Najděte v sobě mír a nebojte se radovat. Jděte do svého nitra, na vás záleží

Ahoj, možná to vyzní jako blbá otázka, ale já se chci zeptat. Už se cítíte líp? Ono je to totiž dost důležitý, jak se cítíme. Proto se na to taky ptám. Třeba já v sobě teď vnímám takovej zvláštní klid. Nevim. Prostě ho cejtim. Na druhou stranu mi celá ta situace dost zamíchala kartama co se týče mýho jednání a řešení každodenních událostí, nebo chcete-li běžnýho života. Srovnávám totiž to, co se mi děje se situací na Ukrajině a řikám si, že řešim píčoviny oproti tomu, co řešej lidi tam. A ono to tak fakt je. A taky nejsem jediná. Objednávala se ke mně paní na terapii koněm a strašně se omlouvala, že to je takový blbý, že se chce objednat teď, když se děje to, co se děje. A to to dostala jako dárek k narozeninám od svých dětí.

Proč to píšu? Protože to vypadá, že jsme z toho celý zamotaný. Najednou nevíme, co je dobře a co špatně. Nevíme, jak máme jednat, co máme tolerovat a co už je příliš. Nevíme, jak zareagovat na to, co je přes čáru, protože v porovnání s tím, co se děje ve světě je to vlastně prkotina. A teď se v tom vyznej, viď 🙂 Strašně pomáháme a teď najednou začínáme přicházet na to, že vlastně nevíme, co se všema těma lidma, který k nám utíkaj, bude. Kde ten stát vezme na to, aby je podpořil. Jak je možný, že ubírají peníze našim rodinám, které mají třeba postižené děti, cikánům, který nedělaj, dávky vyplácej a teď ještě vlna lidí, který utíkaj před válkou. Takhle, ve finále to stejně všechno platíme my 🙂 Já tim chci říct jednu věc. Je jasný, že se to ve vás pere. Je jasný, že se sebou svádíte vnitřní boj. Venku je válka. Což znamená, že je i uvnitř. Těžko říct, která začala dřív, ale asi ta vnitřní. Byla natolik silná, že se zhmotnila. Přestaňme teď aspoň na chvíli řešit tu válku venku a pojďme se zaměřit na tu, která se nás dotýká daleko víc, na tu naši vlastní, která se každý den odehrává v nás.

Asi už je fakt čas, možná ještě víc než nejvyšší si doopravdy uvědomit, že jsme to my, ten nejdůležitější tvor v našem životě. Opravdu to není nikdo jinej. Takže prosim vás, začněte u sebe! Začněte se k sobě chovat hezky, slušně, pozorně. Mějte pro sebe tu nejvyšší cenu, jakou můžete mít. Zahrňte se maximální pozorností, nebudete ji pak nesmyslně vyžadovat od ostatních. Pečujte o sebe s takovou láskou, s jakou pečujete o děti, rodiče, přátelé nebo i svého psa. Dejte si všechno, co jste ochotni dát druhým. Buďte pro sebe vždy první. Když vás bude něco bolet, dovolte si to. Nesrovnávejte svou bolest s bolestí druhých. Není ani menší, ani větší. Je taková, jaká je. Práh bolesti má každej jinak. Každej vnímá bolest po svém. Nedá se změřit, co je moc a co je málo. Prostě když něco teď bolí, tak to bolí a hotovo. Když se teď cítím smutně, tak se tak cítím a není důležitý, jestli je na tom někdo hůř nebo líp. To samozřejmě platí i v případě, že jsem hepy jak dva grepy. Mám dobrou náladu, tak si ji přeci nebudu kazit tim, že bych ji neměla mít, protože někdo jinej ji teď mít nemůže. Možná se mám radovat o to víc. O to víc, že se raduju, že můžu.

