Sport je můj život, říká kaskadérka Hana Dvorská, která na prahu šedesátky stále motivuje lidi k pohybu

Hana Dvorská je jasným důkazem toho, že věk je pouhé číslo. Je jí 59 let a není pro ni problém skočit ze střechy nebo se vrhnout pod auto. Díky své práci se setkala s řadou zahraničních hvězd a její život je jedna velká jízda. Jaké to je pracovat jako kaskadérka, instruktorka fitness a mít skvělou fyzičku na prahu šedesátky?
Jak dlouho se věnujete povolání kaskadérky a čím to, že vás to i po tolika letech stále baví?
Je mi 59 let a první kaskadérský kousek, kterým byl pád z druhého patra pod vedením Jaroslava Tomsy, tehdejšího šéfa kaskadérů, jsem dělala v 18 letech. To znamená, že tomuto „řemeslu“ se věnuji už přes 40 let. Jsem velmi aktivní člověk a sport k mému životu patří. Dělám  fitness, díky kterému se udržuji ve funkčním stavu. A to mi umožňuje se nadále věnovat kaskadérským kouskům. Baví mě mít svoje tělo schopné pohybu. Možnost sjet s partou na kolo, na běžky, snowboard, kajak, vyskočit z letadla. Je to můj život.

Pracovat jako kaskadérka není zrovna tradiční povolání. Proč jste zvolila zrovna tuto cestu?
Vystudovala jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu a stala se učitelkou tělesné výchovy a českého jazyka. To bylo v roce 1984. Tehdy jsem 5 let učila, narodily se mi děti, ale na klasické mateřské jsem nikdy nebyla. Děti byly od narození v jeslích, nebyly peníze, tak jsem musela do práce a manžel pořád studoval. Občas jsem dělala něco u filmu, ale až po revoluci přicházely větší nabídky. Rozhodla jsem se přestat učit a vydala se dráhou kaskadérky. Měla jsem lepší peníze a bavilo mě to. Dnes ale pracuji především jako fitness instruktorka a kaskadérským kouskům se věnuji jen nárazově.
V jakých filmech jste se objevila?
Hrála jsem v desítkách filmů zahraniční produkce – například Bídníci, Příběh rytíře, Troja, Hellboy a mnohých dalších. V českých filmech moc akčních scén pro ženy není, ale párkrát mě zajelo auto například v Žiletkách za Markétu Hrubešovou, občas jsem se utopila, páchala sebevraždy skokem z okna, padala z koně, hořela. Často jsem také dublovala Janu Štěpánkovou, to byla opravdu skvělá herečka. Vždycky se zajímala o mou rodinu.

Co pro vás bylo nejtěžší?
Nejhorší je, když musím hrát nemehlo, který třeba neumí jezdit na kole, lyžích, na lodi. Musí to vypadat důvěryhodně a je to paradoxně asi nejvíc nebezpečné a náročné. Většinou jsou ale akce profesionálně připravené a každá scéna je natrénovaná do posledního puntíku.
Jak se udržujete v kondici?
Zvolila jsem velice nenáročný a jednoduchý životní styl. Nepiji alkohol, zaručeně zdravá strava mě nechává chladnou.
Dodržuji ale pravidelný životní režim. Vstávám každý den v 5.20 a ve 22 hodin už jsem v posteli. Každý den, když netočím, mám díky svému povolání instruktorky ve fitness přesně nalajnovaný. Ráno si jdu zaběhat, celé dopoledne předcvičuji na lekcích ve fitness. Mám zde hodiny body and mind, posilování, spiningu i kardio lekce.  Odpoledne si nechávám volná na svoje zájmy. Chodím na bicí do hudební školy, na angličtinu do jazykové školy, s holkama na tréninky dračích lodí a s klukama jezdíme každou středu na cyklovýlety. O víkendech si s mým partnerem jdeme párkrát za rok na letiště skočit z letadla, v zimě jezdíme na běžky, v létě běháme, jezdíme na kole. Je toho hodně, ale všechno se točí kolem sportu.
Jako kaskadérka jste musela mít řadu zranění, jaké bylo nejhorší?
Nejhorší zranění mě vyřadilo skoro na rok z mého hektického sportovního života. V Turecku při nácviku výbuchu na tzv. airrampě jsem byla odpálena trochu větší silou. Přispěla k tomu i jistá únava a všechno se to sešlo tak, že jsem si přetrhala přední i zadní křížové vazy v koleně. První operace se nepovedla a až při druhé mi byly dány vazy od dárce. Všechno se dlouho hojilo. Ale jsem šťastná, že zase mohu po ránu běhat.

Byla jste jednou z řečnic na loňském TEDx Prague, jak jste se k tomu dostala?
Úplně náhodou. Moje kamarádka z mládí Deniska Dufková je jednou z organizátorek TEDx Prague a oslovila mě. Bylo to pouhých pár dní před akcí, ale stihla jsem si uspořádat myšlenky a říci, co jsem chtěla. Byla to pro mě hezká zkušenost, poznala jsem řadu zajímavých lidí.
Co pro vás znamená láska?
Byla jsem hodně zamilovaná jedenkrát v životě, do svého manžela. Máme spolu dvě dospělé děti, 30 a 34 let. Bohužel v 56 letech mu „přeskočilo“ a odešel k mladší kolegyni z práce, se kterou má přes umělé oplodnění dvojčata. Hrozně moc mě to bolelo, stálo mě to rok probrečených nocí a nádor na mozku. Všechno jsem to přežila jen díky současnému partnerovi, kterého znám z oddílu parašutismu od 15 let. Byli jsme kamarádi a teď jsme spolu a je nám hezky. Je to nejhodnější člověk na světě, velký sportovec a jsem s ním šťastná.
Jací muži vás přitahují a kterou vlastnost na mužích absolutně nesnesete?
Absolutně nesnesu lež a mlžení. Lež vyvolává mezi partnery nedůvěru a pak už to jde všechno z kopce. Líbí se mi autentičtí muži. Samozřejmě, že mě přitahují sportovci a důležité pro mě je, aby to nebyl hlupák. Hlupáci mají mnoho podob, žádná z nich pro mě není akceptovatelná.


Dokážete si představit svůj život bez pohybu?
To opravdu nedokážu. Pohyb je pro mě nejen zdroj příjmu, ale také mě pořád baví. Těším se na své klienty a jsem ráda, že ve svých skoro 60 letech mohu motivovat lidi k pohybu a inspirovat i daleko mladší sportovce. Všechna cvičení a kurzy vedu s humorem, nedělám ze cvičení žádnou vědu ani náboženství. A v neposlední řadě mám díky sportu spoustu skvělých přátel.
Co byste vzkázala všem ženám?
Aby nebraly život ani sebe moc vážně. Aby se v sobě zbytečně nešťouraly, chodily k doktorům úplně minimálně. Aby se řídily samy sebou, tím, co cítí a svým vlastním srdcem. Hodně se smály a udržovaly dobré mezilidské vztahy. Moje životní krédo je: „Dělej jakoby nic.“:-)