Hudbou chce Martin Šanda oslovovat publikum napříč generacemi, i proto založil před více jak dvaceti lety vlastní orchestr Bohemian Symphony Orchestra Prague, jehož je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem. Bravurně interpretují nejen klasická díla, ale také populární či filmovou hudbu a vystupují s věhlasnými umělci včetně rockových či metalových kapel. Pokud byste však čekali, že dirigenta ve volných chvílích těší poslech hudby, nemůžete být dál od pravdy.
Původně jste vystudoval hru na housle. Čím si Vás nakonec získalo dirigování?
Housle byly jasnou volbou, protože moje maminka je vyučuje, ale až v pozdějším věku mě to opravdu chytlo. Někdy v době před přijímacími zkouškami na konzervatoř jsem se hraní na housle začal věnovat i o vlastní vůli. Ono je obecně vždy lepší nikoho do ničeho netlačit, ať si každý najde svou cestu. Zájem o dirigování přišel později, když jsem působil jako orchestrální hráč a z pozice muzikanta viděl, že v případě některých dirigentů by bylo lepší, kdyby nechali ruce v kapsách. Řekl jsem si, že bych si dirigentství rád vyzkoušel a nakonec jsem ho ještě soukromě vystudoval.
Byla hudební kariéra vždy Vaším snem nebo jste v dětství toužil po jiném povolání?
Byl jsem stejný jako snad každý malý kluk, co toužil být popelářem, potápěčem a vším možným, ale asi od 11 let už jsem o jiné než hudební kariéře nepřemýšlel.
Máte za sebou spoustu zajímavých spoluprací. Je nějaký projekt, který byl pro Vás osobně opravdu výjimečný nebo na něj nejraději vzpomínáte?
Hodně výjimečné pro mě bylo ještě za dob studií setkání s Václavem Hudečkem, naším houslovým virtuosem. Navštěvoval jsem jeho letní houslové kurzy, což je taková houslová akademie, kterou každoročně pořádá, a bylo to právě v době, kdy na mne dolehla trochu krize. Bylo to takové znechucení z konzervatoře, kde často učí studenty způsobem, že jich spousta školy nechá. Pan Hudeček mi dal ale impuls pokračovat dál a nebýt jeho, možná už hudbu dnes ani nedělám. Tohle tedy pro mě byla taková první velká zkušenost a pak to pokračovalo dál.
Jelikož jsem před 20 lety založil orchestr, se kterým jsme kromě klasiky začali dělat i rockové koncerty, tedy vystupovat s rockovými kapelami a jejich lídry, potkal jsem hodně osobností z této oblasti jako Ian Gillan, zpěvák Deep Purple, Alice Cooper, Bonnie Tyler, Kim Wilde, Jimi Jamison nebo Dan McCafferty, zpěvák skupiny Nazareth, s nímž jsem se opravdu spřátelil. A právě díky tomuto přátelství došlo k úžasné věci, kdy přijal pozvání a jako host vystoupil v roce 2011 na Staroměstském náměstí při rozsvěcení vánočního stromu. Tehdy jsme tam s orchestrem hráli živě pasáž z Rusalky, na níž byla připravena i choreografie a Dan McCafferty jako náš host pak zazpíval největší pecku od Nazareth Love Hurts. Celé náměstí, což bylo několik tisíc lidí, zpívalo s ním a bylo to úžasné. Jinak těch spoluprací a osobností bylo strašně moc, co se týče klasiky tak například s José Carrerasem, Vanessou-Mae. Těžko všechny vyjmenovat, byla jich opravdu spousta.
Jak se spolupracuje s umělci, které zná celý svět? Překvapili Vás něčím?
