Ve svém životě měl Lukáš Sodomka řadu rolí. Do svého bohatého životopisu přidal mimo jiné i roli muže na rodičovské. Dnes je se svými bohatými životními i profesními zkušenostmi vyhledávaným osobním koučem, který pomáhá ženám i mužům najít a tvořit dobrý a autentický vztah k sobě samým.
Kdyby vám někdo ve vašich dvaceti letech řekl, že jednou půjdete s dětmi na mateřskou, uvěřil byste mu?
Ve dvaceti letech jsem věřil málo čemu. Dokonce ani tomu, že jsou v životě potřeba zkušenosti pro to, aby byl člověk trochu moudrý. Ano, tak bláhový jsem byl. Na druhou stranu jsem také bláhově věřil spoustě věcem, které byly omyly. A zajímaly mě tehdy jiné věci… Je pravda, že jsem vyrůstal v rodině, kde se o mě a bráchu starala hlavně maminka a starala se velmi pečlivě. Měli jsme vždy nažehleno, navařeno, naklizeno, vše mělo svůj čas a řád. Táta pracoval hlavně venku na zahradě a dodnes je velmi činorodý a v 72 chodí na brigády. Oba jsou. Rodinné vzory jsem měl dá se tedy říci klasické. Odpověď na Vaši otázku tedy zní ne, nenapadlo. Navíc se psal rok 1996. Není to nikterak dlouhá doba, ale svět se od té doby velmi proměnil.
Přesto jste ve 35 letech vzdal kariéru a ze dne na den šel na mateřskou, proč?
Teď jsem se trochu musel zamyslet. Máte pravdu, bylo to v 35 letech. To už by člověk mohl mít rozum, že? A zřejmě jsem ho i trochu měl. Cítil jsem, že nemohu dělat nic smysluplnějšího, než se starat o malou dcerku a posléze i synka. Stalo se to proto, že moje, už bývalá, žena nebyla spokojená, chtěla rozvinout svoji kariéru, nechtěla být doma. Já do té doby trávil s dcerou všechen volný čas. Když jsem na RD nastoupil, nebyla to pro mě tak velká změna. Plínky už jsem přebaloval v rekordních časech, cviky na kakání nacvičené a jídlo pro prcky je jednoduché. Dcerka byla pak i klidnější. Děti cítí, když děláte věci s láskou a bez pochyb. Později jsem stihl i z domu pracovat.
Co vás tato doba nejvíce naučila?
Péče o děti a jejich výchova byla a stále pro mě je vysoká škola života. Dovolil jsem si, učit se od dětí, pozorovat je a žasnout. Stačí se podívat miminku do očí. Máte pocit, že v sobě má moudrost celého světa a možná i více světů. Kdo ví, jak rostou a neskutečně rychle se vyvíjí, je každý den něčím nový a zajímavý. Když mě miminko ještě v porodnici vzalo za prst, projela mnou neskutečně skutečná, silná a krásná energie. To je jako když si vás podepíše… Později když jsou neohrabané, ale už chodí, to se procvičíte v postřehu a bdělosti, když začnou mluvit, to je další skvělá kapitola. A když už začnou argumentovat a odmlouvat… Tam si vybíráme, jakým rodičem chceme být. Rozvíjet debaty, vysvětlovat, ptát se na pohled dítěte a jeho pocity, nebo být přísný a strohý, či něco mezi… Stále je se co učit a kdo se chce učit, ten se s dětmi hodně naučí. I čas je s nimi jiný. Probdělé noci a dny s únavou, ale v radosti. Co je mé největší poznání? Ten cit v hloubi srdce to, o čem slýchám od mala. Bezpodmínečná láska. Naprosto čistá, bez požadavků a nároků. Láska, která je.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo, když začala střídavá péče. Žena tehdy najednou odešla a navrhla hned střídavou péči. Když jste v energii, která je spíše ženská a máte se odloučit od dětí, byť na týden, byť jdou k jejich matce. To je nepopsatelně smutný pocit. Najednou je nevidíte, neslyšíte. Po dvou letech každodenního a celodenního styku s nimi, kdy byly stále všude a teď je ticho. Ticho po loučení, při kterém obě děti pláčou a drží vás za kalhoty. Po rozchodu bez vysvětlení. To je obrovský nápor na srdce člověka. Byl to půl rok střídání intenzivního smutku a radosti. Smutku s hlubinou, jakou jsem doposud nepoznal, který došel až v apatii v týdnech bez dětí. Po půl roce střídání jsem si silně uvědomil, že nemohu žít napůl a vydal se na cestu k sobě. Dětem byl rok a půl a tři.
Nezanevřel jste pak na ženy?
Nezanevřel, ale ani se jim dlouho neotevřel. Nešlo to. To zklamání bylo obrovské. Už nešlo jen o dva dospělé milence. Šlo o manželé s dětmi. O rodinu. Tedy o něco, v co jsem věřil. „Chránil“ jsem se pak více méně tím, že ve vztazích jsem zůstával raději „bezpečně“ na povrchu. I takové vztahy bohužel dokáží ublížit. Většinou tomu, kdo proniká pod povrch a nikoho tam nenalézá. Pokud si tam nedosadí vlastní představu, které se drží a zkouší do ní dosadit vás… A to nefunguje. Tímto se moc omlouvám za bolest, kterou jsem svou reakcí na vlastní bolest působil. Každá obranná strategie, která působí škody vlastně není obranná. Nyní už jsem lásce otevřený. Více, než kdy před tím.
