Říká se, že největší bitvy svádíme sami se sebou. Já tu svou začala 13. ledna 2025. Nebylo to klasické novoroční předsevzetí – těch jsem měla v životě desítky a vždycky skončily v propadlišti dějin.
Tentokrát to bylo jiné. Bylo to o přežití.
Kdo jsem byla před proměnou?
Jmenuji se Michaela, je mi 34 let a pracuji jako sekretářka na pražském Magistrátu. Moje práce je typická „sedavka“ – zápisy, administrativa, organizace. Dřív jsem milovala turistiku a focení, ale postupem času se mým jediným koníčkem stal 3D tisk a elektronika. Zkrátka věci, u kterých se nemusíte hýbat.
Můj zdravotní stav nebyl ideální. Trápila mě chronická cévní nedostatečnost, křečové žíly a diagnostikovaná dyslipidemie. Ale nejhorší byla psychika. Prošla jsem si obdobím, které by zlomilo každého – tragická smrt bratra a strach o syna kvůli podezření na tumor. Bojovala jsem s depresemi a v prosinci 2024 jsem byla na dně.
Startovní čára – leden 2025:
Věk: 33 let
Výška: 167 cm
Váha: 113,6 kg
Míry: Tehdy jsem neměla odvahu vzít metr do ruky.
Ten moment, kdy to prasklo
Chystala jsem se na oslavu a nevešla se do žádných šatů. Skončila jsem v něčem, co mi vůbec neslušelo, jen abych nemusela jít nahá. Cítila jsem se hrozně. Definitivní zlom ale přišel na transfuzním oddělení, kam chodím pravidelně darovat krev. Při 19. odběru jsem lékařce zalhala – nahlásila jsem 107 kg místo skutečných 113,6 kg. Ten pocit studu byl tak silný, že jsem si ještě v nemocnici znovu stáhla Kalorické Tabulky.
Můj celoživotní boj s jídlem
S váhou jsem bojovala od sedmnácti. Babička mě „vykrmovala“ českou klasikou a moje běžná snídaně byly klidně tři koblihy. Jako brigádnice v restauraci jsem si pak za první peníze kupovala všechno to, co mi doma odpírali: fastfood, kolu, kebaby. Do toho se přidalo ADHD, kdy jsem nudu v kanceláři zaháněla neustálým uzobáváním. Moje váha se roky pohybovala kolem stovky a každá dieta skončila jo-jo efektem.
Jak vypadala změna?
Změna jídelníčku byla o 180 stupňů. Donuty nahradil odtučněný tvaroh, porce těstovin se zmenšily na polovinu, ale přidala jsem hromadu zeleniny a bílkovin.
Strava: Hlídala jsem si nejen kalorie, ale i makroživiny a vlákninu. Kupodivu jsem neměla hlad.
Pohyb: Začínala jsem pěšími cestami z nemocnice místo autobusu. Dnes chodím do fitka, běhám a miluji dlouhé túry.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo odolat starým vzorcům v krizových situacích. Třeba na dovolené v Itálii. Neodepřela jsem si pizzu ani zmrzlinu, ale naučila jsem se s tím pracovat – uzpůsobila jsem zbytek dne a přidala pohyb. Nejtěžší je pochopit, že jedno zaškobrtnutí neznamená konec cesty.
Moje „nové Já“ po 365 dnech
V lednu 2026 – po roce od toho rána v nemocnici, vypadají moje čísla úplně jinak:
Výška: 167 cm
Váha: 71,6 kg
Rozdíl: -42 kg
Za jeden jediný rok ze mě zmizel jeden dospívající člověk. Už nejsem obézní. Jsem fit, veselá a plná energie. Dnes vyběhnu schody, o čemž se mi dřív ani nesnilo, a v plavkách se cítím sebevědomě.
Ohlasy okolí a osobní zhodnocení
Okolí je v šoku. Vytvořila jsem si kolem sebe komunitu lidí, kteří mi fandili, a to mě drželo nad vodou. Moje lékařka na transfuzce mi řekla větu, kterou si pamatuji dodnes: „Je to v hlavě.“ A měla pravdu. Zhubnutí mi nevrátilo jen postavu, ale hlavně chuť do života a sebelásku.
Vzkaz pro vás
Není těžké zhubnout, těžké je se pro to skutečně rozhodnout. I kdyby vám tisíc lidí říkalo, že máte začít, musí to vyjít z vás. Pokud se v tom teď plácáte, vězte, že to jde i bez drahých poradců – stačí upřímnost k sobě samému, Kalorické Tabulky a trpělivost. Nedělejte to pro ostatní, udělejte to pro sebe. Ten pocit vítězství nad sebou samým je ta nejlepší odměna.
Foto: Michaela Šarochová (se souhlasem)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...