Hlavně tím, že jsou to naprosto normální lidé, kteří si na nic nehrají. Lidé, kteří zcela stojí pevně nohama na zemi, nedělají ze sebe žádné hvězdy, a právě tím pro mě hvězdami skutečně jsou. Jezdívali jsme společně dlouhá turné, třeba 15-20 koncertů v řadě, a byli spolu i víc jak měsíc každý den a bylo to skvělé. Potkávali jsme se také po koncertech a co bylo zajímavé, že zpočátku k nám, tedy k orchestru přistupovali tak nějak opatrně jako k těm klasikům, profi muzikantům. Potom ale zjistili, že jsme stejní jako oni, že sice hrajeme klasiku, ale rock je nám blízký. Zkrátka máme rádi hudbu a taky si na nic nehrajeme a nechodíme s nosem nahoru, jako bychom byli snad něco víc.
Často se říkává, že čím větší hvězda, tím je skromnější.
Přesně tak to je. Třeba u nás si spousta rádoby hvězdiček na něco hraje, ale za hranicemi republiky už je nikdo nezná. Opravdové hvězdy se ale chovají úplně jinak.
Která hudba je Vám bližší, klasická, filmová nebo úplně jiná?
Snažím se vše propojovat, protože je to pořád jedna hudba, stejné tóny a harmonie. Spíš je krásně vidět, jak se hudba vyvinula. Od baroka, klasicismu a romantismu přešla k popu, rocku, metalu a dalším, ale stále je to stejná hudba. V současné době tak skáču od klasiky přes pop a rock až k filmové hudbě nebo hudbě z počítačových her.
Existuje v rámci uvedených žánrů nějaký rozdíl, co se týče orchestru a dirigování?
Úplně rozdíl tam není, jen ty moderní věci jsou kolikrát těžší. Teď například dostanou muzikanti hodně zabrat v souvislosti s koncertem Pop in Symphony, který se uskuteční v dubnu v Obecním domě, protože tam mají mnohem víc hraní než třeba v klasice. Podobně je to i u filmové hudby, která je hodně exponovaná pro dechové nástroje. Vše má tedy svoje, ale že by bylo jedno jednodušší nebo těžší, to se říct nedá.
Jelikož u většiny projektů si sám dělám aranžmá a píšu noty pro orchestr, tak se snažím, aby vše bylo propracované a aranže byly připraveny tak, že mohou existovat i samy o sobě. Proto si nás vybrala i skupina Elán, vědí, že mám praxi a orchestrální část funguje i bez kapely. Symfonické podklady jsou tak nyní používány jako upoutávky na koncerty Elán Rock Symphony, protože jsou skladbou samy o sobě.
Jak byste vůbec laikovi přiblížil úlohu dirigenta? Občas mohou lidé nabýt dojmu, že hudebníci hrají sami z not a dirigent je tam nějak navíc.
No, u některých tomu tak bohužel je 🙂 Na dirigentovi je, aby vše ukočíroval, uřídil. To znamená, aby všichni začínali včas, na gesto. Každý dirigent má také zcela jiné pojetí skladby, což je dobře znatelné v klasice. Když si poslechnete nahrávku stejné skladby v podání stejného orchestru, ale vedeného jiným dirigentem, uslyšíte rozdíl. Skladba bude jiná výrazem, dynamicky i tempově.
Co se ale mě a našich projektů týče, tak je tahle profese o tom zkoordinovat rockovou kapelu, orchestr, zpěváky, vše synchronizovat se světly, projekcí a dalšími věcmi. Dalo by se tedy říci, že dirigent je takový dispečer, který musí vše pochytat a za vše nese zodpovědnost. Spousta muzikantů během skladeb třeba nehraje stále, mají tam pauzy a je potřeba jim ukázat, kdy mají začít. Pak je zde sborová část a práce se sborem bývá často extrémní. Sbor totiž i neustále chodí pozdě a stává až za orchestrem, takže poměrně daleko od dirigenta. Nyní připravujeme Carminu Buranu, kde mám před sebou těleso 160-180 lidí a je potřeba uřídit jak 80členný orchestr, tak sólisty a dalších 80 lidí ve sboru včetně dětského. Tohle všechno musí vytvořit celek, zaklapnout dohromady.
Práce s dětmi bývá obtížná, ale upřímně, je náročnější dětský sbor nebo ten plný dospělých?
