Důvod k oslavě? Jóóó! Zdá se, že prodávám e-shop. Ale nebudu slavit, dokud neopustí poslední krabice barák. Důvod k pláči? Jsem totálně nepoužitelná…
Když jsem si s potenciální kupkyní plácla, že po Velikonocích vážně začne “obchod”, těšila jsem se, že budu mít spoustu energie na nový projekt. Vyrazila jsem s kamarádkami na wellness – dva dny bez dětí, manžela, povinností!!! – a upřímně jsem si plánovala, že od pondělí se do toho pustím. Jenže v pondělí ráno jsem se probudila a všechno bylo jinak. Nějak na mě dopadlo, že ještě dva týdny budu muset vést jak e-shop, tak dávat dohromady nový časopis. A tak jsem najednou vlastně neměla sílu na nic.
Každý den začínal velkým plánem, co by bylo potřeba udělat. Uklidit, udělat inventuru, projít všechny dokumenty k e-shopu, udělat letáky na nové plínky, zkusit se zbavit nějakých těch ležáků přes bazary, vytvořit si maketu časopisu. A večer jsem si mohla pěkný seznam strčit tak akorát za klobouk. Netknutý.
První týden jsem si říkala, že jsem prostě jen unavená. Potřebuju chvíli pro sebe, a jelikož nic nehoří, nic mě netlačí. Prostě pohoda. Jenže druhý týden začal velmi podobně – prostě nic. Pak jsem se na internetu podívala na jedno video – o generaci Y, do které podle všeho patřím i já. Závěr, že náš život bude “šťastný”, pokud ho prožijeme v otupělosti a nespácháme sebevraždu, mě moc nenadchnul. Dozvěděla jsem se taky, že jsme líní, zvyklí na okamžité uspokojení, přesvědčení o své výjimečnosti, věznění technologiemi, neschopní pevných vztahů a ztracení na pracovním trhu. Prý ne naší vinou. Ale co to mění na tom, že jsme prakticky nesnesitelní a nepoužitelní?
Samozřejmě se to trefilo do černého – co když jsem prostě jen líná, neschopná usilovně pracovat? Upřímně, vždycky jsem měla dojem, že jsem výjimečná, jen musím přijít na to v čem. Co když to jen moc rychle vzdávám? Co když prostě pořád jen hledám to, v čem jsem výjimečná, ale výjimečná prostě nejsem? Možná jsem prostě jen nakrmená všemi těmi úspěšnými příběhy, kdy někdo má nápad a “všichni ho žerou”, neznám pozadí, ale dokážu se sama uvrhnout do deprese, že moje nápady jsou hloupé, neumím nadchnout ani svoje vlastní kamarády, natož cizí lidi, že takhle by se nevyvíjel úspěšný projekt. A chci to taky tak, všechno hned teď a na maximum. A možná to chce jen tvrdou práci a odříkání.
Jenže výčitky svědomí a touha stáhnout se zpátky do e-shopu jaksi nepřichází. Čekala jsem něco takového jako u rozchodu. Skončíte to, naprosto přesvědčení, že to nemá cenu, ale po pár dnech a prvních vzniklých problémech, vás napadne, že to nebylo tak zlý. Že jste to mohli vydržet. Byla to nějaká jistota. Jenže ne. Jsem si jistější než kdykoliv dřív, že e-shop nechci. Možná vážně nejsem výjimečná, ale ve světě e-commerce jsem vlastně podprůměrná. Má cenu se tady na tom sedřít? Nemá.
Jsem přesně ten typ, co klopí zraky, když jde o peníze. Jakou si představujete výplatu? – Ehmm… co nabízíte??? Ať se snažím sebevíc, peníze nejsou to, o čem bych uměla mluvit, čemu se přizpůsobovat. Kdysi mi dala kamarádka tip na e-shop s dětskými pokojíčky v okolí a že paní se musela taky dost přizpůsobit vkusu. Když jsem to viděla, řekla jsem si, že než tohle, radši to jednou položím. Nikdo mě nikdy nedonutí prodávat hnusné oranžové medvídky a všechno s krtečkem, protože to letí. Prostě ne. No a tohle je ono – to, co prodávám já, se evidentně nelíbí široké mase, která by mě mohla uživit. To, co se jí líbí a co se líbí i mně, zase nejsem schopná nabídnout za výhodnou cenu. Takže položit to je vlastně docela logické řešení. Takže jo, možná jsem ze ztracené generace, ale tohle asi nebude tak úplně zcestné rozhodnutí.
Spočítala jsem si taky ztrátu, kterou už vážně nedoženu. Asi 120 tisíc. Au. Na druhou stranu – úplně vyhozené peníze to nejsou. Nový projekt dostal pevné obrysy. I když pořád ještě nemám hotovou tu maketu časopisu, mám vážně nabitý seznam témat, spoustu nápadů a inspirace a šikovný tým za zády. A i když jsem nastoupila do rozjetého vlaku, rychle se orientuju, vidím rizika, hledám automaticky řešení. Jestli mi to moje podnikání nepodnikání něco dalo, tak schopnost jít pořád dál. Nehroutit se. Plánovat, vyhodnocovat, improvizovat. Občas si říkám, jaké by to bylo, kdybych tenkrát žádný e-shop nezaložila:
– byla bych o 120 000 Kč bohatší
– měla bych doma uklizeno
– víc bych se věnovala dětem
– měla bych ploché břicho
– možná že bych už přeložila nějakou tu knížku
Jenže znám se:
– 120 000 Kč by se proměnilo vniveč. Podnikala jsem celkem 36 měsíců – to máte 3333,33 Kč měsíčně. Vážně bych si je dávala stranou? Ani omylem
– nikdy nebudu mít doma uklizeno, protože mě to prostě nebaví a doma prostě žijeme – chodíme, jíme, pijeme, myjeme se, tvoříme; utřený prach nebo lesknoucí se okna jsme vždycky měli jen na Vánoce a možná před porodem, kdy mě to zrovna chytlo
– dětem bych se nevěnovala o nic víc, protože i teď mám pocit, že moje děti se ošidit prostě nedají – rozhodně ne, když máte e-shop doma v pracovně a tři objednávky týdně
– nepřítelem mého plochého břicha není e-shop, ale moje lenost… nebo prostě – není to moje priorita, ráda jím a bohužel ne zeleninový salát. A že budu doma cvičit si slibuju snad od patnácti…
– tak tenhle bod je možná pravdivý
Ale pár věcí bych bez e-shopu neměla:
– pokročilou znalost excelu, outlooku, účetního programu, shoptetu, googlu, facebooku…
– ponětí o tom, co je SEO, PPC, MailChimp, GDPR, CSS a milion dalších věcí, které jste asi někdy slyšeli, ale bůhví…
– schopnost udělat si čas a něco skutečně udělat, i když se to zdá beznadějné
– schopnost plánovat a přizpůsobovat se, když plány nevycházejí
– no a kdybych neměla e-shop, nezačala bych nikdy psát blog, nepsala bych nikdy ani sem a nikdy by mi nikdo nemohl říct, že to čte rád, a mě by asi ani nenapadlo, se k psaní vrátit!
Takže když se to vezme kolem a kolem, udělala bych milion věcí jinak nebo vůbec, ale vlastně není čeho litovat. Život přece začíná tam, kde končí zóna komfortu. A kdo nic nedělá, nic nezkazí.
To platí, myslím, pro všechny generace. A i Y.
No a kdybyste chtěli vědět víc o tom mém tajemném novém projektu – tak tradá – SLOU Magazín a všechno o něm ZDE! a nahoře pár návrhů, jak by mohl vypadat:)
