Myslím, že zejména moje generace by mohla vyprávět o tom, jak místo podpory a povzbuzení:
"zkus to"
"udělej to"
"to nevadí, že to nevyšlo, zkus to ještě jednou"
jsme poslouchaly jako děti spíše:
"nedělej to - co na to řeknou ostatní"
"nechoď tam - jak to bude vypadat"
"buď ticho - do toho nemluv"
Každý samozřejmě to mohl mít v jiné verzi, ale podstata byla stejná.
Vím, že dětství je dááávno pryč, ale mnozí z nás si tato omezení v sobě stále nesou dál.
To jsou ty hlasy, které slyšíme, když se chceme pustit do něčeho nového, jiného.
Ozvou se tam někde na pozadí a ubírají nám právě odvahu a mnohdy i radost začít něco nového, jiného.
A tak stále setrváváme na jednom místě, někteří i s výrazem:
"nějak to už doklepu".
Myslím, že všichni jsme slyšeli, čeho lidé nejvíc litují před smrti:
ale
NEVZDÁVEJTE SE SVÉHO NADÁNÍ, SVÉ SÍLY A SVÉHO KOUZLA
www.annabartosova.eu/konzultace





-scaled-e1777480317930.jpg)




Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...