Rozhodně dospělý sbor, protože děti přijdou vycepované od své sbormistryně a jsou naprosto perfektní. Zpívají vše zpaměti, jsou při věci a občas by se dospělí měli učit od těch dětí.
Jaké největší těleso jste dosud dirigoval?
Momentálně to byla třeba Carmina Burana, tedy nějakých 180 lidí, ale jinak projekty děláme ve velkém obsazení velmi často. Třeba filmovou hudbu nebo herní hudbu. Například jsme dělali koncerty po Evropě se 120členým orchestrem a sborem, kdy jsme hráli hudbu ze hry Final Fantasy, což byla spolupráce s americkou a japonskou produkcí, přímo s počítačovými studii. To bylo hodně náročné i co se týče logistiky, protože jen sehnat v Německu hotel pro 120 lidí, abychom se všichni vešli a navíc nepřekročili rozpočet. Hodně zajímavá zkušenost.
Když připravujete koncert synchronizovaný s promítáním filmu, musíte si dané dílo asi dobře nastudovat. Neštve Vás už pak trochu se na daný film dívat?
Občas ano, ale ono to není tak hrozné, protože vše jede podle kliků. Dirigent má před sebou monitor a v uchu klik a jede synchronizace s obrazem. My jsme takto dělali například pro Warner Bros. v zahraničí koncerty k nejnovějšímu Batmanovi a vše je dokonale synchronizované, dirigent a část orchestru má v uchu klik, metronom, takže tohle je taková i docela příjemná práce a pro dirigenta to není úplně nejtěžší.
Měl byste nějaké doporučení pro ty, kdo se chtějí věnovat hudbě na profesionální úrovni, třeba právě dirigování?
Je potřeba mít dobré nervy a připravit se na práci s lidmi a s muzikanty. Pak to chce silnou vůli, cílevědomost a vytrvalost.
Co Vás vedlo k založení vlastního orchestru a později také agentury Bohemian Music Agency?
Dělával jsem v Plzni manažera orchestru muzikálu a operety tamního Divadla J. K. Tyla a tehdejší vedení, což je současný ředitel Národního divadla pan Burian, tak mě přesvědčil, že pro státní instituci už nikdy dělat nechci. Byl jedním z důvodů mého osamostatnění, protože divadlo dělalo projekty, o které byl u veřejnosti obrovský zájem, ale pan ředitel je považoval za něco podřadnějšího. Byl vždy spíše dramatik a muzikál nebo opereta ho nezajímaly. Tehdy jsem si řekl, proč dělat pro někoho, když je lepší dělat sám pro sebe a hlavně pro publikum. Odešel jsem z Plzně, osamostatnil se a založil Bohemian Symphony Orchestra Prague (BSOP).
Na jednu stranu jsem rád, že to takhle dopadlo, protože nebýt této zkušenosti, nejsem dnes tam, kde jsem. Vlastně za to děkuji, dostal jsem se díky tomu na cestu, která mě naplňuje. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré. Můžu si vše řídit a udávat směr, tak jak já chci a potřebuji a za vše si odpovídám já sám sobě. Cokoliv se povede i nepovede, můžu si za to sám.
Jsou si práce dirigenta a manažera v něčem podobné?
Dirigent je vlastně svým způsobem manažer, musí uřídit vše kolem orchestru, je to i manažerská práce s lidmi, rozložit zkoušky, vědět kde je problém, čemu je potřeba se věnovat. Určitě se to nedá srovnávat třeba s prací projektového manažera, ale ve své podstatě jsou činnosti manažera a dirigenta dost podobné.
S jakými největšími nástrahami nebo výzvami se potýkáte jakožto umělec a co je nejtěžší v oblasti podnikatelské?
