Cukrářka Tereza Olbrichtová vytváří sladké dobroty, které jste alespoň na dálku mohli obdivovat i v pořadu Peče celá země. Kromě psaní receptů se ale pustila také na dráhu spisovatelskou a na pultech je nyní její už druhá gastro detektivka Pískej konec, kterou napsala tzv. na střídačku se svou sestrou.
Co Vás přivedlo ke sladkému řemeslu a jak tuto cestu ovlivnila účast v Peče celá země?
Myslím, že kdyby nebylo pořadu Peče celá země, nikdy by mě nenapadlo, jak mě bude bavit předávat svoje znalosti a zkušenosti dál. Ta intenzivní příprava na soutěž mě donutila věnovat se i těm úplným cukrářským základům, ať už surovinám a jejich zpracování, tak i samotným technologickým postupům a samozřejmě i kombinaci chutí. Bez zájmu o moje recepty, který po soutěži vznikl, bych určitě pekla dál, ale nenapadlo by mě, že to může ocenit i někdo jiný.
Čím si Vás cukrařina nejvíce získala?
Je to krásný koníček, kterým můžete dělat radost nejen sobě, ale i svému okolí.
Sledujete nějaké trendy v oblasti cukrařiny, nebo dáte jen na svou fantazii a styl?
Určitě sleduji aktuální trendy, ale čím dál víc zjišťuji, že jsou to často velmi rychle pomíjivé cesty a naopak se ráda vracím k těm úplným cukrářským základům a klasické české cukrařině a českým produktům. Ať mi nikdo netvrdí, že taková dubajská čokoláda je lepší než čerstvě upečený švestkový koláč s tvarohem a drobenkou.
Jaký největší cukrářský „průšvih“ se vám kdy stal? Co jste se z něj naučila?
Myslím, že to byl první pokus o turecký med, při jehož přípravě jsem zapatlala celou kuchyni, sebe i manžela, kterého jsem v polovině procesu hystericky zavolala na pomoc 😀 Tenkrát jsem se naučila, že na práci s cukrem, isomaltem nebo karamelem je skutečně potřeba pořídit cukrářský teploměr.
Co podle Vás dělá dobrého cukráře a pekaře?
Bude to znít jako klišé, ale v první řadě to musí být silný vztah k řemeslu jako takovému. Pokud vás to nebude hned od začátku bavit, nebo alespoň zajímat, patrně ani nezačnete. A pak přichází na řadu píle, snaha, zájem a v neposlední řadě i zkušenost. No – je toho dost.
Který dezert je Vaším nejoblíbenějším, případně Vás nejvíce charakterizuje?
To je strašně těžké, protože já jsem opravdu milovník všeho kvalitního sladkého, ale ráda vytvářím dezerty, jejichž chuťové kombinace vycházejí z méně či více známých koktejlů. Oblíbené jsou třeba bombardino řezy nebo mojito pavlova.
Nějaký čas jste žila ve Španělsku, odráží se tamní gastronomie i v receptech, které vytváříte?
Přiznám se, že moc ne. Jejich pekárny na mě ve srovnání s těmi českými působily svým sortimentem dost nudně a jednotvárně. Ve Španělsku mě ale naprosto dostala jejich „slaná“ kuchyně, možná proto už na dezert většinou nezbylo místo 😀 Nicméně takové churros nebo crema catalana si s radostí dělám i dnes.
Jak se přihodí, že cukrářka začne psát knihy? Proč právě detektivky a kde čerpáte inspiraci?
Ono je to vlastně naopak. Svoji první knížku jsem začala psát ještě dřív, než jsem dokázala upéct věneček, jen zatím ještě nevznikl televizní pořad Píše celá země. Detektivní žánr mě bavil vždycky, miluji záhady, tajemství, odhalování důkazů a řešení hádanek. Zároveň mám ráda ženské romány a povídky ze současnosti. No a k tomu ta láska k pečení. To prostě nešlo nespojit dohromady.
Psaní a pečení se zdají jako dva zcela rozdílné světy. Mají někde průsečík? Liší se nějak Váš přístup k vytváření nového dezertu a psaní knihy?
