92

Měly by být tělesné tresty na dětech v Česku výslovně zakázány zákonem? Odpovídáme v pravidelné anketě.

Jitka Skalická, patronka záložky Diskuse a blogy

Těžko definovat co je “tělesný trest”? Respektive, bez toho to nebude možné. Co je tělesný trest? To, že dítě plácnete po zadku? To, že ho zbijete? Do jaké míry? Kdo to bude určovat? Podle čeho? Podle jelit na zadku? Naprosto nesouhlasím s tím, aby rodiče děti tloukli, bili, to je selhání non plus ultra. Dítě se prostě nebije. A hlavně se neponižuje. Psychické tresty a týrání jsou daleko horší než ty fyzické. Kdo bude definovat, určovat a hlídat takové tresty, kdy je dítě systematicky rodiči deptáno? Pro mě plácnutí po zadku není bití. Jenže je plácnutí a plácnutí. A to se nikdy nikomu definovat nepovede. Takže – jak mi bylo, když mi nějaká “ulítla”? Neulítla, byl to promyšlený krok, jak například dítě vytrhnout z amoku. Fungovalo to rozhodně lépe než vysvětlování, které v tu chvíli dítě nevnímá. Ani omylem. Takže mi bylo normálně. Není to bití. Jednu zkušenost ale mám. Kdysi můj roční syn přiběhl a dal mi facku. Naprosto jsem nepřemýšlela a dostal ji zpátky. Překvapení jsme byli oba. Po momentu překvapení jsem mu sdělila, že to se nedělá a maminku to bolelo stejně jako to bolí jeho, a proto se to nedělá. Už nikdy to nezopakoval. A vzhledem k tomu, že se doma nebijeme, by mě zajímalo, kde k tomu přišel. 🙂 Každopádně bylo jasno. Zážitkově jsme si sdělili podstatnou věc. Tak, a teď abych se bála, že na mě přijde sociálka?  

PS: Měli bychom zrušit Velikonoce. Chlapi totiž plácají po zadku ženský a učí to malý kluky.

Helena Plívová, výkonná ředitelka a patronka záložky Testování

Asi jde o to, o jaké tělesné tresty jde. V zásadě sáhnout na děti by se podle mě prostě nemělo. Sama si ale vzpomínám, jak jsem svou Rozárku jednou seřezala – přes zadek, protože mě vytočila tak, že už jsem prostě nevěděla, kudy kam. Pak mě to šíleně mrzelo a taky jsem se jí omluvila.  Obešlo se to bez jelit i bez pláče. Tedy jejích jelit a jejího pláče. (Tenkrát se prostě i tak zasekla, že na truc dokonce ani nezabrečela.) To mě bolela ruka a to já to pak ořvala. A od té doby nic a přeju si, aby to tak zůstalo.

Lenka Bukačová, Pracovna ŽENY s.r.o. Teplice

Určitě nejsem pro to, aby stát nějak zasahoval do výchovy dětí. Něco jiného je neadekvátní pravidelné fyzické ubližování dětem, ale rozhodně nechci, abychom u nás měli zákony tohoto ražení – nesmíš plácnout, nesmíš zařvat = jinak ti děti odebereme. Vždy záleží na osobnosti dítěte a někdy zkrátka nic jiného nezabírá. Na některé dítě, když zvýšíte hlas, tak se rozpláče, jiné normální hladinu hlasu ani nevnímá. Ale to musí posoudit především rodič. Když jsem byla malá, sešvihala mě mamka jednou na zahradě kopřivou. Tu pak měla usušenou na kuchyňské lince a kdykoliv jsem něco začala vyvádět, jen po ní natáhla ruku a už jsem byla v pozoru! Jinak mě fyzicky netrestala – ale za trest se mnou nemluvila! Vzpomínám, kolikrát jsem brečela a žadonila, ať mi dá třeba facku, nebo ať mě zmlátí, jenom ať se mnou mluví.

Lucie Kittlová, spolumajitelka Pracovny ŽENY s.r.o. Teplice 

Ne, ale blíže specifikované ano! Výchovné lupnutí přes zadek není hřích – naopak – investice do budoucnosti. Svého syna občas potrestám – ale nikdy ne bez důvodu. A když jsem to opravdu “přehnala” (kdo někdy ne?), mrzelo mě to, a zároveň to byla i pro mě “jedna výchovná”. Učíme se všichni – jeden od druhého – rodič od dítěte, dítě od rodičů.