Největší výzva určitě byla přežít Covid, ze dne na den jsme museli všechno přerušit a za těch 2,5 roku zhruba, co se to táhlo, tak jsme přišli o nějakých 400 koncertů. Bylo naplánováno velké turné a další akce, vše se překládalo, některé koncerty třeba i na 3x, protože když už jsme dostali nový termín, tak nám 3 dny před koncertem zase změnili podmínky a bylo třeba povoleno jen 50 % sálu. Takže největší nástrahou bylo to vše vydržet, nezkrachovat a udržet se nad vodou.
Tuhle dobu se vám podařilo překlenout díky spuštění e-shopu a rozvážkám?
Snažili jsme se najít nějakou činnost jak pro nás, tak ostatní muzikanty a další spolupracovníky, kteří nepracují ve státním, proto jsme s kolegou spustili e-shop s potravinami a rozváželi nákupy. Mezi soukromým a státním sektorem totiž byl a je propastný rozdíl.
Když už to trvalo opravdu hodně dlouho, vyskytly se i myšlenky na to, že už se k hudbě nevrátíte?
Je pravda, že hodně zpěváků, herců, tanečníků už se ke své profesi nevrátilo. Protože třeba soukromá divadla fungují často tak, že nastudování se platí až po premiéře, ale i hostující zpěváci ve státním divadle dostávají zaplaceno až po premiéře. Když tedy došlo na zavření divadel, vlastně vložili čas a energii do něčeho, co nakonec nedopadlo. Spousta lidí tak skončila ve skladech Amazonu a řekli, že se už do umělecké sféry nevrátí, protože teď mají jistotu, ví, kdy a kolik dostanou, kdy budou mít dovolenou. Bohužel u nás je kultura tam, kde je.
Máte nějaký svůj vzor?
Asi úplně ne, já se snažím jít nějakou svou cestou, nikoho nekopírovat, jít si svým směrem a reagovat na to, co se zrovna děje.
Když zrovna nepracujete, jakou hudbu si nejraději pustíte?
Žádnou, jak se říká, ticho léčí. Pro mě je tak největší klid a relax rybaření, jezdím hodně do Norska na ryby, a také létání. Mám licenci soukromého pilota a teď si budu zvyšovat kvalifikaci na velká dopravní letadla, přístrojové létání. Takže to je pro mě další způsob relaxace, protože při létání se člověk musí opravdu soustředit a vypustit vše ostatní, navíc ten pohled z výšky je naprosto úžasný.
Jaký máte největší úlovek?
To byla určitě v Norsku nějaká velká treska, možná něco přes metr. Určitě to ale nejsou extrémní úlovky, na které se zaměřuje třeba Jakub Vágner. Velké ryby se také většinou vrací zpět, protože už ani na jídlo nejsou dobré.
Co máte na hudbě nejraději?
Hudba vlastně podněcuje další smysly, dokresluje, doplňuje, máte ji všude kolem sebe a pro mě je nejlepší, když se líbí divákům nebo posluchačům. Ten potlesk na konci je největší odměna za dlouhé hodiny práce při přípravě aranží, psaní not a dalších věcech.
Co chystáte v nejbližší době? Připravujete například i něco v souvislosti s 200. výročím Bedřicha Smetany?
Když jsem zmiňoval Václava Hudečka, tak s absolventy jeho houslové akademie jsme připravili na 1. dubna koncert Mistři klasiky s tématem Vivaldiho Čtvera ročních dob. Každý z koncertů zahraje jeden z nejlepších absolventů akademie za poslední 4 roky a musím říct, že to jsou ve svých 18-19 letech opravdu neuvěřitelní houslisté na světové úrovni.
22. dubna nás čeká Pop in Symphony v Obecním domě. Jedná se o popové skladby v podání symfonického orchestru, kde jako hosté vystoupí kapela Poetika a Michal Penk.
14. května chystáme v Obecním domě představení Carminy Burany. V červnu pokračujeme v projektu Gaming Music Live, což je vlastně top hudba z počítačových her. Zajímavostí je, že hudba k počítačovým hrám se už dnes rovná filmové hudbě, dalo by se i říct, že je kvalitnější. Spousta skladatelů filmové hudby dnes utíká k herním studiím, například i Hans Zimmer, kterého všichni znají z velkých filmů a je považován za ikonu filmové hudby. Z jeho pera ale nyní pochází například soundtrack k počítačové hře Crysis 2.
