Dneska se mi panička zase smála… 
Fakt nechápu, co jí přijde směšné na tom, že hlídám – ač jsem prý nehlídací, ale vítací tvor. Ale já musím… dokážete si vůbec představit, co je to za dřinu?
To tuhle jedna zrzka donekonečna provokovala a skákala ze stromu na strom a provokativně se opírala o haluze a drze na mně civěla. Co by jste dělali vy? Taky by jste hlídali, aby se Vám nedostala do zahrady. A víte, co je na tom nejdivnější? Dokud hlídám, přidrzle se poflakuje v mé blízkosti, ale jakmile jsem násilím odlákána (odvlečena, vyhnána, odtažena, lstí odvolána) dolů, okamžitě mizí a naše zahrada ji už nezajímá. Ale jakmile se mi podaří se zase dostat pod třešeň, nějakým pro mě nepochopitelným a záhadným způsobem se opět zjeví, zaujme svou polostojící pózu na stromě za plotem a civí… a to prosím dělá denně… a já nemůžu jinak, než tam zůstat. A věřte mi, ležet v hlídací poloze téměř celý den je fakt dřina. Kolikrát pak nemůžu ani vstát, jak jsem celá ztuhlá. A panička, místo aby ocenila mé zásluhy, tak se mi směje… a to mě štve a uráží. Ale někdy je i uznalá. Když vidí, jak se fakt vážně snažím, přijde až za mnou a tím jejím ” Hlídáš Elinečko?” mě pohladí a chvíli tu postojí se mnou a vidí, co ta zrzavá mrška dělá – nebo spíš nedělá.
Mám často pocit, že se ta zrzka snaží o to, kdo vydrží dýl a kdo to vzdá jako první. Ale já to teda vážně nebudu, já vytrvám, to slibuji na svou hlídací a čekací čest…
||Blog
