Moje první hory. První prodloužený víkend z obou stran. První poznání se s rodiči.
Můj odhodlaný pokus o lyžování byla katastrofa. Ale i přes tu hrůzu jsem dopadla velmi dobře. Jen s naraženinami a modřinami bez jakékoliv zlomeniny, i když jsem se toho v první chvíli po nárazu bála. Narazila jsem, do čeho jsem mohla. Já, poprvé na větším kopci na horách, nejistá, nestabilní, plná toho dospěláckého pudu sebezáchovu, který vás neustále nutí přemýšlet, co by kdyby. I děti ten kopec sjížděly, ale já jen padala a klouzala níž a níž. Po několika slzách a prvních bolestivých pádech jsem to už sjet nemohla a viděli to také ostatní. „Sjeďte to po zadku... Lepší, jak se tak trápit. To není žádná ostuda!”
Pro vás ne, pro mě ano!
…říkala si moje hlava… Moje psychika byla na bodu mrazu a já si byla jistá, že kopec už nikdy nesjedu. A tak se taky stalo. Nesjela. Nevědouc jak brzdit na lyžích i v lyžácích samotných, nic jsem nechápala, lyžemi nehnula, neotočila je ani sebe a jen buch, buch, buch.
A tak, snaha se cení, ale kdoví kdy mě kdo zase někdy dostane na lyže. A nejlepší je na tom to, že celý nápad, že se to naučím, vycházel z mé hlavy. Jenže jsem nepočítala s tak obrovským strachem. Představovala jsem si jen to, jak budu jednou s mými dětmi lyžovat…
Vyprávím to teď už spíš s úsměvem, s pokrčenými rameny, že vím, že jsem kopýtko. Uznávám, že je to k pobavení, jak padám jako hruška. 🙂
Zároveň vím, že jsem měla obrovské štěstí. Ověřila jsem si, že stojí při mně. Tedy snad právě proto se tomu směju? Protože vím, že mám štěstí na své straně. Ať dlouho neodejde!
PS: Začínám být lidsky chladnější. Když to píšu, vidím letící ruku, tmavo před očima, slzy… A zároveň velké odhodlání… Ale o tom jindy…
