Pokud jste již někdy takřka bez dechu sledovali jezdce předvádějící nejrůznější triky na motorkách, s největší pravděpodobností mezi nimi byl i Petr Pilát, jeden z nejlepších světových FMX jezdců známý pod přezdívkou Pilník. Freestyle motokros je jeho láskou již od dětství a i přes vážné úrazy se vždy vrátil zpět na motorku. Kromě spousty exhibic ho dnes zaměstnává také FMX Junior Academy, kterou založil. Pokud byste chtěli vidět Petra v akci, pak si nenechte ujít Pilníkovo pozdní odpoledne v Čerčanech či Prague Harley Days. A než se vydáte obdivovat, co freestyloví jezdci dokážou, můžete se o tomto sportu i Petrovi dozvědět více v rozhovoru.
Jak jste se k freestyle motokrosu? Co na tomto sportu člověka natolik vtáhne, že se mu rozhodne věnovat profesionálně?
To už je pěkných pár let zpátky. Je to takový kolotoč, jednou se to rozjelo a už to pokračuje dál. A rozjelo se to díky mému tatínkovi, který dřív, než jsem se narodil, jezdil taky motokros. Prý, když jsem se narodil a jel z porodnice, říkal, že mi jde postavit motorku. Tu sice nepostavil, ale když mi byly tři roky, koupil mi ji – už pěknou a připravenou. Mně třeba na kole to moc nešlo, pořád jsem padal, ale jakmile jsem sedl na motorku, začal jsem jezdit. Samozřejmě ve třech letech se jezdí jen dokolečka a od kuželu ke kuželu, pomalinku. Ale asi mě to strašně moc bavilo, protože už ve školce, když děti malovaly obrázky, tak já jsem maloval motorky a značky motorek. Byla to v podstatě taková moje droga, které jsem propadl už takhle od malička. A od čtyř let jsem začal jezdit závody.
Myslím si, že mi to docela šlo, protože v pěti letech už jsem byl vicemistrem Evropy v této malé kategorii. Jednalo se ale o standardní motokros, což znamená, že na startu stojí dvacet až třicet závodníků, odstartuje se, jízda trvá třeba 10-15 minut a kdo je v cíli první, vyhrává. Tyhle závody jsem jezdil a strašně mě to bavilo. A bavila mě tam ještě ta věc, že když jsem vyhrál závod, tak většinou na těchto závodech jsou i skoky. Hlavně do cíle bývá takový finálový skok. Takže jsem se třeba polovinu závodu těšil na to, že tam zkusím udělat nějakou „opičku“ – zamávám divákům, roznožku nebo něco podobného. A lidé už tohle věděli a čekali, co zase vymyslím.
A v době, kdy jsem začal jezdit na motorce, tak o vesnici vedle tenkrát bydlel Petr Kuchař, což byl v podstatě v té době jeden z našich nejlepších motokrosových závodníků. Jelikož k motokrosu patří dobrá fyzická příprava, chodil běhat, jezdit na kole a díky tomu jsme se jednoho dne potkali. Já jsem jezdil na svojí malé motorce, on si začal povídat s tátou, spřátelili jsme se a on mě začal nějakým způsobem trénovat, radit mi. Pro mě to byla samozřejmě obrovská čest, že mi jeden z nejlepších závodníků skoro na světě radí a jsme vlastně kamarádi.
Jak jsem vyrůstal, bavilo mě to stále víc a víc a když mi bylo deset let, tak v té době právě Petr Kuchař přivezl z Ameriky do Evropy a i do České republiky freestyle motokros. On měl v podstatě asi podobnou nemoc jako já, že na posledním skoku závodu vždy udělal nějakou „opičku“, všichni to o něm věděli a když zjistil, že v Americe přišli s novým sportem, freestyle motokrosem, přivezl ho k nám. Už ve chvíli, kdy jsem to poprvé viděl, tak jsem si říkal, že to musím zkusit. Petr se ale mezitím přestěhoval do Hustopečí u Brna, takže jsem tam třikrát týdně s tatínkem jezdil a začal jsem skákat z opravdové freestylové rampy. Tehdy to byl takový doplněk, protože jsem pořád jezdil závody, ale skoky mě strašně bavily a lákalo mě učit se stále něco nového. Ve třinácti jsem měl ale bohužel právě z freestyle motokrosu velký úraz, kdy jsem na Orlíku spadl při jednom skoku, letěl pro mě vrtulník, vypadalo to moc špatně. Dva měsíce jsem byl v motolské nemocnici, z toho tři týdny na ARO. Nakonec jsem se ale vrátil bez trvalých následků domů, všechno v pohodě, ale rodiče mi najednou oznámili, že na motorku už se můžu podívat tak maximálně v televizi, že už se nikdy na ni neposadím.
