Jeho posláním je dělat lidi ještě hezčí a spokojenější. Plastický chirurg MUDr. Michael Entner má za sebou bohatou praxi i mnoho cenných zkušeností, a to nejen z oblasti estetické medicíny, které získal u nás i ve světě. Atestoval v oboru všeobecné, cévní a rekonstrukční chirurgie. Od roku 1988 se plně věnuje estetické chirurgii. Dlouhá léta pobýval v Německu. Znalosti si rozšiřoval mimo jiné ve Spojených státech, Švédsku, Španělsku, Anglii či Francii, Rakousku, a také v Česku.
Dnes vede vlastní praxi estetické chirurgie v Praze na Andělu, která nese název Chirurgie Entner. Pomáhá lidem získat větší sebevědomí. O své letité praxi i osobním životě nám pověděl v následujícím rozhovoru.
Pane doktore, vždycky jste toužil být lékařem, pocházíte z lékařské rodiny?
Ano, toužil. Mám strýce, který je profesorem chirurgie, takže jsem se celé mládí pohyboval v lékařském prostředí. Tatínka jsem ale nepoznal, emigroval do zahraničí a maminka lékařka nebyla. Ale jak jsem říkal, můj strýc mi byl vzorem, a proto jsem zvolil stejný obor.
Máte za sebou studium medicíny nejen v České republice, konkrétně v Olomouci, ale také na univerzitě v Sydney (University of New South Wales). Je rozdíl studovat lékařství u nás a v Austrálii?
To už je dost dávno, že si nedokážu vybavit veškeré detaily. Měli jsme na medicíně i literaturu či filozofii, což v Čechách nebylo. Dobře si také pamatuji, že v Čechách byla při studiu větší legrace. V Sydney byl již mezi studenty silný konkurenční boj, to u nás nebylo. Jinak bylo studium velmi podobné. Medicína je na celém světě stejná.
Pane doktore, nejprve jste se věnoval klasické chirurgii a k estetické medicíně jste se dostal až postupně, je to tak?
Ano, dělal jsem na chirurgii nejprve všechno, tak to bylo zvykem. Prošel jsem dětskou chirurgií, kardiovaskulární, úrazovou i rekonstrukční. Vaskulární a rekonstrukční chirurgii jsem se věnoval už v Německu, kde jsem atestoval na Univerzitě v Ulmu. Poté jsem se osamostatnil a viděl jsem, že po estetické medicíně je velká poptávka. Začal jsem se o ni více zajímat, a tak nějak plynule jsem se stal plastickým chirurgem a jezdil po světě, kde jsem sbíral zkušenosti. Psala se 80. léta a v Evropě i u nás byl tento obor ještě v začátcích. V USA si lidé v té době nechávali dělat různé estetické zákroky již zcela běžně.
Takže jste si praxi dělal převážně v zahraničí?
Jezdil jsem zpočátku hlavně do Spojených států, později pak do Anglie, Švédska, Francie. Hlavně v USA byla estetická medicína již na vysoké profesionální úrovni. Velkou výhodou tehdejší doby bylo, že všichni plastičtí chirurgové se k sobě chovali přátelsky. Všichni jsme se znali, nebyla taková konkurence a vzájemně jsme si pomáhali a mohli se na sebe spolehnout. To už dnes bohužel neexistuje.
Nakonec jste se vrátil zpět do Česka. Kdy to bylo?
Až v roce 2008. Již od roku 1996 jsem se znal s docentem Měšťákem, což byl a dodnes je vynikající lékař a evropská kapacita. Nějakou dobu jsem také pracoval na jeho klinice. Dělal jsem převážně liposukce. Jen pro zajímavost, za svou praxi jsem jich udělal přes 10 tisíc. Před rokem jsem otevřel vlastní ambulanci.
Vybavíte si někoho, od koho jste se hodně naučil, kdo byl vaším velkým vzorem po pracovní stránce?
V chirurgii obecně, ale hlavně pak v úrazové a rekonstrukční, to byl můj šéf v Bavorsku, primář Daiber, u kterého jsem byl několik let jeho zástupcem. Byl to moc šikovný a všestranný lékař s vynikajícími chirurgickými znalostmi. Pracovali jsme v jedné odlehlé nemocnici v Bavorsku v Německu. Tam jsme se věnovali rekonstrukční chirurgii, chirurgii ruky atd. Nebyla to klasická estetická medicína, jak ji známe dnes, ale úrazová. To znamená, že jsme dělali plastiku lidem po různých úrazech a popáleninách.
