Myslím, že na světě není mnoho míst, kde se na tváři krajiny podepsala lidská ruka tak originálním, ale zároveň krásným způsobem jako na těchto rýžových polích!
My lidé spíš dokážeme přírodu kolem nás ničit. Kácíme staleté duby, které mohly ještě růst dalších sto, dvě sta let, mrzačíme vodní toky a pak se divíme povodním, nebo naopak suchu, se svými betonovými chodníky a asfaltovými silnicemi se roztahujeme všude, kde to jen trochu jde, a tam, kde byla pole a rostly ovocné stromy v sadech a zahradách, stavíme další (nepotřebné) supermarkety. Prostě “civilizace”.
A pak se najednou člověk ocitne v krajině, kterou se vám snažím zprostředkovat na svých fotkách. Je to krajina, která také slouží člověku, a troufám si říct, že mnohem, mnohem déle, než ty naše silnice.
Z rýžových polí na indonéských ostrovech na vás dýchne nebývalé kouzlo. Lidé tu pracují na svých políčkách stejně jako kdysi jejich prapradědové a jejich prapradědové.
V tamější krajině je neuvěřitelný klid a mír. Sednete si někde poblíž a jen tak pozorujete lidi, jak sejí rýži, opravují zavlažovací kanálky, smějí se, obědvají, hrbí záda při setí i při sklizni, ale jsou veselí, šťastní a spokojení. Měla jsem fakt veliký problém se zvednout a z této krajiny rýžových polí odejít pryč. Bylo mi tam tak dobře! Tak moc se mi nechtělo!
Podobně se cítím u rybníků v jižních Čechách a na Vysočině. Tentýž pocit úžasné práce generací našich předků, kteří vtiskli do krajiny svůj odkaz nám a příštím generacím.
