Hvězdné léto pod žižkovskou věží je v plném proudu a diváci si tak na letní scéně Divadla Kalich a jeho spřátelených scén mohou vychutnat až do 6. září celou řadu skvělých titulů nejrůznějších žánrů. Kromě činohry nechybí ani muzikály či talk show. Na oblíbené herce se můžete těšit za každého počasí, neboť celá scéna včetně hlediště je krytá. Ve dvou hrách exceluje také Sabina Laurinová, která se svěřila i s dalšími plány na léto.
V čem je pro Vás hraní na letní venkovní scéně jiné než v divadle?
Není tak svazující, je to takové spojení příjemného s užitečným. Člověk už na představení přijíždí s jiným nábojem, s určitou lehkostí, což se pak promítne i do představení. Myslím si, že to podobně vnímají i diváci, kteří třeba stráví den u vody, večer se jdou pobavit a po představení si ještě sednou někam do kavárny.
Letní hraní mám moc ráda i proto, že často hrajeme mimo Prahu, člověk se nemusí vracet domů a může to spojit i s krátkou dovolenou. Letos mě čeká hraní muzikálu Noc na Karlštejně na zámcích Lednice, Jindřichův Hradec, Zbraslav a Mělník, takže si budu moci užívat a poznávat i daná města jako turista. Večer se pak potkám s kolegy a uděláme radost lidem. U těchto představení je velká změna také v tom, že se hrají později večer a protáhnout se tak do pozdních hodin, ale to nevadí, protože druhý den nemusím brzy ráno vstávat s mladší dcerou do školy. Člověk pak chodí i víc odpočinutý na představení a možná se také lépe hraje.
Venku nikdy nevíte, co se přihodí. Máte nějakou veselou vzpomínku, kuriozitku, co se přihodilo na letní scéně?
To se ptáte moc hezky, protože tohle samozřejmě hrozí u těch letních představení. Když jsem hrála v rámci Shakespearovských slavností ve Večeru tříkrálovém a Snu noci svatojánské, tak při představení v Bratislavě na zámku se přihnala bouřka a blesk udeřil do železných konstrukcí, přímo mezi herce. Došlo tedy k přerušení představení a dohrálo se později. Také při představení na Pražském hradě se během mého monologu spustil šílený déšť, takže jsem nevěděla v tu chvíli, jestli utéct. Ale diváci zůstávali sedět, tak jsme hráli dál do posledních sil, i když jsme byli úplně promočení. Velký déšť jsme zažili několikrát i při hraní Noci na Karlštejně, ale tam jsme většinou krytí, což je výhoda, a diváci jsou stateční, vezmou si holínky a pláštěnky a vydrží i tak.
Máte zkušenosti z divadla, filmu, dabingu a dalších oborů, v které z těchto disciplín se cítíte nejlépe? Jaký typ role máte nejraději, nebo která je naopak pro Vás výzvou?
Pro mě je výzvou každá role, ale je pravda, že dnes už je měřítko při výběru rolí trochu jiné. Člověk spíš přemýšlí nad tím, kam ho ta role posune, jestli ho bude bavit, protože divadelní představení pak hrajete třeba dva roky a navíc se dnes hodně cestuje, což znamená, že s ním objíždíte celou republiku. Další věcí je, s kým se tam potkáte. A tyhle všechny aspekty člověk zvažuje, když je mu nějaká role nabídnuta. Ale já mám divadlo stále na prvním místě, protože miluji živý kontakt s lidmi a vlastně je to i takové momentální ověření si toho, co funguje a nefunguje, předáte energii a diváci ji předají vám. Někdy to může být i obráceně, že vám diváci tu energii trochu vezmou, cítíte zvláštní rozpoložení v hledišti, ale spíš to bývá naopak. Takže do divadla jdu unavená, na šestou nebo sedmou hodinu, kdy lidé většinou připravují večeři, ale herec se jde převléknout do své postavy, pak třeba v deset odcházím plná energie. Máme to všechno obráceně, proto všechno doma řeším večer, to začínám ožívat.
A co se týče těch dalších aktivit, jsem ráda, že se můžu věnovat natáčení, dabingu, moderování, beru to jako takový balíček, součást toho, čemu se věnuji. Třeba i zpěvu v muzikálu. Jsem ráda, že jsem vystudovala hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři a díky tomu mám takové větší pole působnosti.
Na co byste diváky pozvala teď v létě?
