NEDĚLNÍ ČTENÍ s Dankou z kihy: CESTA ZA "HRANICE"

NEDĚLNÍ ČTENÍ  s Dankou z kihy: CESTA ZA “HRANICE”
Pro dnešní neděli přináším úryvek z knížky od Danky Šárkové, Cesta za hranice.
 
Těsně před odchodem z kavárny si odskočila na pravý nefalšovaný turecký záchod. Po vykonání potřeby chtěla po sobě spláchnout, ale našla jen plechový půllitrový hrnek. Šla se zeptat ven, kde by mohla načerpat vodu. Před toaletou stál urostlý vysoký muž. Pohledem do jeho tmavých očí se jí podlomily kolena. S klepajícím plecháčkem v ruce vypustila z úst jediné slovo: „Voda???“ 
Jeho vysoká, osvalená postava, vyholená hlava a pichlavé černé oči jí způsobily ztuhlost v těle. Přišel k ní a zlehka se jí dotkl na ruce, ve které držela plecháček. V tom okamžiku pro ni skončila realita života a ucítila, jak ji zasáhl nějaký blesk shora. 
„Musíš si načerpat vodu tady v kašně.“ 
„Ano, děkuji.“
„Jestli chceš, spláchnu to po tobě,“ pokračoval v dialogu. 
Představa, jak po ní maličkou plechovou nádobou někdo cizí splachuje výkaly jí přišla neúnosná, a vzhledem ke zvykům v Evropě značně nedůstojná. Naplnila plecháč vodou a doslova běžela k místu, kde po sobě zanechala něco, co bych velice ráda spláchla z povrchu zemského.  
„Jsi nádherná, musím se s tebou ještě setkat. Jinak umřu. Kde tě najdu?“, naléhal místní cizinec.  
Mlčela a pokračovala ve své cestě.
„Jsi krásná, kde tě najdu? Neviděl jsem dlouho tak zajímavou ženu.“
Nedivila se, že dlouho neviděl ženu, protože do téhle kavárny asi ženy nesmí a jen ona porušila pravidla. 
„Tak kde a kdy se uvidíme?“ udeřil otázkou, jakmile opustila s hrnkem 
malou místnost. 
„Hotel Imperiál, druhá ulice vlevo od téhle kavárny,“ nevěřila svým slovům. Zmizela z místní toalety, zaplatila a rychlostí blesku opustila podnik, kam pravděpodobně vlezla omylem.
Druhý den ráno seděla u snídaně jako omámená. Celou noc před sebou viděla ty jeho ohromné oči. Dvoumetrová postava se moc často v téhle zemi nevidí. A ty svaly! Rozhodla se, že se půjde projít. Na pokoji jen tupě zírala do zdi a stejně by nic nenapsala. Procházka po jarním Istanbulu jí snad provětrá mozek a začne myslet na něco jiného. V ponuré recepci zanechala klíč od pokoje a vykročila před starší ošuntělou budovu. Stál tam on. Koukal na ní a usmíval se. 
„Nemůžu bez tebe být. Očaroval jsi mě. Jsi tak krásná.“
Muž, který dělá „hajzldědka“ v příšerné kavárně, která má ještě příšernější turecké záchody, se odmítal smířit s realitou, že spojení mezi ním a jí nikdy nemůže fungovat. 
„Jsem bohatý, moje rodina vlastní kavárny. Uživím manželku i děti,“ dodal.
Samozřejmě nešetřil slovy chvály, a po chvíli se Jana stala jeho miláčkem, životní láskou. Zamiloval se totiž na první pohled, a to je přece osud, kterému se musí jít naproti. Tohle se nestává běžně a je to znamení od Boha a ten chce, aby byli spolu. Musí spolu zůstat navěky, protože slovo Boží je nejdůležitější. 
Chtěla zůstat, ale cítila, že si to nepřeje Bůh ale někdo nebo vlastně něco úplně jiného. Pověstná sexuální chemie, kterou měla zablokovanou po dobu své nemoci, se hlásila do služby. Nebránila se a jako smyslů zbavená šla po boku svého pána a vůbec si neuvědomovalai, že nasedla na lodičku a plula průplavem, který rozděluje Evropu od Asie. Nemohla promluvit ani slovo. Poslouchala jeho lichotky, o jejích nádherných očích, které jsou studnicí do její duše, o hustých lesklých vlasem, jež jsou její ozdobou a podtrhují ženskost, která ze ní sálá, a on je z toho jako smyslů zbavený. Pozoroval její ňadra a ladnost boků a šeptal, že ho to dovádí k šílenství. Nemůže už to vydržet, ještě chvíli a zblázní se z toho štěstí, že jí potkal.
Bospor je dlouhý 50km, a loď, na kterou nějakým nedopatřením nasedla byla pouhou skořápkou na rozdíl od ohromných zaoceánských nákladních lodí. Připadala si jako malá sněhová vločka, která taje a pomalu se ztrácí ve vodě, která je všude okolo obklopovala.
