Běhání pro mě bylo utrpení už puberty. Nudilo mě to a nešlo mi to. Ale dala jsem to. Za tu dobu jsem natrvalo zhubla 8 kilo a pravidelný výběh je pro mě tak samozřejmý jako pít ranní kafe. Potvrzuju, že jediný, co funguje, je zvednout zadnici a jít.
V ZÁKOPU
Jasně, že nejdřív milionkrát slyšíš a čteš chytrý slova o výstupu z komfortní zóny, klíčovým prvním kroku, výzvách. Snažíš se namotivovat a nasosat co nejvíc inspirace. Bylo to tak i se mnou. Upřímně jsem ty motivační řeči začala i nenávidět. Ze svýho zákopu jsem totiž dál s obdivem sledovala, jak ta anebo ten to či ono dokázali, jak jim to jde. Jak jsou cool a jak jim to sluší. Najednou je z toho depka. Dokonce že bych i zazáviděla?
V ZÁPŘAHU
Coby vytížená nakopnutá managerka, máma, co si dálkově dodělává vysokou a z poza Prahy denně dojíždí do práce do centra, jsem měla čas vypočítaný na minuty. Z bezbřehýho pocitu dokonalýho perfekcionismu, jak to zvládám, bych si mohla dát metál. Večer jsem končila s uvolňující dvojkou vína, víkendy jsem téměř prospala anebo se utápěla ve skriptech. Vše ostatní na nule, relaxovala jsem přece v posteli. Krása, ne? Kupodivu jsem měla pocit, že jsem v jednom kole, ale zadku, stehnům a polštáři pod pasem to evidentně jen svědčilo, těm se panečku blahobytně dařilo.
POKUS JEDEN ZA DRUHÝM
Že to tak má většina matek a žen kam se jen v okolí podíváš, je dostatečně konejšivá ukolébavka. Po porodu jsem svých 20 kilo navrch dlouho nemohla shodit. Pak se to s režimem v práci nějak rozhýbalo, ale přece jen bylo pořád 10 kilo nahoře. Moje typizovaná hruška nosila na vrchních partiích velikost 36 a do kalhot a sukní se soukala ve velikostech 44.
Pokusy o návrat k cvičení se konaly. Odrbaný úvodník „dřív jsem cvičila aerobic a chodila na spinning, ale teď je to sodoma gomora a jdu k vám na zkušební hodinu“ slyšeli na vícero recepcích od různých fitness továren, přes jóga studia a nakrmila jsem tím i pár osobních trenérů v individuálních lekcích. Selhaly i pokusy pustit si doma youtube a prostě si aspoň tu půlhoďku dát. Dokonce i vlastní domácí profi spinning kolo jsem měla. Luxusnější věšák na prádlo si těžko představit.
Jak to je možný, že u ničeho sakra nevydržíš a nic z toho na tebe nefunguje?… A pár let bylo takhle pěkně v čoudu.
MOTIVACE ŠOKEM
Pak to přišlo. Konstelace planet zřejmě byla víc než příznivá a v kanclu se objevila Jana. Vynikající novinářka a bloggerka, co se přestěhovala s manželem do Ameriky. Dříve jsem ji několikrát potkala, byla externí součástí pracovního týmu. Sledovala jsem její články, přispívala na náš web. Věděla jsem, že začala běhat a že se chystá tam někde za oceánem na maraton. Fandit a přát úspěch jsem ze srdce týhle báječný holce dokázala, ale jinak to šlo mimo mě.
Jana vešla. Byla poloviční. Poloviční! Tý jo, spadla mi čelist. Nikdy na to nezapomenu. Setkání s proměnou proběhlo šokem. Vypadala fantasticky a jediný široký rozměr na ní byl její úsměv. (Prsa nepočítám, na ty nehraju.) Takže běh. Ten funguje. Ach bože, proč zrovna běh?!?!?
…
Ještě jsem nevěděla, že to dám. Běh jsem totiž nenáviděla už od mala.
Ale něco do sebe zapadlo.
Přejedla jsem se sama sebe. Vlastního zákopovýho stavu. A dostala tu správnou ránu mezi oči.
Třeba to bude mít taky tak. Vlastně si přeju, aby jo. Stojí to totiž za to!
…
Pokračování příběhu se dočtete v díle druhém. Svůj postup, jak nejen začít, ale u běhu i vytrvat, jsem pilovala krok za krokem. Svoje vychytávky a fígle zpracovávám do motivačního programu, který bude za pár týdnů hotový. Mým cílem je brát to s humorem a ukázat vám, jak jsem se jako běžec ultralajk poprala se svými mindráky i bariérami sama. A že jich bylo. Ale bylo i tolik momentů, kdy mě běh podržel a odměnil, že věřím, že to smysl má. Třeba právě i teď.
Pokud vás něco napadá, co bych měla do programu zařadit, dejte mi vědět! Upřímně ráda to do scénářů zařadím.
Ať je každý den zase o kus #betterandbetter!
Potkat se můžeme i na Instagramu 🙂
Helena
