VNIŘNÍ ZRANĚNÍ
Již jsme uvedli, že primární a nejzásadnější vliv na utváření našeho vztahu k sobě samému mají osoby, které s námi tráví první okamžiky našeho života, pečují o nás a zprostředkují nám jejich pohled na život a na svět. Jinými slovy, v nejčastějším případě jsou tomu naši rodiče. Otec a matka (Hosogi et al, 2012). Způsob, jakým nám sdělují svoji lásku, a přijetí nás samých se v nás hluboce zarývá a vytváří jakési podlaží, základnu, na které budeme stavět dále, od které odvíjíme pocit vlastní hodnoty. Důvěra a bezpečí, které jsme pocítili v prvních okamžicích života, se opět stává základním zdrojem naší důvěry v sebe sama, v lidi kolem nás, ve svět jako takový (Corneau, 2000).
Avšak přestože bychom si to přáli, skutečný život jen málokdy probíhá zcela ideálně. I když se rodiče snaží sebevíc, těžko dítě uchrání před všemi ranami, které mohou potenciálně v rodinném prostředí uštědřit. Vždyť i sami rodiče jsou pouhými lidmi a mohou v sobě nosit strach, zklamání a rány, které dosud nebyly uzdraveny a tudíž je (třeba nevědomky) předávají dál (Grün, 2004). Tato zranění jsou dítěti nejčastěji předána v podobě frustrací či dokonce traumat z nedostatku rodičovské lásky (Lauster, 1993). Takový člověk má posléze neustálou potřebu dokazovat si, že za něco stojí. Nejčastěji v podobě prosazování své vůle, v touze po moci. Nedostatek rodičovské lásky a z ní vyústěný pocit méněcennosti však může nabrat i jinou podobu – a to stud. Takový člověk se schovává sám před sebou i před světem, protože je přesvědčený, že si žádný dobrý osud nezaslouží a nečeká ho v životě nic jiného, než bolest a utrpení. Tyto pocity jej vedou k celkové rezignaci, někdy i k nenávisti k sobě samému a k z ní vyplývající autodestrukci (Corneau, 2000).
Neboť „v kom bylo vnitřně zraněno dítě, ten reaguje násilnicky buď dovnitř, nebo navenek“ (Grün, 2004, s. 10).
O frustraci z nedostatku lásky mluví dále Grün (2004, s. 10): „Frustrace touhy být milováno jako osoba a zažít, že druzí jeho lásku přijímají, to je největší trauma, jaké může dítě postihnout.“ Následkem takového vnitřního zranění většinou bývá vnitřní uzavření a přesvědčení, že si dotyčný vystačí sám, žádnou lásku nepotřebuje. Je to však jen obrana, která onoho člověka o to víc vyprazdňuje, oslabuje a ochromuje. Ve své podstatě takový člověk totiž po lásce stále touží, ale není schopen přijmout jakýkoliv opravdový vztah (ibid.).
Bradshaw (in Grün, 2004) v tomto kontextu mluví o tzv. „duchovním zranění“. Duchovno je zde chápáno jako pocit „Jsem, kdo jsem“. Toto zranění je podle něj velmi časté a zároveň nesmírně hluboké. Dítě totiž není přijímáno a bráno vážně v tom, v čem je zvláštní a jedinečné. Jeho city jsou přehlíženy či zesměšňovány. Právě toto zranění je podle něj zodpovědné za to, že se z dítěte stane nezodpovědný a stydlivý dospělý.
Sebeúcta velmi úzce souvisí s identitou. Tedy tím, jakým způsobem si „uvědomujeme a prožíváme sami sebe, svoji jedinečnost i odlišnost“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 221), zda ji budeme přijímat či odmítat, jak moc budeme schopni být sami sebou a nečekat na schválení od ostatních, dělat věci, které skutečně chceme dělat místo těch, které se od nás očekávají. Neboť jak Corneau (2000) uvádí, zdravá sebeúcta je jedním ze základních pilířů na kterých či možná dokonce ve kterých zdravá identita stojí.
Jak bylo zmíněno výše, sebeúcta se týká také přijetí či nepřijetí sebe sama. Tedy i toho, kým jsme se narodili, naší příslušností k určitému pohlaví – k našemu mužství či ženství (Vymětal, 2003).
Sebeúcta člověka má skutečně zásadní důležitost, což dokazuje i výrok kanadského analytického psychologa Corneaua (2000) o tom, že právě nedostatek sebeúcty je nejčastější příčinou návštěvy psychologa.
JAK NÁS OVLIVNILY NAŠE MATKY? (Díl III.)
