Splněný sen: Jak jedna žena opustila státní správu a stala se úspěšnou cukrářkou
Je to nádherná žena s krásným úsměvem. Vůbec bych do ní neřekla, že se věnuje oboru, který je naprosto odlišný od toho, ve kterém pracovala několik let. Dalo by se říct, že je to cukrářka, ovšem pro tuhle ženu se takový název vůbec nehodí. Ano, peče vynikající dorty, tvoří přenádherné muffiny, ale její díla jsou tak fantastická, že máte paradoxně chuť je nesníst jen proto, abyste se jimi mohly spíše kochat.
Markéta je další z mnoha žen, které řešily dilema mezi srdcem a rozumem. Mezi variantou být zaměstnancem s pevnou půdou pod nohama, či riskovat, a pustit se do svého koníčku naplno, tudíž se stát zaměstnavatelem sobě samotné. Rozhodlo srdce, což není u žen až tak nezvyklé. Protože ženy mají jakýsi dar vidět a cítit více, když začneme klást otázky upřímně svému srdci. Co chceme, kam chceme, proč tam chceme? Také Markéta si před pár lety položila tyhle dotazy a její odpovědi odpovídají dnešní realitě, ve které žije v podstatě svůj sen.
Když jsem vás poprvé uviděla na fotce, byla jsem překvapená. Očekávala jsem boubelatou cukrářku se zástěrou a zbytkem mouky na tvářích, a místo toho se na mě usmívala překrásná, spokojená žena. Je za tím úsměvem opravdová harmonie a naplnění?
I vám přeji krásný den a moc děkuji za kompliment, úplně se červenám… Ale nejsem tak dokonalá, jak mě popisujete. I já jsem často od mouky nebo zapatlaná od čokolády *smile* Ale musím přiznat, že jsem spokojená, mám to štěstí, že můj koníček se mi stal i zaměstnáním a můžu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Navíc mám krásnou šikovnou dcerku, spokojené zákazníky, tak co si víc přát?
Před tím, než jste začala péct dorty a ostatní cukrovinky profesionálně, pracovala jste v úplně jiném oboru. Jaký impulz Vás dovedl až k “cukrařině”, co se stalo, že jste šla úplně jiným směrem než doposud?
Od maturity jsem pracovala v kanceláři ve státní správě. Ale musím přiznat, že tato práce mě opravdu nebavila, nemohla jsem se smířit s tím, že práce, kterou dělám je tak nějak zbytečná, že vytvářím jenom hromady papírů a nejsem nikomu a ničemu užitečná. Pořád jsem vnitřně cítila, že tam ztrácím čas, že bych chtěla být někde jinde a dělat úplně jinou práci. Chtěla jsem dělat něco, co by udělalo radost i jiným lidem.
Je vidět, že vás pečení baví, vaše díla jsou naprosto úchvatná. Je tohle práce, kterou jste vždy chtěla dělat anebo jste se k tomu “nachomýtla” tak nějak náhodou?
Děkuji za chválu!!! Ano, musím přiznat, že mě má práce opravdu velmi baví! První dort jsem upekla své dcerce Terezce k prvním narozeninám a k tomu mě tenkrát vedlo to, že jsem měla jasnou představu, jak by měl dort vypadat, ale bohužel jsem neznala nikoho, kdo by mi ho vytvořil. A tak jsem se do toho pustila sama. Zjistila jsem, že mě dortování moc baví, protože je to rozmanitá a kreativní práce, každý dort je jiný a vlastně taková malá výzva. Navíc je na této práci úžasné, že zde můžu naplno popustit uzdu své fantazie a taky uplatnit můj smysl pro detail.
Stálo vás to hodně přemýšlení, váhání, energie či sil, než jste se pustila reálně do plnění svého snu a odvážila se začít se svému koníčku věnovat profesionálně?
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě!!! A bylo to velmi dlouhé rozhodování, jestli opustit víceméně jistotu práce ve státní správě nebo se pustit do nejistoty a začít podnikat v cukrařině. Víte, já nejsem typ člověka, který by se do věcí pouštěl po hlavě a bez rozmyslu, nad vším (přiznávám, že někdy až moc) přemýšlím a domýšlím důsledky, co by kdyby… Ale pak, když nastala situace, že se zájem o moje dorty rozrostl natolik, že jsem pracovala každý den do noci, neexistovaly pro mě víkendy, nebo někam jít, měla jsem čím dál méně času na rodinu a taky se toto pracovní tempo začalo podepisovat na mém zdraví, řekla jsem si, že takto to dál nejde, že se musím rozhodnout buď a nebo… Tenkrát u mě srdce zvítězilo nad hlavou a já jsem se rozhodla dát v práci výpověď, vybudovat si svoji vlastní malinkatou provozovnu (jak já říkám „dortíkárnu“) a pustit se do mé vášně – dortů.
Vím, že jste vyhrála profesionální soutěž. Mohla byste mi o ní něco přesnějšího říct, prosím?
Ano, je to tak. Ačkoliv tomu dodnes nemůžu uvěřit, v lednu se mi v Praze povedlo vyhrát celorepublikovou soutěž Svatební dort roku 2015. Do této soutěže jsem se přihlásila s dortem, který jsem nazvala „Třpytivá kráska“ a byl to čtyřpatrový dort jemně zdobený do třpytivých, perleťových a zlatých odstínů. Soutěž byla na 2 kola a mezinárodní porota hodnotila celkový vzhled dortu, preciznost, náročnost jeho zpracování a hlavně chuť.
A teď mi popište pocity bezprostředně poté, kdy jste byla vyhlášena vítězkou.:-)
Byl to pro mě opravdu šok a nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, když vyhlásili moje jméno. Ve skrytu duše jsem si moc přála, abych se dostala do první pětky, ale na vítězství jsem si vůbec nedovolila ani pomyslet. Je to pro mě nesmírná čest, že právě můj dort může hrdě nést titul Svatební dort roku 2015, protože u nás je to ta nejvyšší meta a ohodnocení, kterého jsem mohla s dortem dosáhnout.
Troufla byste si o sobě říct, že jste již profesionální cukrářkou? Dle mého soudu si toto ohodnocení zasloužíte, protože ohlasy na vaše úžasné výtvory jsou neuvěřitelné. Máte stále plno zakázek, pochvaly jsou slyšet ze všech stran. Jak to celé prožíváte, celý tento krásný splněný sen?
Jestli se nazvat profesionální cukrářkou nevím, pořád se mám hodně co učit. Zakázek mám opravdu hodně a diář zaplněný rok dopředu, ale jsem za to nesmírně ráda a vděčná, že se lidem má práce líbí a vrací se ke mně, to je pro mě ta největší odměna a ohodnocení. A jak to prožívám? Přiznám se, že velmi hekticky, jsem pořád v jednom kole, ale šťastná, že se mi podařilo splnit si můj dortíkatý sen.
Zpětně tedy nelitujete své volby jít za svým srdcem. Co byste doporučila ženám podobným jako vy kdysi – těm, které váhají dlouho, které zvažují a více zapojují mozek, snaží se přesvědčit své srdce, že to či ono přece nejde a není možné?
Této mé volby v žádném případě nelituji, a když se na to podívám zpětně tak vidím, že to bylo jedno z mých nejlepších (a zároveň nejtěžších) rozhodnutí v mém životě. A co bych poradila? Nevím… Snad jen to, co mě naučil život: Spoléhejte se sami na sebe, poslouchejte své srdce a plňte si své sny. Musíte sami, protože nikdo jiný to za vás neudělá!
Zdroj foto:Pixabay.com