V čem je podle vás rozdíl, když je na mateřské žena a když muž?
Když je žena na mateřské, je to její přirozená role. Tak to u našeho druhu příroda zařídila. Poskytla proto ženám potřebné vybavení. Když je muž na rodičovské dovolené, tak se této role může jen dobře zhostit. Může u toho i vypadat přirozeně, ale jeho role to zkrátka není. Nejsem nijak velkým zastáncem rozdělovaní rolí na mužské a ženské. Ale mateřství a péče o miminko je dle mého názoru vyloženě role ženská, ideálně maminkovská. Ale pokud odhlédnu od rolí, znatelný rozdíl je v míře strachu přenášeném na děti. Matky se bojí o něco více, než tátové. Ne jen proto by synové měli trávit s táty co nejvíce času.
Nějaká veselá historka ze zákulisí, když si třeba na pískovišti mezi maminky sedne pohledný nezadaný tatínek?
Tak takové situaci jsem svědkem nebyl. Většinou jsem tam byl jen já a maminky… Jakmile mi někdo řekne, ať povím něco veselého, tak si může být jistý, že ze mně nevypadne ani starý vtip. Ale jednu hlášku si pamatuji dodnes. Tu mi řekla na mateřské kamarádka se stejně starými dětmi, právnička, když jsme se nějak bavili o mateřských kompetencích. Řekla doslova: Ty vole, ty seš mnohem lepší matka, než kdy já budu! To jsem se hodně smál. Ne snad ani tomu, co řekla, ale jak to řekla.
Tato životní zkušenost znamenala i velikou změnu ve vašem osobním a profesním životě, že?
To ano. Začal jsem volit profese, které mi umožňovaly být časově flexibilní. Být v týdnu, co mám děti, co nejvíce s nimi. To bylo moje nejdůležitější kritérium při výběru práce. A hlavně se čím dál častěji na mě začaly obracet ženy i muži, jestli jim můžu poradit s výchovou, nebo ve vztahu. S otázkami na můj pohled na nás muže a jak já jsem tenkrát zvládl tu životní situaci.
Kdo se na vás dnes více obrací jako na vztahového kouče? Ženy nebo muži?
Z devadesáti procent jsou to ženy. Ženy touží věci měnit, posouvat, dělat lepšími. Tak to mají i se svými vztahy. Tedy alespoň ty, které chodí za mnou. Je opravdu úžasné vidět klienty na sobě pracovat a posouvat se. To se zkrátka neokouká.
Nejčastější problém, otázka?
Problém jsou většinou muži… „Jak to, že potkávám pořád blbce?“ Někdy se dokonce může ukázat, že ten problém je opravdu muž. Ale často bývá jinde. Mám na poodhalení příčiny „potkávání blbců“ takovou koučovsko-terapeutickou metodu ke zjišťování systému lásky klienta. Jde o uvědomění si toho, co považujeme za lásku a co jako lásku opravdu niterně cítíme. Ve většině případů přicházíme na to, že si vybíráme vztahy a partnery, kteří odpovídají spíše našim naučeným vzorcům a tomu, na co jsme zvyklí, než dle toho co niterně cítíme jako čistý cit, po kterém toužíme. Rozdíl mezi tím, na co jsme zvyklí a tím, co jsme niterně opravdu my, je ten prostor napětí v nás. Přetahuje se tam naše přesvědčení s naším nitrem. Dalo by se říci mozek s duší. Častěji se bohužel přikláníme k tomu, co známe, k naučenému „osvědčenému“, než k tomu čistému uvnitř, co opravdu cítíme, nepoznamenanému okolím. Mysl tedy většinou vyhrává. Ale duše se nevzdává. Do té doby, než ji poslechneme, prožíváme takovou vnitřní přetahovanou, která netvoří štěstí. Ale to se dá změnit.
Krom koučování, co vám nyní plní váš pracovní kalendář?
Zase ženy! (smích). Myslím si, že umí a chtějí vzájemně spolupracovat. Ženy jsou ty, které přivádí na svět další generace, které mají tu moc náš svět změnit. Ženy umí naslouchat, jsou lépe připravené na změnu. A tak jsem se pustil do projektu, kde ženy mohou spolupracovat v kruzích díky květinovému marketingu. Ženy tak mají možnost uplatnit svůj přirozený talent spolupracovat. Ale zatím nemohu prozradit víc.
Co byste vzkázal tomu Lukášovi, o kterém jsme mluvili na začátku, tj. o 20 let mladšímu dnes?
Vzhledem k tomu, jak jsem byl pošetilý a naivní, bych si pravděpodobně řekl. Udělej si na mě týden čas, kámo. Pokecáme někde v klidu na horách… Snad bych se neposlal do háje. A snad by týden stačil, abych zasel semínka pochybností o svém tehdejším vnímání světa a navedl se tak na cestu k sobě. Ničeho nelituji. To ne. Líbilo by se mi jen být moudřejší dříve.
Foto: archiv