Určitě bych diváky pozvala na Noc na Karlštejně, kterou hrajeme na různých zámcích. Všichni jistě znají film Zdeňka Podskalského s nádhernou hudbou Karla Svobody a i tohle představení je krásné. Pod žižkovskou věží hraji v Návštěvě na zabití a v představení Prachy, a potom děláme takovou krásnou akci Den princezen a rytířů. Odehrává se na zámcích a užijí si ji hlavně rodiny s dětmi. Budeme například na zámku Karlova koruna, Blatná a Slavkov, vždy se sjede několik tisíc lidí, hlavně dětí, všichni se převléknout do krásných šatů a kluci do rytířského. Já to po celý den moderuji a musím říct, že je to moc krásná akce.
Lidé Vás mají hodně spojenou právě s rolemi princezen. Vaše starší dcera už se také vydala na uměleckou dráhou, má třeba touhu jít trochu ve Vašich šlépějích a nějakou princeznu si zahrát?
Řekla bych, že Valentýnka si princezny odbyla jako dítě, ale kdo ví, nemůžu mluvit za ni. Ona je hodně temperamentní bytost, tak třeba nějakou takovou princeznu. Je teď ve druháku, takže jí vše teprve čeká, ale už teď má touhu pracovat na každé roli. Musím ale říct, že ani jednu z mých dcer ty moje princezny nikterak nepoznamenaly. Možná dřív, to si pamatuji, že když byly malé a viděly nějakou pohádku, kde byla třeba nějaká záporná postava, tak jsem jim vysvětlovala, že ale ti lidé jsou hodní. Valentýnka se vždy ptala: „Tam se ho bojím, ale jinak je hodný, viď?“ Tak jsem jí uklidňovala, že ano, jinak je hodný, všichni jsme. Bývaly se mnou totiž někdy i na natáčení. Dokonce se obě objevily jako dcery Báry Munzarové v Čertově nevěstě. Tehdy jsme spojili příjemné s užitečným, protože jsem potřebovala mít dcery u sebe, ale zároveň celé léto točit. A Zdeněk Troška potřeboval do pohádky děti, takže se to hezky propojilo. Jen jsem pak byla trochu rozpolcená, protože jsem musela fungovat jako herečka a být královnou Alžbětou, ale zároveň i jako maminka, která má zodpovědnost za děti a hlídá, jestli se chovají slušně a podobně.
Když jste zmínila Zdeňka Trošku, tak spoustě lidí chybí, že už netočí, protože jeho pohádky a filmy jsou legendární a fungují napříč generacemi. Jak vzpomínáte na natáčení s ním a kdyby náhodou se ještě někdy rozhodl točit, šla byste do toho?
Se Zdeňkem určitě, on byl vždy hrozně akční režisér, energický, milující herce, diváky a lidi. Je velký vlastenec, což jde vidět i v těch pohádkách, miluje klasickou českou vesnici, přírodu, krásné exteriéry, má vytříbený vkus pro zařízení zámků, třeba jednotlivé komnaty si vždy dodělával, dával tam květiny, aby vše bylo krásné. Pro tohle má obrovský cit. Já s ním mám spjato spoustu historek, ale spíš si myslím, že jsem ho vždycky překvapila já svojí energií. Jednou si vzpomínám, že jsme při natáčení dlouho čekali a s Mirkem Šimůnkem a Danem Hůlkou jsme se vsadili, jestli vylezu v těch dobových šatech na strom a vydržím tam. Tak mě tam trochu vyšoupli, já tam seděla a sice jsem vyhrála sázku, ale najednou se ozvalo, že točíme, a já visela na stromě a nemohla slézt, nikde nikdo. Tak jsem se snažila dostat dolů a ty krásné šaty jsem roztrhla. Kdy jsem pak dorazila na plac, styděla jsem se a snažila se to různě maskovat, ale nešlo to, takže museli přijít garderobiérky. Zdeněk, když to viděl, tak říká: „Bože, zažil jsem všechno, ale tohle tedy ne, takovou Eufrozínu.“
Ale těch zážitků s ním mám spoustu. Jsem hodně temperamentní, takže jsme si skvěle rozuměli. On je typ režiséra, který vám vše hezky předvede, jak by si to představoval, zahraje to a vy si z toho můžete, nebo nemusíte vzít podnět. Říkávala jsem mu: „Zděndo, ty bys měl všechny ty postavy hrát sám.“ On to umí tak krásně naťuknout, že to pak jde samo. Také má velký smysl pro humor, což je hrozně důležité i při té práci, protože panuje dobrá nálada. A tohle všechno se pak odráží i v těch filmech.
Budete mít čas v létě i trochu relaxovat? Co je pro Vás nejlepší odpočinek?
Čas na relax si určitě najdu, budu s rodinou, chci se věnovat i svým rodičům. Těším se, že pojedu na naši chatu na Sázavu, podniknu různé výlety. Budu to tak střídat, jak bude volno. Hlavně chci být někde v přírodě.
Foto: se souhlasem Kristýny Solničkové (Ženy s.r.o.)
