Tak především, nikdy jsem se na Timoru neměla ocitnout, protože jsem tam nikdy neměla namířeno. Ale najednou jsem tam byla.
Jak je to možné? V některých částech světa se takové věci stávají. A Indonésie mezi ně patří. Indonésané berou život jinak. Nikam nespěchají, máloco je vytočí, věří v sílu a moc svých bohů, obětují jim denně květiny, rýži, ovoce a jiné dary, no a pak se zcela spoléhají na to, že jim jejich bohové pomohou, když bude třeba.
V případě letecké společnosti Merpati to tak bylo. Tato společnost provozovala pravidelné vnitrostátní linky do mnoha destinací na mnoha ostrovech v Indonésii. Dnes už neexistuje. Svoji činnost ukončila v únoru 2014. Po zkušenostech, které s ní mám, se vlastně tomu ani moc nedivím.
Měli jsme namířeno z Denpasaru na Bali na ostrov Flores v souostroví Malé Sundy. Letadlo mělo zpoždění, a tak nám nezbývalo než čekat. Hodiny a hodiny. Jak jsem už psala, Indonésané takové “drobnosti” neřeší.
Konečně jsme se dočkali a letadlo bylo ve vzduchu. Letušky v úžasných sárí, což byly jejich uniformy, roznesly občerstvení a všechno vypadalo skvěle. Asi po hodině a půl letu vstal v řadě kousek za mnou jeden Indonésan, mával rukama a hlasitě se rozčiloval. Pořád ukazoval vlevo, pak vpravo a zase vlevo. A dožadoval se rozhovoru s piloty. Bylo to docela dramatické, ale evidentně ozbrojený nebyl, tak jsem se uklidnila.
O přepadení nešlo. Problém byl v něčem jiném a já až o něco později pochopila, v čem. Ten chudák totiž seděl už ve třetím letadle, které MĚLO letět na Flores a už dvakrát skončil jinde. A teď mu došlo, že na Flores zase neletíme. Proto ten povyk. Piloti se chtěli dostat konečně domů na Timor, tak tam i s letadlem prostě zamířili. Oficiálně protože na ostrově Flores bylo špatné počasí, ale to byla blbost, to už jsme tomu nevěřili ani my, natož poměrů znalí Indonésané!
Přistáli jsme tedy na Timoru v hlavním městě Kupangu, což je město velké asi jako Brno.
A absurdní situace pokračovala. Posádka vystoupila z letadla, my také, pak posádka odjela pryč a my jsme zůstali na prázdném letišti. Nikdo po nás nic nechtěl, nikdo se o nás nestaral, něco jako bezpečnostní opatření neexistovalo. A milý akční Indonésan mezi tím volal a volal. Do hlavního města Jakarty, na Flores, do sídla letecké společnosti atd. atd. Nakonec se mu podařilo sehnat pro nás ubytování a také novou posádku do “našeho” letadla. Nakonec jsme se tedy z Timoru na Flores dostali, ale už bych něco podobného nechtěla zažít, to přiznávám.