„Miluji tě“, říkal jí do ouška muslimský nápadník a pomalu ji pokládal na záda. Teď už nebyla sněhovou vločkou. Roztála natolik, že opouštila tenhle svět, v náručí muže, o kterém vůbec nic nevěděla. Bylo jí jedno, že si ji chce navěky odvézt do své rodiny, pojmout ji za zákonitou manželku a udělat jí pět dětí. Šeptal jí do ucha tyhle nesmysly, ale jí zajímalo jen jedno jediné. Za chvíli bylo její přání vyslyšeno. Své mužství vrazil do její nadržené holky, která za poslední dva roky zapomněla na to, k čemu byla stvořená. Tělem jí projížděla rozkoš, tála jako ta sněhová vločka a pomalu opustila tuhle loď, Bosporský průplav, Istanbul, Turecko a celou naši matičku zem, aby v silném orgasmu alespoň na chvíli zamířila mimo realitu. Prožila dvě minuty neuvěřitelného štěstí.
„Budeme mít syna,“ zašeptal v okamžiku, kdy došlo k jeho vyvrcholení. 
Otevřela oči a vrátila se na tenhle svět. Její nápadník ji hladil a stále dokola opakoval: „Bylo to krásné, teď už budeme jen spolu.“
Co to vyvedla, ptám se sama sebe. Vždyť neznám ani jeho jméno. Co když jsem něco chytla? 
„Budeme mít syna,“ vzdychal.
Jedno věděla jistě. Syna mít rozhodně vzhledem k nefunkčním ženským orgánům mít nemůže. 
„Děkuji, bylo to nádherné,“ řekla a nelhala.
Hodila na sebe část oblečení, které bylo nutné odstranit, aby mohlo dojít k jejich propojení. Bylo pouze patnáct stupňů a začala jí být zima.
„Doprovodíš mě do hotelu, lásko?“ snažila se dohrát jeho hru se vším všudy. Řekla mu lásko, jelikož neznala jeho jméno. Přikývl, a tak za hodinu už seděla sama v hotelovém pokoji. Nebýt zemské přitažlivosti, tak by se vznášela u stropu. Nechtělo se jí přistát v realitě. Zážitek z lodičky nenechal její myšlenky volně plynout. 
Zvedla telefon a zavolala kámošce Květě do Prahy. Vykašlala se na tarif, na nabíhající se poplatky za hovor a vše, co se dnes stalo, na ní zatepla vychrlila do té černé krabičky. Na druhé straně bylo ticho. Květka jí nepřerušovala a v tichém úžasu vyslechla celou mojí story. 
„Děláš si srandu? A co nějaká ochrana? Kondom nebo tak? Máme dvacáté první století!“ řvala. 
Zdvořilostně ponechala svůj projev až do okamžiku, kdy jí přestala líčit svůj zážitek.
„Byl úžasný, krásný a byla to nádhera,“ snažila se Jana se vstoupit do rozhovoru. 
Marně. Květa měla tak pronikavý hlas, že ji okamžitě přeřvala. 
„Nenapadlo tě, že jsi mohla skončit někde v Harému? Co kdyby tě někam odtáhl? A co nemoci a dal si pozor? Víš, že Arabové neznají přerušovanou soulož!?“ 
Její slova byly pro ni jen hloupé řečičky. 
„Bylo to krásné, bylo to…“
„Přestaň a začni myslet jinak, než svojí píčou!“ zařvala na ní.
„Je na čase, aby ses vrátila domu,“, uslyšela svůj vnitřní hlas. 
„Bude tě otravovat denně, nezbavíš se ho. Vrať se okamžitě domů. Rozumíš?“ slyšela zvýšený hlas Květy. 
„Myslíš?“ zašeptala. „Mám trošku pocit studu a vůbec nechápu, co jsem to vlastně vyvedla. Jedno vím jistě. Manželkou Turka nebudu. Šeptal mi do ucha něco o zdravých synech, které mu porodím. Šeptal mi jen to hezké o své úžasné rodině.“
„Potřebuješ do Prahy! Jano, já ti to všechno, co se ti událo, ze srdce přeju, ale vrať se. Musíš se nechat prohlídnout doktorem. Za prvé jsi po hodně vážné nemoci a za druhé jsi pustila do sebe někoho, koho vůbec neznáš. Ještě, že nemůžeš být těhotná!“ sekla větou, která na jedné straně sice zabolela, ale na druhé straně byla natolik upřímná, že své kámošce okamžitě odpustila. 
„Jo, jo. Tak ahoj.“
Zavěsila. Nečekala na její odpověď a vytípla mobil červenou ikonkou.
„Pane Bože, Kriste Ježíši nebo Aláhu, prostě ty tam nahoře… odpusť mi to, co jsem vyvedla. Vdávat se nemohu, protože nemohu mít děti a neporodila bych plánované syny rodině, do které bych vstoupila. Jenže mohu zase krásně fungovat jako žena. Konečně si zase mohu užívat ty báječné okamžiky, kdy mám v sobě muže a sténám pod ním rozkoší. Nedá se to zapomenout, tělo i duše si vždycky vzpomene, i když u mě měly oba velikou pauzu. Už jsem ani nevěděla, co je orgasmus. Ten urostlý muž mi vrátil moji sexualitu.