Dnes Lucie působí jako člověk, který se má opravdu rád, ovšem musela se to také nejprve sama naučit. Ve své knize Učebnice sebelásky popisuje, co je důležité na cestě za sebepoznáním a sebeláskou v době, kdy o sobě pochybujeme nejen my sami, ale i naše okolí.

Otázka “Jak se učit mít rád?” je zrádná. Udržuje v pocitu, že nevíte, jak na to, dokola se ptáte “jak, jak?”  Přestaňte nad tím dumat a jen začněte. Metod je dnes k dispozici dost. Zpočátku to možná nebude fungovat, možná vás bude napadat “Co to tu dělám za blbosti?”, ale důležité je jen pokračovat, časem něco cítit budete. Takže začít jakkoli, vzít to za jakýkoli konec, ale začít a už neskončit. Začne to postupem času dávat smysl, jen musíte mít trpělivost.
Když jsem se Lucie zeptala, proč má spousta žen tak malé sebevědomí, přestože jsme dle mého názoru až neuvěřitelně silné a zasloužíme si veškerou úctu a respekt mužů, nemusela jsem na odpověď dlouho čekat.

Jestliže žena nemá dovoleno žít své kvality a dovolí se jí jen být poslušná, rodit děti, být u sporáku, nebo dnes už i vykonávat svou práci, dělat kariéru, ale jinak celá široká škála jejích kvalit je stále skrytá, tak si nemůže věřit. Vlastně ženy samy sebe prostě neznají, proto se cítí tak nejisté. Je skvělé poznávat sebe sama. A o to se ženy zase osobním rozvojem snaží, takže jdou cestou k větší jistotě. Jinak také ženy mají k lásce blíž, jsou nositelkami lásky, proto mají i k sebelásce blíž. Vlastně potřebují být poléčené a samy se sebou v pohodě, aby mohly naplňovat své láskyplné poselství. Muži mají blíž k boji a síle, tak pokud by muži stejně často vyhledávali příležitosti, jak pěstovat svou sílu, věnovali by se své nejvyšší kvalitě, jako to dělají ženy, když se věnují (sebe)lásce. Muži vztah k sobě samému řeší, až když jsou vědomí a dovolí si přiznat své nedostatky, tím i svou zranitelnost.

Na Hawaii nedávno proběhl seminář s názvem”Zrození Bohyně”. Lucie byla přítomná u změn určité skupinky žen a mohla vidět, jak se liší ty ženy, které viděla těsně po příjezdu na Hawaii, od žen, které odlétají ze semináře. Rozdíly jsou viditelné nejen v pocitech každé jednotlivé dámy, ale především ve vnímání sebe sama a v jejich přemýšlení.

Ženy, které na Hawai letí, jsou velmi rozdílné, tak i výsledky jsou různé. Ale celkově bych řekla, že přiletí trochu sešněrované, trochu vystrašené, trochu vystresované, trochu konzervativní ženy, které si tam postupně dovolují cosi velkého. Pro některé je to překrásná příroda, se kterou si dovolí splynout, pro některé je to vědomí luxusu, který si dopřály, pro některé je to odvaha letět na druhou stranu světa. Každá však prožije něco velkého, udělá nějaký velký krok, který ji otevře, uvolní, rozzáří, narovná. A ty ženy na konci mají jiné oči, jiné rysy, jiné pohyby. Jednoduše vědí. Dotknou se své moudrosti a jsou celé u vytržení, jak dobře se člověku může ve spojení s vnitřní moudrostí a vlastní přirozenou velikostí žít. A to je důvod, proč tak mluvíme o bohyních. Bohyně je právě tato žena. Když tam s námi letí žena, která už bohyně je, tedy už zná tyto stavy, tak se to u ní na Hawaii ještě o kus posílí.

Zajímala mě ještě další důležitá otázka, kterou jsem nemohla nepoložit. Když už se pustíme na cestu k sobě samé, jsme odhodlané ke změně, ke zboření veškerého dosavadního života, odevzdání se Vesmíru… Jestliže tuhle sílu v sobě žena najde a opravdu jde do hloubky sebe samotné, může ji poté ještě něco stáhnout na dno, od kterého se odrážela, anebo si sebe samotné váží natolik, aby další pád nedopustila?
Dno je podle mě důležitou součástí životní cesty. Je klidně možné, že osobně dělám něco v sebelásce špatně, ale pro mě sebeláska neznamená plout na růžovém obláčku. Zpočátku snad, když se toho člověk dotkne, je to čerstvé, je celý nadšený, jak se cítí dobře, s jakou lehkostí řeší situace. Ale brzy se začnou odkrývat hlubší programy, traumata, zkrátka všechno, co sebeláskou můžeme poléčit. A pak se postupně začneme cítit jakoby spokojený a stabilní uvnitř v sobě. Venku to ani nemusí být na první pohled vidět, ale uvnitř se postupně šíří klid a mír, pocit domova. Osobně třeba vědomě nijak nekontroluji, jak působím, spíš si hlídám, co se děje ve mně uvnitř a věřím, že když je to uvnitř fajn, bude to působit fajn i zvenčí. A třeba včera jsem jela pro pár věcí do Ikey a tam se zahlédla v jednom zrcadle a až jsem se zarazila, jak atraktivní ženu jsem v něm uviděla :D. A to mám zrovna období, kdy jsem uprostřed jakéhosi životního skoku, v mnohém se cítím nejistá, nemám své pevné místo ve vnějším světě, hledám. Ale v sobě své místo mám, mám svůj domov. A každé dno, které jsem kdy zažila, mě jen posunulo dál, přiblížilo k sobě sama, ukázalo moje opakované chyby, oživilo mě, zostřilo mé smysly, udělalo ze mě víc obyčejného člověka, prohloubilo pokoru.

Ta dna mají zkrátka něco do sebe. Ale může to být také součástí mé povahy, jsem Kozoroh s ascendentem v kozorohu a překonávání těžkostí je součástí mého života. Má kamarádka Alice Kirš sebelásku pěstuje hlavně přes krásu a pohodu, je jí to přirozené, je jako motýl. Přílišné rýpání ji nebaví a nejde jí to. Já zase neumím tak dobře létat, někdy mi to připadá i povrchní. Proto vypadá sebeláska každé z nás jinak. A naše spolupráce je podle mě opravdu hodnotná – já dodávám obsah vytažený odněkud z hloubi nitra a ona tomu dává formu příjemnou a atraktivní pro vnější svět. Vzájemně se také učíme. Já ji učím, že v temnotě je ohromné bohatství a ona mě učí, že v létání je pohoda. Souhrnně může být sebeláska přítomná v hlubinách i výšinách.

Velmi důležitý je také Lucčin vzkaz ženám, které se teprve hledají a začínají milovat.
Když se dokážeš nemít ráda, znamená to, že dokážeš i opak.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account