Hodně jsem se naučil od známého estetického chirurga Stevena Hoefflina z Los Angeles v USA, který shodou okolností dělal plastiky mnoha celebritám, mimo jiné i Michaelovi Jacksonovi.
Pane doktore, díky tomu, že jste dlouho dělal estetickou medicínu v Německu i v Česku, můžete porovnávat. Jaké jsou rozdíly, co se kvality i financí týče?
Největší rozdíl vidím v cenách zákroků. U nás je to velmi levné, v Německu to vyjde několikanásobně více. Nicméně vybavení a úroveň jsou velmi srovnatelné. Navíc tady máme hodně šikovných lékařů.
Dokážete říci, kdy u nás došlo k vzestupu estetické medicíny?
To bylo kolem roku 1994–1995 a celé to odstartoval pan docent Měšťák. Byla to novinka, protože chirurgové tehdy řešili převážně rozštěpy patra, popáleniny, odstáté uši, případně rekonstrukce prsou po onkologické léčbě. Ale liposukce, facelift, zvětšení prsou a navíc, aby si to pacient hradil sám, to bylo v té době tak trochu scifi.
Pracujete se svou partnerkou, která je mimochodem také lékařka. Trávíte spolu hodně času. Máte nějaký recept, jak si nezevšednit?
Recept je jednoduchý, velká tolerance a velká životní zkušenost, což máme oba dva. Snažíme se být pozitivní a vzájemně se podporovat a neklást si překážky. Jsme spolu rádi.
Bavíte se o práci také doma?
Samozřejmě. Paní doktorka má velký zájem, a domácí diskuse mě často přivádí k zajímavým řešením problémů. Společná práce nám vyhovuje, rádi si o ní povídáme.
Ještě nám povězte, jak se udržujete v dobré fyzické kondici. Dbáte na své zdraví?
Jsem ve věku, kdy už mám vše vyřešené. Dříve jsem hodně lyžoval a hrál stolní tenis. Ten si tedy občas zahraji i dnes, ale na lyže se už bojím. Nerad bych si něco zlomil.
A jak jste na tom se zdravou životosprávou?
Nekouřil jsem a pil s mírou. Člověk se může udržovat i tímto. Jak říká staré české přísloví „všeho s mírou“.
Jaké jsou vaše koníčky?
Rád cestuji. A mým velkým koníčkem je vaření. Je pro mě hodně důležité, aby jídlo bylo nejen chutné, ale také dobře vypadalo. Mám své oblíbené recepty, některé ještě z Německa. Takže u nás doma vařím často já a rád. Samozřejmě mě zajímá umění, vždyť z něj můžeme odvozovat ideály krásy a harmonie. Také hodně čtu.
Ještě nám prosím povězte, v čem vidíte největší rozdíl mezi českými a německými ženami? Díky dlouhému pobytu v Německu máte možnost porovnání. Jsou ženy v Německu náročnější klientky?
Rozdíl mezi německými a českými ženami byl značný. Německé ženy byly a jsou sebevědomé, jdou za svým cílem a určitě jsou chladnější, a ne tak krásné jako naše ženy. Čas a poměry tento rozdíl rychle stírá. Kromě toho, že české ženy byly krásné (to jim zůstalo), muži na nich obdivovali jejich skromnost a zdrženlivost. Oblékaly se také velmi elegantně, přestože zde nebyly velké možnosti. Dnes svým chováním mladé české ženy velmi připomínají ty německé a o eleganci v oblékání je často škoda mluvit.
Co byste vzkázal ženám, které nejsou spokojené s tím, jak vypadají?
Je těžké odhadnout hranici nespokojenosti. Jedna studie zabývající se spokojeností modelek se svým vzhledem ukazuje, že 70 % z nich je nespokojeno, 30 % si okusuje nehty, řada z nich mívá deprese, pijí alkohol nebo berou drogy. A přitom jsou to krásné ženy, ideály krásy pro mnohé další ženy. Musíme si uvědomit, kde je krása a co je to krása. Krása vychází z nitra člověka a sympatická milá žena je často atraktivnější než chladná kráska. Já všem rád pomůžu splnit jejich sen a udělat je ještě ne krásnějšími, ale spokojenějšími. Ale také říkám, všeho s mírou. Důležitá je především přirozenost.
Dovolte mi, abych tento příjemný rozhovor zakončil citátem českého básníka Otokara Březiny: „Mluvíte-li se ženou, naslouchejte především tomu, co vám říká očima.“