Najděte mír v sobě a mezi sebou

Lidi, proboha, složme zbraně! Přestaňme bojovat se sebou a mezi sebou. Vždyť to samé chceme od vnějšího světa! Chceme aby přestal bojovat, ale sami bojujem každej den. To se trochu neslučuje, co. Chceme, aby se politici dohodli na míru, ale v sobě ho nemáme a mezi sebou už vůbec ne. Stačí se podívat na ty nenávistný komentáře, který lidi píšou pod různý videa a články. Někdy mám pocit, že jsme fakt prostý a ubohý. Přitom když by se každej staral o sebe, jak nejlíp umí, to by tady bylo krásně! Pojďme to tak dělat! Pojďme se o sebe starat tak, jak nejlíp umíme a dopřejme to i ostatním. Dělejte to, co cítíte, že dělat chcete a učiňte patřičné změny k tomu, aby vám tady bylo líp. Měňte svůj svět k lepšímu. Určitě se to projeví i ve světě vnějším. Zavřete teď na chvíli dveře do okolního světa a soustřeďte se na ten svůj. Jděte do svého nitra a zůstaňte tam tak dlouho, jak jen budete potřebovat. A hlavně tam udělejte vše, co bude potřeba. Jste to vy, kdo určuje, co do vašeho života pustíte a co ne. Taky jste to vy, kdo určuje, co pouštíte do vnějšího světa. Buďte se sebou v pohodě. Mějte se rádi takoví, jací teď jste. Nemusíte mít všechno vyřešený, nemusíte všechno chápat, všemu rozumět. Stačí se přijmout. Brát se tak, jak jste. Se všim, co k tomu patří. Změnit to, co vám nevyhovuje, bez všech těch keců o tom, proč to nejde. A žít tak, aby vás to bavilo, abyste z toho měli radost. To je ta nejlepší služba, kterou tomuhle světu můžete prokázat. To je vaše poslání. Cítit se dobře. Být tím inspirací pro ostatní. Zavřít se do svýho světa a paradoxně tím se spojit s celkem. Mám pocit, že nás to nutí to udělat čím dál tím víc. Hodně teď pociťujeme vděčnost. Víc než kdy jindy. Jsme vděčný za zdánlivě obyčejný věci. Za to, že se ráno probudíme, že máme kde spát, co jíst, že jsme, že se máme, jak se máme, za každej nádech a výdech… Tohle jsme nikdy nezažili. Takhle moc jsme si to nikdy neuvědomovali. Až teď. Válka možná přišla proto, aby nám pomohla v sobě najít mír. Pojďme jí pomoc, neztěžujme jí to ještě víc. Čim dřív zabereme, tim líp.

Uklidněte sebe a uklidníte svět

Před týdnem jsem s mamkou a dvěma našima blízkýma lidma z Ukrajiny řešila nastalou situaci. Byl tam moment, kdy jsem na něco naštvaně reagovala slovy: “Ono se nám to tady kecá, takhle hezky v teple u kafíčka. Ale co chudáci ty lidi, který zrovna utikaj před válkou?” A máma mi na to odpověděla: “Terezo, ty nemůžeš vědět, proč zrovna my to tady můžem řešit v teple u kafíčka.” Ta věta mi od tý doby prolítla hlavou tisíckrát. Je to totiž přesně tak. My neznáme záměry duší. Vše posuzujeme jen ze svýho hlediska, svýho úhlu pohledu. Do toho k nám asi po sto letech přijel na návštěvu jeden Láďa s jednou Hankou. A Láďa do toho pro změnu vnesl další úhel pohledu. Řekl: “A to ani nemusíme mluvit o tom, že si každá duše vybere, kam se narodí…” No a teď si vemte, že ještě existuje něco jako nadhled. Takovej pohled shora. Na celou situaci tady na celý planetě. To je takovej ucelenější pohled, ale už asi mimo naše chápání. A teď se v tom můžem různě motat, nejlíp pořád dokola a řešit, jak to všechno dát do pořádku. Čim víc se v tom budem angažovat, tim líp. Nebo hůř? Kdo ví. Já myslim, že hůř. Protože bude vznikat větší a větší zmatek. Jsme zase u toho. Je potřeba začít u sebe. Příklad za všechny – teď jsem se vrátila z terapie koněm. Přijela ta paní, o který jsem na začátku psala, že se omlouvala, že chce přijet. Klasickej případ, od mala se chovala tak, aby “byla přijatelná”. V překladu to znamená, že na sebe kašlala. A to do slova. Víte, co udělal Tarif, když jsme na začátku řešily, proč přijela? Když o sobě mluvila, on přišel až k nám a tam se vykadil. Řikám jí: “To hovno mi hodně pomohlo. Takhle to totiž se sebou máte.” Pak začali pracovat a v jednu chvíli tam došlo k momentu, kdy na něj tlačila víc. On na to okamžitě zareagoval, začal se pohybovat rychleji a ještě směrem od ní. Popoběhla za ním, ale koně to ještě pobídlo k útěku. Při terapii koněm je to právě kůň, kdo symbolizuje život a ukazuje vám, jak to doopravdy máte tím, jak na vás reaguje. Zastavila jsem ji. “Povolte. Když se uklidníte vy, uklidní se i kůň.” A on se skutečně během chviličky zastavil. Jak uvnitř, tak venku. Zrovna tak platí i tohle: “Když budete spokojená vy, bude spokojenej i kůň.” Všechno vychází z nás. Všechno. Tak už se s tím, konečně, naučme pracovat! To je to jediný, čim můžem bejt nejvíc prospěšný především sami sobě, ale i celýmu světu. Tak si to pamatujte – Když se uklidníte vy, uklidní se i kůň. Když se uklidníte vy, uklidní se i svět…

Konzultace, karty, odblokování a TERAPIE KONĚM budou tenhle týden v Jičíně. Karty po telefonu a osobní roční horoskopy jedu furt a všude 🙂

Tak uvidíme, jestli budou příště znamení tak, jak jste zvyklí. Zatim mi to nepřijde důležitý. Vnímám teď sílu v celku, skrz jednotlivce. Nevim, jestli vám to dává smysl. Buďte u sebe a řiďte se sebou. Protože vy jste ta nejdůležitější bytost na světě 😉

Krásnej tejden všem,

Tereza