Marie Hajdová, patronka záložky Recepty

Myslím, že postavení tělesných trestů mimo zákon nic neřeší. Jedna “výchovná” přes zadek a fyzické týrání jsou dvě naprosto rozdílné věci. Možná mi to budou někteří vyčítat, ale jsou situace, kdy jedna přes zadek řeší víc než všechny snahy o domluvu. A často je psychické trestání a týrání stejné, ne-li horší, než fyzické. Já to zatím ještě nemusela aplikovat, syn je ještě malý a já doufám, že to nikdy nebude potřeba.

Eliška Vyhnánková, krotitelka sociálních sítí

Nikdy jsem úplně nechápala diskuse ohledně tělesných trestů. Všichni jsme vyrůstali v tom, že když jsme něco provedli, tak přilítla jedna zprava a jedna zleva, a když se rodiče vraceli z rodičovských schůzek ve škole, vycpávali jsme si pro jistotu kalhoty před vařečkou. Nemyslím si, že mě to nějak traumatizovalo. Dle mého je důležitá míra. A hlavně to, jak se s dítětem během výchovy pracuje na komunikaci, sebevědomí a respektu.

Eva Čejková, První Žena s.r.o.

Rodiče nás nikdy nebili, my našeho syna také nebijeme. Jsem přesvědčená, že vychovat slušného a sebevědomého člověka se dá i bez pohlavků. I když jako puberťačka pamatuji pár situací, kdy jsem si v duchu říkala: „Kdyby mi radši vrazili a přestali konečně domlouvat a už mě pustili.“ No nic, budu to ale dělat stejně jako naši, myslím, že to zabralo.  

Lucie Procházková, projektová manažerka

Děti zatím nemám, ale při pohledu na nejmladší generace mi občas cuká ruka. Pár facek by ale potřebovali nejspíš jejich rodiče za to, jak je rozmazlují a nechávají je dělat, všechno co se jim zlíbí. Nemůžu říct, že by mě a bráchu naši bili, ale měli jsme jasně stanovené hranice. Když jsme je překročili, následoval trest, a to buď nějaký zákaz, nebo vařečka. Nejhorší byl zákaz chodit ven, a nebo „výprask“. A pamatovali jsme si to. A pamatujeme si to dodnes. Jak to ale vypadá v současných rodinách? Nejpřísnějším trestem je zákaz na počítač / tablet / mobil … Tak se nedivme, že současné děti neznají žádné hranice a nemají před ničím respekt. O chování ve školách nemluvě. Být učitelkou jsem si díky těmto skutečnostem hodně rychle rozmyslela a raději doučuju jen jednotlivce. Moje záliba se může rozvíjet a mám klid.

Věra Buraltová, obchodní manažerka

Jsem toho názoru, že každé dítě vyžaduje jiný přístup, ale někdy zkrátka trest musí být. Neříkám, že hned tělesný, ale dítě musí znát, kde má mantinel. Sice nepodporuji hlášku “škoda každé rány, která padne vedle”, ale někdy pohlavek ve správnou chvíli vydá za hodiny domlouvání. Má dcera byla úžasné a hodné dítě, ale samozřejmě měla i své okamžiky. Občas jsem ji plácla přes zadek, ale u ní stačilo zahrozit, nebo něco zakázat a ona pochopila. Moji rodiče mě nikdy nebili, takže vlastně ani nevím, co jsou to tělesné tresty. Rozhodně jsem přesvědčena, že s tím zákon nemá co dělat.

Jana LeBlanc, bloggerka

Ne. Neexistence takového zákona přece neříká, že tělesné trestání dětí je dovolené, akceptovatelné a že se neřeší – to přece není pravda, na to zákony už existují – ústava, Listina základních práv a svobod, zákon o rodině a další. Sama děti zatím nemám, ale pokud mít budu, dvě věci vím určitě – bití pro mě nebude výchovný prostředek, zároveň ale těžko můžu se stoprocentní jistotu říct, že mi nikdy “neujede” ruka. Mnohem víc bych se bála, že ve chvíli, kdy výchovu dětí budou mít na zodpovědnost úředníci, hlídat sousedé a kolemjdoucí a řešit přetížení soudci, ublíží to nakonec všem víc než jedna facka. Ve státě, kde se soudní spory řeší mnoho let, je to pro mě další důvod, proč se nad existencí takového zákona velmi hluboce zamyslet – jak dlouho bychom asi řešili spory, kdy sousedka povídala, že jsem včera odpoledne lupla svého potomka po zadku? A jak silně to bylo? Málo? Moc? Kdo to bude určovat a podle čeho?

 

A co si myslíte vy? Tělesné tresty ano nebo ne?

 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account