Umění lidé po celá staletí obdivují, někdy je šokuje, vždy však nějak zapůsobí, zanechá dojem. Nechat se pohltit světem umění a barev máte do konce září možnost v Artiu by KKCG na pražské Bořislavce, kde probíhá výstava, na které se podílí také Filip Švehla, umělec zabývající se instalací, objektem a především malbou. Zajímá ho rytmus, forma a souvislosti barevných vztahů, které mnohdy abstrahuje z reálných míst. Jste připraveni tak trochu nahlédnout do duše umělce?
Co Vás přivedlo k umění a následně k rozhodnutí zvolit si jej nejen jako koníček? Je možné se živit pouze uměním?
Malování jsem měl rád od malička. Vyrůstal jsem na sídlišti a pamatuju si, jak na mě působily barevně pomalované zdi grafitti v té záplavě panelákové šedi. Určitě jsem měl štěstí na pana učitele v ZUŠce, který nám dokázal představit umění jako neuvěřitelně pestrý a dobrodružný svět, jako prostor pro svobodu, a to se mnou rezonovalo. Když jsem pak poprvé přišel na Akademii výtvarných umění na konzultace, kde byly všude po chodbách obrazy a vzduch čpěl terpentýnem, bylo mi hned jasné, že to je svět do kterého bych chtěl patřit. Uživit se uměním možné je, ale není to přímá cesta. Nejde jen o talent nebo disciplínu. Je to směs práce, vztahů, náhody, schopnosti komunikovat, ale i unést období, kdy se nic neděje. A také přijmout fakt, že v našem prostředí není jasně daný systém podpory. To člověka nutí být vynalézavý, ale také to může někdy vyčerpávat. Dlouhodobé stabilní spolupráce jsou u nás stále spíše výjimečné.
Kde nalézáte největší inspiraci a jak byste popsal svůj styl? Je například něco, co Vám v procesu tvorby pomáhá?
Věnuji se abstraktní malbě, v níž hraje zásadní roli práce s barvou. Barva pro mě není jen vyjadřovacím prostředkem, je to samotné téma. Vycházím částečně z tradice geometrické abstrakce, jako je Bauhaus nebo suprematismus, ale zároveň se vůči této tradici vzpírám. Přesné tvary a racionalitu záměrně narušuji emocionálnějšími vstupy – struktura tak neustále osciluje mezi řádem a chaosem. Možná je to podvědomý odraz světa, který nás obklopuje.
Výraznou roli v mé práci hraje inspirace architekturou a městským prostředím – často jde spíš o jejich rytmus, napětí nebo prostorovou logiku než konkrétní vizuální prvky. Samotný proces tvorby je pro mě zásadní, největší inspiraci často nacházím v přímém dialogu s materiálem. A není to jen metafora, vnímám to skutečně jako zpětnou vazbu. Materiál mi „říká“, co má zůstat a co je navíc. V těchto mikrosituacích vzniká obraz, který není jen výslednou formou, ale událostí. Je to prostor, kde se něco děje – něco, co nemá pevně daný začátek ani konec.
Když tvoříte, začínáte intuitivně, nebo máte promyšlený koncept? Lze vůbec nějak popsat Váš tvůrčí proces?
Řekl bych, že je to kombinace obojího. U mě je celý proces tvorby odvislý od kontinuální práce. Za ty roky jsem si vytvořil určité okruhy a “neuralgické” body kolem kterých se pohybuji. Vím, jakým směrem se chci vydat, co mě zajímá, ale samotný vznik díla je často intuitivní. Často se také vracím ke starším pracím, recykluji je, ohledávám jejich možnosti z nových perspektiv. Ateliér beru jako takové hřiště, v kterém jsou určeny obecná pravidla hry, ta se pak už ale odvíjí co nejvíce volně.
Zkoušíte různé techniky, ale která je Vám nejbližší a proč?
Rád experimentuji – pracuji na papíře, s plátnem, tvořím objekty i site-specific instalace. Ale nejbližší mi zůstává malba. Dříve olej, teď především akryl. Fascinuje mě samotný materiál barvy – její textura, pigmenty, vrstvení. Proces roztírání a práce s barvou je pro mě klíčový – právě ten určuje mé výtvarné uvažování.
Kromě malby se věnujete také dalším formám umění jako instalace a objekt. Jakým způsobem volíte, kterou z těchto forem pro například určité téma zvolíte? A můžete čtenářům přiblížit, co každá z nich obnáší?
Záleží na kontextu. Instalace nebo objekt vznikají většinou ve vztahu ke konkrétnímu prostoru nebo tématu. Každé médium nabízí jiné možnosti sdělení, a často se rozhodnu až podle toho, jaký charakter má samotná výstava nebo prostředí, kde bude dílo umístěno. Malba je pro mě spíše introspektivní, soustředěná práce v ateliéru, zatímco instalace přináší kontakt s prostorem, fyzickou realitou a často i s dalšími lidmi. Mám rád tuto proměnu pracovního rytmu. Obě roviny mě vzájemně obohacují. V instalaci musím často řešit zcela konkrétní technické otázky a zároveň přemýšlet o tom, jak divák v prostoru dílo vnímá a prochází jím. Je to jiný druh výzvy, který mě baví.
