Jak se necháváme nálepkovat a vytváříme sebenaplňující prognózy, protože přistoupíme na to, že jsme nepřizpůsobiví a jsme ochotní se tak vidět?
Přijala jsem nabídku učit v jedné nadnárodní firmě , skupinku –
3 mladé manažery – Francouz – Pierre, Ital – Alberto a Američanka – Cindy ,
češtinu (jména změněna) formou koučování – studenti si na řešení a odpovědi pomocí mnou pokládaných otázek přicházejí sami.
Dostala jsem protokol s informacemi v jaké lekci učebnice ČJ pro cizince skončili, jak si vedli a jací dle předchozího lektora jsou. Jsem se dozvěděla, že oba kluci jsou učenliví, chytří, svědomití, ale Cindy je tvrdohlavá, odmlouvá, je s ní těžká práce, odmítá spolupracovat.
První, co mě napadlo, ta holčina musí mít nějaký svůj vlastní důvod proč dle jeho slov nespolupracuje a přemýšlela jsem, proč ji tak lektor vidí.
Přišla jsem k nim na svou 1. „hodinu“ – 90 minut. Měli jí 2x týdně. Vešla jsem do zasedačky, pozdravili jsme se, představili a podali si ruce. Po vlažném a bojácném podání ruky ze strany Cindy jsem pochopila, že příčinou jejího údajného vzdoru je nízké sebevědomí, nevěří si.
Cílovým jazykem byla čeština, proto angličtinu, která byla jejich společným komunikačním jazykem jsem směla používat minimálně, češtinu se už pár měsíců učili. Měla jsem různé doplňovačky, hry typu „Člověče nezlob se“, v políčkách byla slovesa, s kterými jsme pracovali, domino s předložkami, tvořili jednoduché věty, abych zjistila, jak jsou na tom i s výslovností.
Jejich zaměstnavatel požadoval absolvování testu na konci semestru, kde byla tolerována úspěšnost zvládnutí 75 %, aby jim mohl výuku hradit
Kluky to bavilo, Cindy se vždy ohradila, že ONA mluvit nebude, mračila se, nepotřebuje vyslovovat, opakovat a doplňovat, protože jí stačí přece jen ostatním rozumět. Já na ní mluvila pár hodin česky, ona mi odpovídala anglicky, byla na to zvyklá, nechtěla jsem jí brát hned její berličku, o kterou se opírala. Ve vstupním testu měla 50 % úspěšnost podle probrané látky, kluci měli úspěšnost 90% . Tak to nevypadalo dobře…*sad*
Proč se chtěla učit česky, když se tak bránila? :o))
Každý ve firmě má možnost si vybrat různé benefity a mezi nimi je výuka češtiny. Motivací jsou noví čeští přátelé, životní partneři. Chtějí umět, cituju : objednat si Smažený sýr s hranolkama a tatarkou , Guláš, Plzeňské pivo, platit kartou, jezdit Áčkem, Béčkem nebo Céčkem.:o), umět se zeptat na cestu, poznat Českou Republiiku, dny v týdnu…
Měla jsem radost, když Francouz Pierre dokázal brzy vyslovovat STŘeda místo stRRejda, a když Ital Alberto zjistil, že jít nakupovat do superMarketu není totéž jako mít doma Markétu a byl překvapen, že nám Čechům se to opravdu neplete….:o)
A Cindy ? – snažila jsem se jí zapojovat, trpělivě vysvětlovat, povzbuzovat, chválit při sebemenším zlepšení. Nechtěla po mně opakovat, protože česká výslovnost jí dělala největší potíže a byla přesvědčená, že TO nedá. Kluci trpělivě čekali až se dostanou ke slovu.
Při každém opakování se na nás se studem a rozpaky dívala, jestli se jí budeme smát.
Kluci se ke mně brzy přidali, když viděli, jak začala spolupracovat, česky jí vysvětlovali, chválili a taky povzbuzovali. Je samotné to bavilo mnohem víc, naše týmová práce kvetla a dělala nám radost. Cindy přestala být tvrdohlavá, začala být vynalézavá, zapomněla, že jí TO nejde, často se ptala a psala si. To jsme od ní neznali.
Blížil se konec semestru a mé výuky. Připravovali jsme se na závěrečný test, který měli absolvovat. Cindy začala být nervózní, zda test zvládne tak, aby byla v toleranci a bude moci pokračovat. Všechno jsme poctivě spolu prošli, samozřejmě hrou, věřím, že pan Komenský by měl ze mě radost :o)
Určili jsme si den D, kdy test proběhne, tedy příští hodinu. Skládá se z doplňování, náslechu textu z CD a nakonec vzájemná konverzace. Ještě tentýž den jsme si to naposled zkusili.
Vzájemně si test podle předem dané šablony vyhodnotili. Šablony nemusím, nicméně rozumím tomu, že zaměstnavatel chce mít nějaké měřítko a má své podmínky.
Cindy se poprvé v životě ČESKY ! rozpovídala, její výslovnost byla dáááávno jinde, používala celé věty a my jsme s klukama s otevřenou pusou jen koukali… Měla ze sebe radost, viděla své výsledky, a pak nakonec přidala své obavy : „ Já to asi příště nedám !“, byť zvládla na 90% a kluci 99%.
Kdo z Vás odtušil, že test právě proběhl a žádný další nebude, ten měl pravdu :o).
Když jsem jim to oznámila, nejdříve zděšení Cindy :“ nou, nou, nou“, zapomněla na češtinu a americkou angličtinou mě přesvědčovala, že TO není možné, aby pak společně s klukama jásala a objímala se.
Připomíná Vám to film pro pamětníky – Cesta do hlubin študákovy duše? Funguje to :o)
Semestr jsem s nimi zdárně ukončila a po měsíci mi od Cindy přišel anglicko – český mail s poděkováním za to, co jsem jí naučila, čeština jí jde a baví a ptala se, jestli bych jí mohla dávat soukromé hodiny , kde bychom pilovaly výslovnost :o) . Nešlo to, nicméně mi pak psala, že to vyřešila a s novou českou kamarádkou se navzájem vyučují.
Nálepkování funguje. Ať pozitivní, tak negativní. Nejen na učitelích a nás rodičích záleží, jestli budeme svým dětem, žákům věřit, věřit i sobě, že je dokážeme inspirovat, najít v nich skrytý potenciál a tím jim ukážeme, když změní přístup, pohled na problém, který nejspíš problémem ani není, že TO dají a že TO zvládnou.
Černé puntíky v tabulkách na nástěnce se jmenným seznamem těch, co možná jen nahodile „selhávají“ , aby to ti zdánlivě šikovnější viděli. Poznámka v žákovské a razítka se smutnými obrázky nejsou asi tou správnou cestou, jak nakládat s těmi, co „vybočují“. A nenálepkujeme náhodou kolem sebe podobným způsobem definitivně a nenávratně své okolí, partnery a další?