Nově chystáme pokračování projektu Rock in Symphony v O2 Universum, což je propojení rockové a klasické hudby. Například začneme Vltavou Bedřicha Smetany, která přejde do písně od Pink Floyd a pak se zase vrátí zpět. Tady je dobře patrné, co jsem říkal, že ta harmonie je stejná. Pink Floyd vlastně využívají stejnou harmonii jako Smetana, podobně Led Zeppelin a Beethoven, taky to jde krásně dohromady, nebo Aerosmith a Bizetova Carmen. Budeme mít i exkluzivní hosty, světoznámou kapelu, ale zatím nemůžu prozradit víc.
Co se týče výročí Bedřicha Smetany, tak v srpnu připravujeme na Brutal Assault metalovou verzi Smetanova díla. V září nám pak startuje spolupráce se skupinou Elán (Elán Rock Symphony), čehož si moc cením, protože opravdu trvalo 55 let, než se podařilo Jožo Ráže přesvědčit k velkým koncertům s orchestrem. Bohužel, už se toho nedožil Vašo Patejdl, který po něčem takovém vždy toužil, ale Jožo se tomu bránil. Byla tedy velká výzva, když mě před Vánoci oslovil promotér Elánu, abych Joža přesvědčil ke spolupráci. Celé Vánoce jsem chystal vzorové aranže a Jožovi se to natolik líbilo, že po letech dal této spolupráci konečně zelenou.
Mezitím pak máme ještě hodně menších koncertů. Například před Covidem jsme dělali skoro 300 koncertů ročně, teď jsme někde okolo 150-160 koncerty ročně. Opravdu extrémní byl v tomto ohledu rok 2017, kdy mi ráno odjížděla část orchestru, asi 50 lidí, na turné do Německa doprovázet frontmany kapel jako Europe, Toto, Uriah Heep a dalších, já jsem odjížděl s dalšími 55 lidmi do Itálie na 3 týdny, kde jsme doprovázeli jejich místní popovou hvězdu Maxe Gazzého. S ním jsme i v Římě natáčeli CD. A další část orchestru ještě zůstávala na koncerty v Praze. Já jsem pendloval mezi tím a za týden spal jen nějakých 20 hodin, ale vše se dalo zvládat. V Covidu z toho člověk trochu vypadl a vrací se to zpět pomalu. Děláme i akce pro firmy, na kterých se také setkáváme se zajímavými osobnosti. Například jsme se na jednom pódium ve Španělském sále střídali se Sealem nebo spolupracovali s The Tenors.
Záběr je opravdu široký, ale právě tím propojováním se snažím oslovit i mladší generaci. Například po nedávném koncertu v Rudolfinu psala jedna 20letá slečna na Facebook, že tam brala svoji 90letou babičku. Snažíme se tedy napříč generacemi oslovovat a těší mě, že na nás chodí i mladší lidé a berou s sebou také děti, třeba na filmovou hudbu.
Máte ještě nějaký sen, co byste rád realizoval?
Je toho spousta, ale spíš nechávám věci plynout, ono to přijde samo. Občas jsem sám překvapený, co všechno přijde, kdo nás osloví. Takto bylo třeba příjemné překvapení, když nás oslovila agentura Michaela Bublé, se kterým jsme dělali koncert v O2 aréně, což bylo super. On si přivezl svou kapelu, ale orchestr chtěl místní a vybral si přímo můj. Byl to koncert pro asi 15 tisíc lidí a snad jen samých žen, vzduchem tam lítalo vše včetně kalhotek a podprsenek. A Michael je naprosto skvělý jak vůči nám, tak i vůči publiku. Měl krásně udělané pódium s můstkem přes celou arénu, dělal si během koncertu i fotky s fanoušky, moc zajímavá zkušenost.
Foto: se souhlasem Martina Šandy
