Anna Henselová je přátelská a velmi energická mladá žena, proto by málokoho napadlo, že si prošla náročnou léčbou rakoviny prsu. Tuto diagnózu si vyslechla již ve svých 24 letech, ale nenechala se jí srazit na kolena. Naopak, pustila se do boje s touto zákeřnou nemocí a sdílením svého příběhu inspiruje a pomáhá dalším ženám. Ač si Anička prožila hodně těžkých chvil, věří, že vše zlé může být k něčemu dobré a vždy zase přijde i spousta radosti. Jednou z nich se pro ni stalo také vítězství v soutěži Vuchlady 2024.
Vyslechnout si tak závažnou diagnózu je vždy těžké, zvláště v tak mladém věku. Navíc Vaše maminka si o něco dříve prošla tím stejným, takže jste trochu věděla, co to obnáší. Jak jste se s tím vyrovnávala a co pro Vás bylo nejtěžší na cestě léčby?
Ze začátku jsem si nemoc nechtěla vůbec připustit, právě z důvodu mého věku. Říkala jsem si, že to určitě nebude nádor, ale jen nějaká cysta. Ale jakmile jsem začala podstupovat všechna vyšetření, která byla určena k identifikaci nemoci, začala jsem si uvědomovat, že se své genetické predispozici nevyhnu. Právě díky tomu, že si stejnou diagnózu vyslechla moje mamka, věděla jsem přesně co mě čeká. Člověk si to nedokáže představit úplně, ale věděla jsem, jak budou doktoři postupovat. Díky tomu jsem se se vším mohla vyrovnat ještě dříve, než samotné fáze léčby přišly. Samozřejmě jsem měla velkou oporu v rodině a kamarádech, hlavně v mamince, která se o mě během léčby starala stejně, jako já o ni. A co pro mě bylo nejhorší? Asi právě to, že se na to celé musela mamka dívat a musela žít ve strachu, co se mnou bude.
Když onemocněla Vaše maminka, podstoupila jste vyšetření, kde Vám byl zjištěn rizikový gen BRCA1. Můžete přiblížit, co to přesně znamená?
Gen BRCA1 je jeden z genů, který se podílí na opravě poškozené DNA. Pokud v něm vznikne dědičná mutace, zvyšuje se pravděpodobnost, že se buňky začnou nekontrolovaně dělit a mohou vést ke vzniku nádorů. Ženy s mutací BRCA1 mají výrazně vyšší riziko rakoviny prsu (až kolem 60–80 % během života) a také zvýšené riziko rakoviny vaječníků (až 40–60 %).
Při jakékoliv léčbě hraje velkou roli psychika, jenže v případě léčby rakoviny zvláště ženám rozhodně nepřidá, když vlivem chemoterapie přijdou o vlasy, nebo podstoupí operaci k odebrání prsou. Jak jste se poprala s tímto a co Vám pomáhá udržet si pozitivní přístup v těžkých chvílích?
S tou psychikou to je takové zvláštní. Během léčby jsem byla paradoxně úplně v pohodě. Byla jsem připravená na to, co přijde, a brala jsem to tak, jak to bylo. Je důležité si to nastavit v hlavě, takže jsem si řekla, že když teď chvíli vydržím ty hrůzy, za chvíli budu moct žít zase normální život. Vlasy dorostou, prsa si můžete nechat udělat nová. Jenže člověk, ať se snaží sebevíc, nedokáže psychiku ovládat a občas se stane, že se vnitřní obavy a strach nakumulují a vyplavou na povrch naráz, za celé to období, a ještě k tomu ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Nejvíce mi pomáhalo, když jsem to mohla sdílet s někým, kdo ví, o čem mluvím. Právě proto jsem se přidala do spolku Fuck cancer, který se zaobírá osvětou o rakovině, nebo jsem se přihlásila do soutěže Vuchlady. Snažila jsem se dělat věci, které mě baví, na které jsem dřív neměla čas anebo věci, které bych normálně vůbec nezkusila.
V období léčby jste se přihlásila do projektu Vuchlady a stala se vítězkou pro rok 2024. Co Vás přimělo k tomuto kroku a co pro Vás tento titul znamená? Jakým způsobem se od té doby proměnil Váš život?
Do projektu Vuchlady jsem se přihlásila v době léčby, protože jsem cítila potřebu najít něco, co mi dodá sílu a odvahu. Byl to krok, díky kterému jsem se mohla zaměřit na radostnější stránku života, na nové zkušenosti a na to, že i v těžkém období je možné objevovat svou ženskost a sebevědomí. Titul Vuchlady 2024 pro mě znamená především potvrzení, že nemoc člověka nedefinuje. Je to symbol naděje a vděčnosti, pro mě i pro ostatní, kteří procházejí podobnou cestou. Můj život se od té doby hodně proměnil. Přineslo mi to nová přátelství, krásné zážitky a větší odvahu vystupovat veřejně, sdílet svůj příběh a inspirovat druhé. Naučilo mě to být více hrdá na sebe samu a nebát se přijímat výzvy, protože právě ty nám často otevírají dveře k novým možnostem.
Každý ročník Vuchlady má i charitativní rozměr. Letos se jedná o podporu duševního zdraví, v loňském roce putovaly prostředky organizaci Fuck Cancer věnující se problematice onkologických onemocnění a podpoře pacientů. Znala jste tuto organizaci již předtím, hrála její podpora třeba i svou úlohu ve chvíli, kdy jste se do soutěže hlásila?
