Jaká napomenutí by měla z rodičovského slovníku jednou provždy zmizet?

Každý z nás ve slovníku svých rodičů najde větu (a nejspíš víc než jednu), kterou jako dítko slýchal a kterou z duše nesnášel. Předsevzetí typu „tohle já svým dětem nikdy říkat nebudu“ ale často berou zasvé, když máme vlastní rodinu. A tak se ke svému úžasu často přistihneme, že jsme právě vyřkli ono napomenutí, o kterém jsme si přísahali, že nikdy nepoužijeme. Bohužel takto automaticky máma zažité i věty, jež by měly z rodičovského slovníku jednou provždy zmizet. Trest za slzy „Jestli okamžitě nepřestaneš brečet, tak ti ještě přidám, abys měl důvod!“ Je to zvláštní – dospělému člověku také nezačnete vyhrožovat, když jej vidíte se slzami v očích. Ale spousta rodičů se klidně na plačící dítě oboří. Jistě, většinou v situaci, kdy z našeho dospělého pohledu vážně není důvod ke krokodýlím slzám, ale to neznamená, že je to tak i z toho dětského. Děti zkrátka brečí. Mnohem víc a mnohem častěji než dospělí. Je to pro ně způsob, jak projevit své emoce. My dospělí jsme na rozdíl od nich naučení své pocity skrývat a potlačovat, ale děti se dívají na svět se srdcem na dlani. A pokud mají pocit, že jejich reakcí na určitou událost má být pláč, pláčou. Vyhrožovat jim kvůli tomu nebo je trestat nedává smysl. Příklady táhnou „To po mamince neopakuj, to se nesmí.“ Znáte to staré pořekadlo, že příklady táhnou? Tak na to pamatujte. My rodiče nejsme svatí, to je jasné – jsme zkrátka jen lidé, co dělají spoustu chyb. Včetně těch, které bychom u svých dětí viděli jen neradi. Jenže když varujete potomka před škodlivostí kouření a držíte při tom cigaretu, když mu vštěpujete, jak musí vždy na přechodu čekat na zelenou, ale sami s ním přeběhnete křižovatku na červenou, případně když nejdete daleko pro ostřejší slovo, ale zakazujete dítěti mluvit sprostě, těžko můžete očekávat úspěch. Není to vždycky snadné, ale jako od rodičů se od nás očekává, že půjdeme příkladem. Pravidla vynucovaná jen silou z pozice dospělého nemají příliš velkou úspěšnost… Kdo je hlupák „Nechápu, že tomu nerozumíš, nekoukej na mě tak hloupě, nemá ani cenu ti něco vysvětlovat…“ Na věty, které by mohly naznačovat, že své dítě považujete za hloupé (i když to tak třeba vůbec nemyslíte) si dejte pozor. Pro děti je vlastně všechno nové, a tak není divu, že občas potřebují věci vysvětlit, třeba i opakovaně. A že občas nevnímají, co jim říkáte? Tak to také ani v nejmenším nesouvisí s jejich intelektem! Prostě jejich hlavu zrovna zaměstnalo něco jiného – ostatně si vzpomeňte, jak byl váš dětský svět barevný a členitý, se vším tím sněním a objevováním! Ach, ty důvody „Proč? No protože jsem to řekla!“ Nesmíme zapomenout na klasiku, kterou jsme si od svých maminek vyslechli alespoň párkrát za dětství všichni. A co je s podivem, pořád ji u některých rodičů slýcháme. Jistě, ne vždycky se vám chce sáhodlouze vysvětlovat, proč má vaše dítko udělat to či ono, ale zkuste se neomezovat na pouhou demonstraci síly, která vyplývá z vašeho postavení rodiče. Nějaký důvod pro své rozhodnutí vždycky máte, tak do něj svého potomka zkuste alespoň ve stručnosti zasvětit. Foto: Shutterstock Autorka: Lucie Pražáková