Já myslím, že mají hodně společného – především musíte mít pevné základy – umět psát bez hrubek stejně jako upéct dortový korpus bez připálení. Pak je tam nějaký obsah, něco, co chcete konzumentovi sdělit – kombinace příchutí stejně jako správné sestavení děje knihy. A pak to poslední a mnohdy rozhodující je nějaký umělecký cit, něco ze sebe – ať už se jedná o finální dekoraci nebo nějakou myšlenku, která by měla ve čtenáři zůstat. A výsledkem je pak něco, co potěší všechny naše smysly.
Novou knihu Pískej konec jste napsala společně se sestrou, jak probíhala spolupráce? Mluvily jste si navzájem do svých kapitol?
My už jsme si ty hranice krásně vymezily při psaní předchozí knihy K smrti dobrý. Každá jsme se ujala jedné z hlavních postav a jejíma očima jsme pak příběh vyprávěly. Kapitoly se tak střídají – jednou optikou mojí hrdinky, jednou optikou té sestřiny. Snažily jsme se do kapitol vzájemně moc nezasahovat, aby se uchoval ten rozdílný pohled, ale někdy jsme si přeci jen do chování našich postav mluvily, protože – ať chcete nebo ne – když o někom píšete a prožíváte jeho život skrz stránky knihy, přiroste vám k srdci. A tak jsme si naše hrdinky před sebou občas bránily.
Hodí se Vám při pečení, nebo i při psaní, Vaše původní vzdělání, tedy analytická chemie?
Myslím, že mi není cizí přesné vážení a dodržování postupů, což se v cukrařině určitě hodí. A co se týče různých chemických látek a jejich odhalování, to v psaní detektivek také není na škodu.
Abyste toho neměla málo, vedete cukrářské kurzy, pořádáte různé besedy a podílíte se na festivalu Gastro Sweet Fest. Na co se návštěvníci těchto akcí mohou těšit a co přinášejí Vám (novou inspiraci apod.)?
Já sama se na tento festival moc těším, protože je to nejen pro mě příležitost potkat na jednom místě mnoho cukrářských hvězd, které přímo na pódiu ukáží svoje cukrářské a pekařské dovednosti. Osobně se asi nejvíc těším na devadesáti kilogramovou tabulku čokolády, která vzniká v rámci pokusu o český rekord a v neposlední řadě pak koncert Karol a Kvído, protože jejich písničky znám díky svým dcerám nazpaměť.
Jak se Vám daří vyvažovat všechny své pracovní aktivity a osobní život?
Poslední dva roky to hodně ladím, byly chvíle, kdy jsem pracovní aktivity upřednostnila před časem pro sebe, a hlavně pro rodinu. Brzy jsem si ale uvědomila, že mi to nedělá psychicky vůbec dobře. Takže dnes to mám spíš naopak – práce má samozřejmě svoje místo, ale to místo není v době, kdy můžete trávit čas s rodinou a přáteli.
Pomáhají Vám dcery v kuchyni, nebo je tento svět vůbec neoslovuje?
Pomáhají a rády. Hlavně je to, myslím si, proto, že můžou všechno ochutnávat rovnou z kuchyňské linky. Jsem ráda, když je mám při pečení u sebe a můžu jim předávat něco, na co si třeba ještě za mnoho let vzpomenou.
Kdybyste mohla připravit dezert komukoliv na světě, kdo by to byl a na čem by si pochutnal?
Kdyby to šlo, nejvíc na světe bych chtěla mít možnost upéct něco pro svojí babičku, která byla úžasná cukrářka a určitě by měla hroznou radost, kdyby mě viděla péct v televizi, protože tyhle pořady zbožňovala. Myslím, že bychom spoustu receptů vymyslely spolu a mrzí mě, že jsme takovou příležitost nikdy neměly.
Máte nějaký sen, který byste si ráda splnila?
Ráda bych jednou měla svoji literární kavárnu, kde by se mohli potkávat lidé nad voňavou kávou, chutným zákuskem a dobrou knihou. Ale to je ještě hudba budoucnosti.
Čím se v životě řídíte?
Tak abych zůstala trošku tematická: Nic není tak horký, jak se upeče!
Upečte si Domácí bulky podle Terezy 😉
Foto: se souhlasem Terezy Olbrichtové
