„On je takový společenský.“
„Je to božan a takový galantní.“
„S ním je fakt legrace.“
Stojím v davu maminek a nevěřícně zírám na svého 11letého Františka, jak pobíhá po hřišti mezi spolužáky, bez ohledu na to, že má ruku v sádře. Mezitím mají rodiče "party" k ukončení 5. B na ZŠ Klánovice a maminky mi vyprávějí, jaký je František, když přijde ke kámošům na návštěvu. Chvílemi fakt jen s údivem poslouchám.
Jasně, že ho znám, vím, jaký umí být a jak se zapojuje, ale vlastně ho poprvé vidím takto v davu spolužáků, kde je ve svém živlu a už neběží k mamince jako první. Když ho náhodou chytím a chci ho jen pohladit, naznačí mi, že se to nehodí. Dát mu pusu?! „No mami přeci!“
A tak si říkám, kolik asi večerů, kdy spolu budeme usínat, povídat si, tulit se, mě ještě čeká? Kolik hodin spolu ještě strávíme na pohotovosti s klukovskými úrazy a bolístkami? Kolik prázdnin ještě bude, než mi řekne, že by raději odjel se svou partou? O tom, že by někdy přivedl holku? Ženu? No to je přeci ještě strááášně daleko!
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...