-shopem nebo by mi mohli pomoct při prodeji, pak obepíšu blízké, aby byli v obraze a nedozvěděli se to někde oklikou. Potom si zjistím, jak a za kolik to prodat. Další sms a chaty na téma “Taky myslím, že bys měla radši psát. Kašli na to!” mi nepřidávají. Co když nevyjde ani to psaní? Ale jedna odpověď je jiná. “Domi, já to od Tebe koupím.” Nevěřím svým očím. Myslím si, že si dotyčná dělá legraci. Ale nedělá. Že by to mohlo dobře dopadnout?
Manžel se vrací z práce a sděluje mi, že už ví, jakou postel dáme do pracovny pro návštěvy. Žádné výčitky, že jsem chtěla e-shop a teď chci zas psát časopis a za jak dlouho se to zas změní. A k čemu byla všechna ta školení a ty probdělé noci a co bude s těma látkama v pracovně, ze kterých měl vznikat Ňuf ňuf.
Jdu vylít ten jogurt. A hle – v těch sklenicích je vážně jogurt. Trochu divná konzistence, ale chuť vynikající. Že by to fakt nebyl zas tak špatný den?
Takže – plán akce – prodat e-shop. Jak na to? domluvit si rande s prvním zájemcem, být stoprocentně upřímná, příliš nedoufat. Není si jistá, jestli to zvládne, ale líbí se jí moje myšlenka, má své nápady a kupodivu podporu manžela. Nepřipadám si zas tak zoufale a zbytečně. Tahle holka mě vídá skoro denně, ví, jak to vedu, a nepřijdu jí zoufalá, jen vidí, že na to nemám čas a není to moje priorita. Nedoufá ve zbohatnutí, ale chce si to zkusit. Ok, takže napřít všechny síly tímhle směrem. V e-shopu už skutečně nic nového nezačínat. Dotáhnout staré resty. Domalovat košíky, došít hnízda pro miminka, vymyslet, co s novými látkami. Vytvořit manuály a prostě jednou pro vždy tenhle projekt ukončit.
Já umím psát. Neumím prodávat. Takže budu psát. Vracím se tam, kde jsem před deseti lety vlastně začínala. Tečka.