Ano! Jak už jsem zmínila, Fuck cancer pro mě znamená opravdu hodně. V lednu v roce 2024 dávali v televizi nový seriál Smysl pro tumor. Začal zrovna, když začala i má léčba. Je to o mladém chlapci, který zápasí s rakovinou, stejně tak, jak jsem zápasila já. Právě díky tomuto seriálu, který vznikl ve spolupráci s Fuck cancer, jsem cítila, že na to nejsem sama. Potom jsem se do Fuck cancer zaregistrovala, začala jezdit na osvětové akce a teď jsem členkou týmu a starám se o finanční stránku spolku. Jsem ráda, že díky nemoci, kterou jsem si prošla, můžu lidem něco předat a podržet je, když si prochází tím samým. Dává to smysl!
Brzy předáte korunku Vuchlady pro rok 2025. Co byste popřála či poradila své nástupkyni?
Své nástupkyni bych přála hlavně to, aby si tuhle zkušenost užila naplno a nevnímala ji jen jako soutěž, ale spíš jako cestu k novým zážitkům a lidem. Ať je sama sebou, protože právě v tom je největší kouzlo. Korunka je krásná věc, ale to nejcennější, co jí zůstane, budou vzpomínky a pocit, že něco dokázala.
Svým příběhem jistě inspirujete a pomůžete mnoha lidem. Je někdo, kdo byl na začátku cesty obdobnou inspirací pro Vás?
Na začátku pro mě byli největší inspirací lidé, kteří si prošli podobnou zkušeností a nebáli se o tom otevřeně mluvit. Když jsem viděla jejich odvahu a chuť žít naplno, dodávalo mi to sílu věřit, že i já to zvládnu. Velkou roli hrála i moje rodina a nejbližší přátelé. Jejich podpora mě držela nad vodou v momentech, kdy bych to sama nedokázala. Inspirovali mě vlastně i úplně obyčejní lidé, kteří mi třeba napsali pár milých slov nebo se podělili o svůj příběh. Díky nim jsem pochopila, že v tom člověk nikdy není sám a že i malé projevy podpory můžou mít obrovskou sílu.
Jak nemoc a potažmo úspěšná účast v soutěži změnily Váš přístup k životu, sobě samé a svému tělu?
Nemoc mi úplně změnila pohled na život. Dřív jsem spoustu věcí brala jako samozřejmost. Ranní vstávání, obyčejný den, setkání s přáteli. Dnes si víc užívám maličkosti a snažím se neztrácet čas zbytečnostmi, které nepřinášejí radost. Účast v soutěži mi zase ukázala, že i když tělo projde velkou zkouškou, pořád může být krásné a hodné obdivu. Pomohla mi znovu objevit radost z pohybu, péče o sebe a sebevyjádření. Naučila jsem se mít se víc ráda taková, jaká jsem, přijímat své tělo i jeho limity a zároveň oceňovat vše, co zvládlo. Uvědomila jsem si, že krása není jen o vzhledu, ale hlavně o odvaze, radosti a energii, kterou člověk vyzařuje. Díky tomu se cítím silnější, vděčnější a odvážnější, nejen vůči sobě, ale i vůči životu jako celku.
Úspěch, náročná období, nemoci a další výzvy života často prověří vztahy (rodinné, přátelské i další). Stalo se Vám něco takového a jak se na to zpětně díváte?
Nemoc a náročná období opravdu prověřily mé vztahy. Některé se ukázaly být pevnější, než jsem čekala. Lidé, na které jsem se spoléhala, mě podrželi, podpořili a byli tu pro mě. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že ne všechny vztahy jsou tak silné, jak jsem doufala, a některé postupně přirozeně odešly. Je to naprosto normální. Lidé ze života odcházejí a noví zase přicházejí. Pro některé lidi je těžké vyrovnat se s tím, že je jejich kamarád takhle těžce nemocný, a tak se raději stáhnou. Někdy prostě neví, co říct. Dnes se na to dívám s klidem. Oceňuji, kdo opravdu stojí při mně, a naučila jsem se být vděčná za kvalitní, opravdové vztahy, které mě obohacují.
Největší radost ale přišla s mým přítelem. Už jsme spolu jednou byli, ale to, že se mi vrátí do života zrovna během léčby, když jsem byla bez vlasů a čekala mě ablace obou prsou, by mě ani ve snu nepadlo. Jsem za to ale neskutečně vděčná a šťastná, že můžu přijímat tak velkou lásku.
Co bys vzkázala lidem, kteří se ocitnou před podobnou životní výzvou jako čelíte Vy?
Chtěla bych lidem vzkázat hlavně to, že nejsou sami a že každá malá věc, kterou pro sebe udělají, se počítá. Někdy jde jen o to nevzdávat se, hledat podporu u blízkých, sdílet své pocity a dovolovat si přijímat pomoc. Nemoc je obrovská zkouška, ale zároveň nás může naučit vážit si života, soustředit se na to, co je opravdu důležité, a objevit v sobě sílu, o které jsme ani netušili, že ji máme. Každý den je příležitost udělat něco pro sebe, pro svou radost a pro své tělo. A i ty malé kroky mají velký význam.
Jak se nyní cítíte? Co Vám v současné době dělá největší radost, nebo nač se těšíte?
Teď se cítím vděčná a klidná. Největší radost mi dělá, když jsem prostě v pohodě. Ať už dělám cokoliv, nebo jen odpočívám. Může to být procházka v přírodě, káva s kamarády, chvíle s rodinou, nebo úplně obyčejný klid doma. Těším se na nové zážitky a příležitosti, které život přinese, a zároveň si užívám každodenní maličkosti, které dřív byly samozřejmostí. Ta pohoda, kdy mohu být jen sama sebou, mi dává energii a radost z každého dne.
Foto: se souhlasem Anny Henselové a značky Vuch
-480x270.jpg)
