“Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi. Nová kniha s autobiografickými prvky se jmenuje Veselí podle Třeštíkové rodného Veselí nad Moravou.”
Tolik říká anotace ke knize, která měla velká očekávání a autorčin fanklub na ni vskutku vystál pomyslnou frontu. Kniha, o které se mluvilo ještě předtím než vyšla, by měla být trhák. A všechno napovídalo tomu, že by další dílo bývalé právničky a snachy dokumentaristky Heleny Třeštíkové opravdu měl být bestseller. A možná i je.
Pro mě je to ale trochu složitější. Bábovky jsem si vzala na dovolenou a přečetla je během týdne v Chorvatsku s pocitem, že šlo o pěknou relax knížku, co nenadchne ani neurazí. Osm mě překvapilo a “zhltla” jsem každou stránku s napětím co bude dál. Veselí čtu již třetí týden a na tváři mám občas hořký úsměv a občas “rychlo-čtu” abych se pohla z místa.
Jde o to, že návrat k životu, před kterým jste utekli nemůže být povznášející. Autorčin pseudonávrat do rodné vesnice a neopomíjený kontrast mezi tím co bylo a je se prostě nedá číst s pocitem, že je všechno sluncem zalité. Při neustálém poukazování na maloměšťácký život a mikro svět místních lidí, je tak patrná její nespokojenost a jakási lítost, že i pokus o vtip zůstává pouhým pokusem. Takže mě nedojímá ani hodný Standa s hovnocucem, je mi jedno že obézní Lenku občas zmlátí manžel a ignoruju dojemnost příběhu alkoholičky Jarky. Dokonce mi ani není líto Eliščina tatínka, který umírá na rakovinu a nemístně grotestní scény kolem jeho nemoci mi přijdou za hranou.
Jediné, co z knihy po celou dobu cítím je OBROVSKÁ potřeba autorky vrátit se do minulosti. Doufám tedy, že jí tato kniha pomohla s něčím v sobě neuzavřeným, co v sobě nosila.
Co bych na knize chtěla ocenit, je moravský dialekt, kterým je kniha z velké části psaná. Je to naprosto originální a umocňuje to pocit autentičnosti příběhu z Jižní Moravy.
PS: Pokud se pletu a kniha je pouhá fikce bez jediného osobního zrcadlení Radky Třeštíkové, pak se jí omlouvám a klaním!