Absolvoval jste i nejrůznější stáže v zahraničí. Jak Vás tato zkušenost ovlivnila a bylo nějaké místo, kde se Vám tvořilo obzvlášť dobře?
Každá zahraniční cesta mě něčím zásadním posunula. První větší zkušenost byla stáž v holandském Utrechtu ještě za dob studií na Akademii – tam jsem se poprvé výrazně setkal s jiným přístupem k umění, na který jsem nebyl zvyklý, a myslím, že to bylo určující pro můj pozdější přerod od figurální malby k abstrakci. Další stáž přišla hned po škole, kdy jsem na rok odjel do Valencie, kde jsme si s kamarádem pronajali ateliér u moře. To byl pro mě rok zásadním způsobem osvobozující – ten jiný kontext a prostředí, architektura a světelné podmínky mi pomohly mnohem více se přiblížit tomu, co mě vlastně na malování zajímá. Později pak přišla rezidence v Miami a v New Yorku. To bylo celkově úžasné období plné podnětů a nasávání té americké velkorysosti, která je mi něčím blízká. Myslím, že mi to pomohlo získat větší sebevědomí a odvahu k dalšímu hledání vlastní cesty.
Otevírají Vaše díla nějaká témata, jsou způsobem komunikace se společností, nebo především osobní výpovědí?
Často se od výtvarného umění očekává, že bude revoluční, hluboké nebo přinášet zásadní sdělení, nějaký transformační potenciál. Nic proti tomu, ale myslím si, že často si tím paradoxně zabraňujeme na věci se skutečně dívat. Mám pocit, že právě schopnost dívat se – ne jen letmo, ale opravdu se soustředit a vnímat barvu, rytmus, světlo – je dnes čím dál vzácnější. A pro mě je to základní smyslový zážitek, který malba umožňuje. Nejde mi o velká sdělení, ale o to vytvořit obraz, ve kterém se dá být a který vybízí k pozornému dívání. Opravdu se dívat a nečekat od všeho pointu.
Vznikají některá díla například i přímo pro určitý prostor?
Ano, často přemýšlím o tom, kde a jak budou moje práce vystavené – prostor vnímám jako klíčový prvek celého vyznění. Například moje poslední výstava v Artiu by KKCG na Bořislavce byla vyloženě navržená s ohledem na konkrétní místo. Téma světla mě zajímalo už předem, ale díky architektonickému řešení atria s proskleným stropem se světlo stalo doslova hlavním „aktérem“ celé instalace.
Aktuálně je Vaše práce k vidění ve zmíněném Artiu by KKCG, ale výstav už za sebou máte vícero. Jak lidé reagují na Vaše díla a překvapily Vás nějaké reakce či interpretace?
Já si myslím, že si diváci k mým obrazům postupně hledají cestu. Když jsem přešel od figurativních kompozic k abstrakci, setkával jsem se zpočátku s určitou nedůvěrou. Lidé často nevěděli, jak moje minimalističtější obrazy číst, a možná v nich spatřovali spíš projev nejistoty než jasné umělecké vize. Ale postupem času se reakce proměňují a lidé v mých pracích čím dál více spatřují určitý radostný prvek a to mě těší.
Které momenty ve své kariéře považujete za klíčové?
Klíčový byl rozhodně pobyt ve Valencii – to každodenní středomořské světlo, které zásadně ovlivňuje vnímání barev. Dále pak pobyt v New Yorku – ta koncentrace špičkových výstav, otevřenost a rozmanitost umělecké scény. Zažít to akceptování různorodosti byl pocit, který jen tak nevymizí.
A je někdo, kdo Vás na Vaší umělecké cestě nejvíce ovlivnil?
Určitě mě hodně ovlivnil Jiří Sopko, u kterého jsem studoval na Akademii. Přestože nám do práce příliš nezasahoval, člověk z něj vycítil, že obraz je především záležitost vizuální zkušenosti – že je potřeba ho vnímat očima. Výrazný dojem na mě zanechala i jeho práce s barvou a jeho odvaha ji používat naplno. Tyto věci se do mě určitě zapsaly.
Jaké máte plány či přání do budoucna? Jakým směrem se chcete v umění ubírat?
Teď mě čeká hledání nového ateliéru a zároveň se začínám soustředit na přípravu většího výstavního projektu, který proběhne v příštím roce. Do budoucna bych chtěl ještě víc propojovat umění s architekturou. Zajímá mě, jak může malba nebo objekt aktivně vstupovat do prostoru, stát se jeho součástí, ne jen doplňkem.
Co byste poradil začínajícím umělcům, kteří hledají svůj výraz a místo na (možná nejen) české umělecké scéně?
Dopřejte si čas. Asi je to v dnešním světě čím dál vzácnější komodita, ale právě ten čas na zrání je klíčový. A předčasně se nezbavovat té volnosti hledání – koneckonců celá řada umělců, které dnes obdivujeme, dozrála ke svému výrazu až v pozdějším věku. A jako malíř bych poradil – dívejte se. Navštěvujte muzea, protože přímý kontakt s obrazem je nenahraditelný a je to v podstatě metoda, která platila odjakživa. Jezdit do muzeí a sbírek a prohlížet, srovnávat a znovu a znovu se k obrazům vracet.
Foto: se souhlasem Filipa Švehly
