Sestra v akci po česku vede nemocnici a říká: Hledala jsem v sobě sebevědomí a musela se hecnout

Přemýšleli jste někdy nad tím, co člověka vede ke vstupu do řádu a jaký je vůbec život za klášterními zdmi? Sestra Radima z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, která je zároveň poslední dva roky ředitelkou Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, vám v Talku (z)lomu život a práci řeholnic trochu přiblíží. Nudu rozhodně nečekejte, a už vůbec ne od ženy z Valašska zvyklé na břitký humor. „Když sestra Radima přišla, nějak automaticky jsem začala mluvit tišeji, s respektem. Když odcházela, celou místností zněl smích a opatrný respekt se změnil v bujarou energii. Bylo zajímavé nahlédnout do jejího světa a rozhovor s ní mi hodně rozšířil obzory,“ prozradila Eva Čejková k rozhovoru, který možná změní pohled na život řeholních sester i vám.

Služba nemocným a potřebným jako životní poslání

Sestra Radima vstoupila do řádu ve svých 19 letech, dnes je jí padesát a svého rozhodnutí nelituje. „Vyrůstala jsem v tradiční křesťanské rodině a navštěvovala společenství mladých, což mě hodně formovalo a ovlivnilo v rozhodnutí vstoupit do kláštera,“ vzpomíná. Ačkoliv ve věku kolem 13 let prožila konverzi, určité větší přilnutí k Bohu, ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by vstoupila do řádu. Studovala střední ekonomickou školu a chodila hrávat na varhany. Z těchto důvodů jezdila do Brna, kde přespávala právě u Boromejek a uchvátil ji jejich styl života. Nakonec se tedy v devatenácti rozhodla vstoupit mezi ně. „Po vstupu do kláštera mi Boromejky začaly ukazovat své náboženské charisma, poslání, což je u nich služba chudým, nemocným a lidem na okraji společnosti. Byla jsem pak například v romských osadách na Slovensku, to mi hodně otevřelo obzory. Pak jsem pracovala se seniory či lidmi bez přístřeší a každá z těchto prací byla velmi obohacující,“ říká sestra Radima.

Právě návštěvy romských osad považuje za jedny z nejvíce emotivních zážitků. „Jezdila jsem tam asi tři měsíce spolu s jedním knězem a už tehdy byl tamní život neskutečný. Nyní po dvaceti letech, když jsem viděla nějaké zprávy a fotografie, tak bohužel nedošlo k žádnému zlepšení, naopak je situace rodin žijících v osadách snad ještě horší. Podmínky, v nichž žijí, jsou opravdu hrozné.“ Další velmi emotivní chvíle zažila v Africe, kam stále jezdí, neboť Arcidiecézní charita Praha je zřizovatelem nemocnice v Ugandě. Zde si řekla, že chce-li působit mezi chudými, mohla by tak činit i v Praze. Stala se tedy sociální pracovnicí charity a začala pomáhat lidem bez přístřeší, což považuje za velkou obohacující školu.

Manažerská výzva přijata

Před dvěma lety ji generální představená řádu oslovila, zda by nepřevzala řízení nemocnice provozované Boromejkami. Chtěly totiž zkusit, jak bude fungovat pod vedením přímo řádové sestry, neboť do té doby ji vedly civilní zaměstnanci. Ačkoliv měla obavy pustit se do takového úkolu a hledala v sobě sebevědomí, nakonec přijala a skočila do toho rovnýma nohama. „Musela jsem se hecnout a opravdu pracovat na tom, abych co nejdříve pochopila celý chod a vytvořila si spolehlivý tým. Nemocnice má 350 zaměstnanců a obrat půl miliardy, takže nic malého. Rok a půl to bylo hodně turbulentní a spíše to připomínalo krizové řízení,“ přibližuje svou cestu manažerky. Lidem se snaží dát dobré pracovní podmínky a odpovídající finanční ohodnocení, na druhou stranu však vyžaduje výsledky. Zaměstnanci byli sice zpočátku nervózní a nejistí, postupně si však vše sedlo. „Je to zásluha všech, každý je důležitý a každý na tom musí pracovat. Já sama svět nespasím, potřebuji k sobě odborníky a loajální lidi. Důležité je nebát se zeptat, když něco nevíte.“ Z nemocnice má radost a cítí tam velkou lidskou sounáležitost. Jsou vyhlášeni výbornou lékařskou péčí, ale snaží se i o určité otevření se veřejnosti. „Nemocnice se nachází v klášteře, který je obklopen krásnou zahradou, takže se snažíme vytvářet i dobré sousedské vztahy. Letos slavíme výročí znovupřevzetí nemocnice Boromejkami, což bylo v roce 1993,“ přibližuje plány.

Nahlédnutí za klášterní zdi

Historie nemocnice je dlouhá. V roce 1949 byla zestátněna, sestry pak v roce 1952 internovány do továren v pohraničí a v této době začala být nemocnice označována „pod Petřínem“. Po revoluci tedy přešlo zařízen opět pod správu Boromejek a letos v rámci oslav se uskuteční například koncert na Žofíně. „Chceme se potkat i s lidmi, kteří tam dříve pracovali a těmi, kdo nás podporují.“ V rámci kláštera nabízejí veřejnosti léčebnou zahradu sv. Josefa, kam je možné zajet i vozíkem či postelí. V boromejské pekárně si pak lidé mohou zakoupit něco dobrého na zub. Kdo by chtěl vědět, jak Boromejky žijí, může je navštívit, případně nastoupit hledání. „Většinou k nám přicházejí dívky, které jsou schopné nějaké formace. Poznávání řeholního života je dlouhé, sliby se neskládají hned. U mě to trvalo do prvních slibů 7 let. Člověk si musí být opravdu jistý.“

Každý v něco věří, v případě křesťanství jde o víru v někoho

Zeptáte-li se, zda je v dnešní době vůbec ještě možné oslovit nějakým způsobem nevěřící, sestra Radima připouští, že to není snadná otázka. „Ono je těžké říci, kdo je věřící a nevěřící. Osobně si myslím, že úplně nevěřící je málokdo. Většina lidí v něco věří a hodně jsou lidé hledající. Konkrétně křesťanská víra je poměrně jasně definována a v tomto směru je pak důležité mluvit o tom a podávat svědectví o Kristu.“

Hlavně se pohybovat směrem vpřed

Životními body zlomu sestry Radimy se bezesporu staly vstup do kláštera a stanutí v čele nemocnice. Právě tuto službu bere jako velikou výzvu, kterou chce zvládnout a nezklamat. „Chci pomoci nemocnici a dílu Boromejek a to tak, aby to mělo smysl i v Bohu.“ I když příliš nesní a potřebuje především prožívat současnost s vědomím, že někam směřuje, za pár let by ráda po splnění svého úkolu relaxovala čtením duchovních knih. „Mám ráda, když jsou věci kupředu. Teď mám sice pocit, že to jako dloubat slona párátkem, ale je důležité, že se někam posouváme,“ dodává.

Další zajímavé rozhovory Talku (z)lomu najdete na našem YouTube kanále nebo na Streamu. Vše si můžete poslechnout také jako podcast na dostupných platformách. Foto: se souhlasem Ženy s.r.o.