Ahoj všem, tak jak se máte? Jdeme rovnou na věc, pojďte. Tenhle týden bude jízda! Ale děcka, důležitá věc – pamatujte si, že tempo určujete pouze a jen vy! Tohle je pro vás velmi důležitá informace. Abyste si totiž nemyslely, že musíte jet pomalu nebo rychle. Když se vám bude zdát, že jedete pomalu, tak jednoduše přidáte a naopak. Je to jasný? A další důležitá věc, kterou vám mám sdělit je, že máte je pouze na svém koni. Né, že si osedláte koně někoho jiného! To se vám fakt krutě nevyplatí, tak to nedělejte. Hm, to je dost zavádějící, co? No každý si to přeberte po svém 
Hele, mrkněte na tu kartu, ten obrázek vám hodně pomůže.
Je o svobodě, o radosti, o tvorbě. Není tam nikde tlak, všechno plyne. Navíc kůň je o záměru, o vašem záměru, o tom, jak to máte. To, co je ve vás on okamžitě vycítí a podle toho se chová. Takže jestli vám něco nejde tak, jak chcete, není to o podmínkách ani možnostech, je to o tom, jak to v sobě máte nastavený. S tím je potřeba pracovat. Tohle je totiž asi to nejhlavnější sdělení, že se máme přestat neustále odrážet od okolí. My lidi totiž moooc rádi používáme výmluvy. Na všechna proč máme nějaký protože, který se ale skoro vůbec netýkají nás, ale všeho ostatního. Takže vlastně jen sedíme na zadku a melem na prázdno pantem. Když už z nás něco vypadne, většinou to stojí za prd. Lžeme si do vlastní kapsy a to tak věrohodně, že tomu sami věříme, i když víme, že kecáme. Proč? No protože to je přece mnohem pohodlnější, než přestat kecat, zvednout se a jít s tím, co nás trápí, zatěžuje, nevyhovuje nám, něco dělat. Přitom někdy stačí tak málo! Víte, co je smutný? Že nejsme ochotný udělat ani to málo. Radši budeme sedět a pořád dokola mlýt tu samou písničku a pak ještě pomluvíme ty, který tu odvahu měli, zvedli ten zadek a udělali byť malou změnu k tomu, aby se v jejich životech něco změnilo.
Tak. To je ale hnus, co? Ta energie, která z toho textu jde. To se vám moc nelíbí, že jo. A teď se znova podívejte na tu kartu. Vidíte? Je úplně jiná než to, co jste si teď přečetli. A co to znamená? ŽE TO JDE! A vcelku lehce, vážení! Stačí fakt málo, jen se rozhodnout. Pro ty z vás, kteří v tom snad stále vidí něco těžkého, mám stručný návod:
1) rozhodnout se
2) přestat kecat nebo-li se vymlouvat
3) něco udělat nebo-li konat
To je celý. Nic víc. Jestli máte zase nějaký argument, tak si běžte stoupnout před zrcadlo a řekněte si: “Jsem fakt neschopná/ej. Já se nikdy nehnu z místa, protože na to nemám.” A hezky se na sebe podívejte, pořádně si prohlídněte svůj výraz a teď mi fakt neřikejte, že když se tam takhle vidíte, že sami sebe neštvete. No? Stojí tam snad ještě někdo jinej? Samozřejmě že nestojí. Jste tam sami za sebe a před sebou. To je ale podívaná, co? Tak kdo jinej má tu moc ve vašem životě něco změnit, něco udělat jinak? No ano, správně, nikdo jinej. Já vim, vy to samozřejmě teoreticky všechno víte. Když doktor studuje medicínu taky má teorii zmáklou, ale bez praxe je mu teorie celkem k ničemu. Je to tak se vším. I s vašim žviotem. Jste tady, má to nějakej důvod, kterej teď vůbec nemusíte znát, to není účel, prosim vás. Účel je, že tady máte dělat to, co umíte, rozvíjet se, někam se posouvat. Jenže my jako lidstvo neděláme nic jinýho, než že pouze a jen zakrňujeme. Máme google, kterej všechno ví, takže si nemusíme pamatovat tolik věcí, máme programy, který za nás opravujou chyby, když píšeme, takže vlastně ani ta gramatika není tak důležitá, máme počítače, který všechno umí, máme peníze, takže když se nám nechce něco dělat, tak zaplatíme někomu, kdo to udělá…
Plyne z toho ale taky to, že každý z nás je nahraditelný, nikdo není nepostradatelný a většina z nás se bojí. Když máme stroje, které za nás počítají i skoro myslí, lidi, kteří za nás udělají to, co my neumíme nebo nechceme dělat, co potom tedy máme dělat my? Máme žít, vážení. Jenže my to neumíme. Neumíme žít svůj život, tak žijeme životy druhých. Kupujeme si časopisy, čteme o těch slavných lidech, štve nás, že sousedka zhubla a soused si zase koupil nový auto. “Kde na to asi bere? No nic kalýho asi nedělá, jinak by přece neměl tolik peněz.” A tak jsme zapšklí a jediný, co umíme, je jít do práce, odkroutit si pracovní dobu a pak sedět na zadku a stěžovat si, když už na nic jinýho, tak aspoň na to blbý počasí. A na to něktěří z vás namítnou, proč by si nemohli stěžovat na počasí, když s počasím nic udělat nemůžou. Vidíte? Je to začarovanej kruh. Počasí fakt neovlivníte, tak ho už konečně nechte bejt. Co je vám vlastně do něj? Ono se o vás taky nestará. Nehodnotí vás, jako vy jeho. Má vás na háku. Tak ho přestaňte furt posuzovat a když už máte tu potřebu ho nějak řešit, tak se jím inspirujte 
Myslim, že to stačí.
Tak znova pohled na kartu. Pecka, co? Jen se na ni nalaďte. Tak a teď hezky pomalu vstaňte z tý svý zaprděný židličky, dívejte se před sebe na toho krásnýho koně, kterej tam stojí a čeká na vás, nic neříkejte, na nic nemyslete, jen se na něj dívejte a běžte k němu. Pohlaďte ho, představte se mu, klidně mu řekněte, že máte strach, protože on to stejně ví, podívejte se mu do očí, abyste viděli, že vám věří. On vám neublíží, je tam, aby vám pomohl. A teď opatrně nasedněte. Teď mu jen řekněte, že jste připraveni a nechte se vézt. Pomalu, tak aby vám to bylo příjemný. Ne víc, ne míň. On ví přesně, kam vás má dovézt. Tak ho nechte, ať to udělá. A až budete cítit, že chcete jet rychleji, jen ho lehce pobídněte. Nic se vám nemůže stát. Bože, to je pocit, co? Tak takhle to dělejte. Jen podle sebe, podle svého pocitu. Vynechte hlavu, která vám řiká, že to nedáte, že na to nemáte, že to není pro vás. Protože to dáte, protože na to máte a pro nikoho jinýho to není, když to stojí přímo před váma!
Tenhle týden jsou konzultace v Jičíně, po telefonu a když už jsme u těch koní, tak i terapie koněm
