Na cestě za starými civilizacemi: Hedviga Pečená a její životní poslání
O ženě, která dokáže z písma vyčíst povahu člověka, pomáhá lidem v těžkých životních situacích, ale udělá si čas i na své koníčky. Krásně zpívá a už podruhé se chystá na cestu po Amazonii.
Hedviga Pečená se právě chystá na cestu do Peru. „Podruhé, ale tentokrát za jiným cílem,“ prozradila. Poprvé se amazonské džungli za asistence šamanů a s pomocí posvátné liány ayahuascy několikrát dostala do stavu rozšířeného vědomí. „Rituální pití ayahuascy mám za sebou dvacetkrát,“ říká. Kdo tuto liánu nezná, netuší, co všechno dokáže s člověkem udělat. „Dost těžko se to popisuje,“ snaží se vysvětlit její účinky Heda Pečená. „Není to halucinogen. Ale dokáže vyplavit na povrch velmi silné okamžiky, něco, co zažívají lidé při autonehodě, nebo při klinické smrti.“ Také ona prožívala něco nepopsatelného. „Navíc se rituály odehrávaly hluboko v divoké džungli, kde to tepe, bzučí… Stačilo se soustředit na ně a najednou jsem byla venku z těla…“ odmlčí se, protože o takových prožitcích se jen velmi těžko hovoří. Pak začne z jiného konce. „Důležité je, aby měl člověk průvodce, šamany. Byli fakt výborní. Ale to nestačí. Musí si to umět zpracovat sám, musí už mít dopředu nějakou průpravu, výcvik…
Rozdávala naději
A ten Hedviga měla. I když je původně inženýrkou ekonomie, tušila, že u své profese dlouho nezůstane. „Ještě během mateřské dovolené jsem si udělala státnice z grafologie a vystudovala psychoterapeutickou fakultu,“ říká. „To bylo v roce 2002. Pak jsme s kamarádkou v Praze 4 otevřely psychoterapeutické středisko.“ Když se konečně začalo dařit, kamarádka zemřela na rakovinu prsu. „Byla to pro mne velká rána. Zůstala jsem sama a přemýšlela, co dál,“ vzpomíná. Nakonec středisko zavřela a osud ji zavedl do centra následné péče Drop in. Nepracovala přímo se závislými lidmi. „Na starosti jsem měla osoby, které už byly po léčení.“ Pomáhala i rodičům a dětem závislých. Práce se vršila a nastala doba, kdy ji zcela pohltila. „Najednou jsem měla spoustu individuálních klientů, dvakrát týdně jsem do půl osmé pracovala se skupinami, dvakrát do měsíce jsme měli dvoudenní výjezdy. Bylo toho na mě moc. A rodina strádala.“ Cítila, že nastal čas odejít.
Otevřená náruč i srdce
Znovu si otevřela soukromou terapeutickou praxi. Přímo v domě, kde s manželem a dětmi bydlí, v Praze na Dobešce. Začala zase od nuly a musela znovu vybudovat novou klientelu, orientovanou na běžné problémy. „Zabývám se doprovázením lidí v těžkých životních situacích, jako jsou osobní krize, partnerské problémy, psycho-spirituální krize,“ vyjmenovává tak trochu neosobně. Přitom jako „račice“ má ve vínku citlivost, porozumění, a především schopnost vcítit se do druhého člověka. A veliké srdce, otevřenou náruč, jež dovede obejmout, a ruce, které dokážou pohladit, když je potřeba. Uživí se takto? „Uživím, ale je to na hraně,“ přiznává. Myšlenku, že by šla do zaměstnání, ale razantně odmítá. „Když si člověk vyzkouší „jiný rybník“, ve kterém začne čím dál více růst, už ho opustit nechce. Protože ho to nejen živí, ale i baví!“ Třeba semináře seberozvoje pořádá v Jílovém u Prahy. „V blízkosti bývalého kláštera, je tam úžasná atmosféra,“ zasní se a zatoulá ve vzpomínkách na magické místo.
Heda Sova Pečená
Hedviga je nejen citlivá a vnímavá k okolí, má také krásný hluboký alt, se kterým vystupuje pod pseudonymem Heda Sova Pečená. „On to vlastně ani žádný pseudonym není,“ usmívá se. Zpívá moc hezky, a to už od roku 1997 v různých kapelách, kde hostuje. Umí si prostě, vedle své práce, která ji baví, najít i koníčka, který ji pomáhá se znovu nabít energií, kterou pak může znovu a znovu předávat těm, kteří ji potřebují.
Staré civilizace
Čas od času se v ní ale ozve její vnitřní hlas, který jí našeptává, že je čas opět vyrazit do světa. „Jsem dobrodruh odmalička. Jednoduše přepnu na cestovní mód a jsem připravena,“ usmívá se a v jejích očích se objeví neklidné plamínky. Právě teď se s manželem chystá na druhou pouť po Peru. A co na to děti? „Oba kluci jsou v pohodě, však už je jim 25 a 27 let,“ nedělá si starosti. „Zastávám názor, že co do potomků zaseješ v dětství, to v nich zůstane. Žijí sice s námi, ale mají v domě vlastní bydlení. Jeden je železničář – výpravčí a druhý letos končí práva. Zajímá se o životní prostředí,“ nezapře svou račí povahu a s hrdostí matky představuje své syny. Proč se vydává znovu do míst, kde už jednou byla? „Tentokrát to není za šamany a rituály. Zajímáme se o staré civilizace a na vlastní oči chceme incké město Machu Picchu, plovoucí ostrovy, jezero Titicaca a další památky tajemné říše Inků.“ Duše ženy, která druhým tiší bolest a rozdává naději, se odpoutává od reality a letí vstříc tajuplným dobrodružstvím.
Zdroj foto: Pixabay.com