To pro mě bylo naprosto nemyslitelné, nevěděl jsem, co budu dělat, protože do těch třinácti let jsem chodil do školy a potom na motorky, nic jiného mě nezajímalo a vůbec jsem si neuměl představit, že bych skončil. Říkal jsem si, proč bych měl jako končit, tak jsem spadl, jsem zase fit a jedeme dál. Jenže rodiče to pochopitelně viděli trochu jinak. Já jsem byl dlouhou dobu udržován v umělém spánku a z toho úrazu si příliš nepamatoval, ani jsem vlastně neměl tak strašné bolesti, ale oni tam byli celou dobu. Když pak ale viděli, jak jsem špatný z toho, že už nemůžu jezdit, tak mamka, která u toho pádu byla také, přišla za tátou s tím, že mě nemůžou nechat takhle se trápit a řekla: „Pokračujte, ale dělejte to nějak bezpečně.“
Tatínek slíbil, že to zkusíme, takže jsem se mohl vrátit. Bylo ale potřeba rozhodnout se jen pro jeden sport, kterému se budu věnovat stoprocentně. Už neslo dělat jak motokros, tak freestyle motokros, protože každý z těch sportů vyžaduje jiný trénink, motorka je trochu jinak připravená a podobně. Asi i tím, že jsem do té doby dělal obojí a každé tak na 50 %, tak došlo i k tomu pádu. Muselo tedy padnout rozhodnutí a jelikož mě bavilo dělat ty kraviny na motorce, tak i přes to zranění jsme se rozhodl věnovat právě freestylu.
Ve 14 letech jsem zase začal jezdit, makat a v O2 areně, tehdy v roce 2005 ještě Sazka areně, jsem poprvé skočil na motorce salto. Zapsali mě do Guinnessovy knihy rekordů za to, že jsem byl nejmladší na světě v té době, komu se to povedlo. A myslím si, že tím jsem udělal i takový velký skok v mé kariéře, že jsem ukázal, že to nechci dělat jenom jako hobby, ale myslím to vážně a opravdu chci makat, jak jen to půjde. Začalo se dařit, ale bohužel jde o poměrně drahý sport, když se chce dělat profesionálně. Musíte mít i profesionální vybavení, což znamená odrazové rampy, kterých je několik typů, pak molitan, do kterého se skáčou ty těžké věci, a to všechno stojí hodně peněz. Potřebujete tedy sponzory. Po tomhle skoku, co se mi povedl, tak jsem se najednou stal továrním jezdcem KTM z Rakouska, začal jsem dostávat motorky, což bylo obrovské plus. Díky tomu se peníze potom mohly dávat i víc do přípravy, aby vše bylo lepší a lepší. Rozjelo se to a začal jsem jezdit velké závody i po světě. Tohle je takový průřez, jak jsem se do tohoto sportu dostal. Pak už vše jen pokračovalo, jezdil jsem větší a větší závody, přidával šílenější a větší triky a jedu v tom stále.
Takže freestyle vyhrál nad motokrosem ani ne kvůli většímu adrenalinu, ale spíš kvůli možnosti být kreativnější, vymýšlet triky?
Nedokážu asi říct, proč tam z mé strany padlo právě tohle rozhodnutí, protože ten motokros mě bavil moc. I teď mě pořád baví, motorku na motokros mám a sem tam, když je čas, tak se jdu svézt, ale už nejezdím závody, jenom zajedu na nějakou tréninkovou trať. Baví mě to moc, ale ten freestyle mě nějakým způsobem chytil víc, možná to bylo i tím, že v tom motokrosu jsem jezdil jenom standardní závody tady po České republice a v tom freestylu jsem najednou začal dostávat pozvánky do celého světa a líbilo se mi, že i začnu cestovat a poznávat svět, lidi. Bylo to pro mě asi takové větší lákadlo.
Nemůžu říct, že bych byl špatný v motokrosu, myslím si, že se mi tam dařilo. Někdy v roce 2002 jsem se stal mistrem Itálie, takže jsem měl dobře nakročeno, ale tady v tom jsem nějak cítil větší šanci se dostat někam dál. Asi nedokážu říct to pravé rozhodnutí, proč právě freestylu jsem se rozhodl věnovat naplno. Těch věcí tam bylo víc, třeba i to, že můj největší idol, Travis Pastrana, také začínal jako motokrosový závodník a potom se začal věnovat jen freestylu. Možná jsem se viděl, že budu on, spoustou věcí jsem ho kopíroval. Všechno se tak nějak spojilo jedno s druhým a takhle to dopadlo.
Vzpomenete si, jaký to byl pocit skočit první velký skok?
Úplně první skok z té freestylové rampy byl právě v Hustopečích u Petra Kuchaře, to mi ale bylo deset let, takže jsem měl slabší motorku a skákal jsem jen nějakých 12 metrů. Ale bylo to něco, protože jsem už skočil z té opravdové rampy. Ale asi největší, takový ten opravdový skok byl v těch čtrnácti letech, když jsem skočil salto v O2 areně. Protože v tom roce 2005 ještě bylo po světě poměrně málo závodníků, kteří skákali salta. Dnes, když přijedu na trénink, tak jako první skok dávám salto, na rozehřátí. Už se to vůbec neřeší a i diváky už je náročné dostat do varu obyčejným saltem. Úroveň skákání už je dneska úplně jinde než tenkrát.
Tehdy jsem skočil salto a asi i tím, že mi bylo tak málo let, si najednou celá O2 arena stoupla, lidé tleskali a to bylo opravdu něco. Byl tam dokonce pozvaný závodník Nate Adams, který patřil do top trojky jezdců na celém světě, a on za mnou pak přišel, obejmul mě a řekl: „Ty jo, jsi dobrej, ty to někam dotáhneš.“ Teď, když na to vzpomínám, tak mám husí kůži. O pár let později už jsem s ním skákal na závodech a on říkal: „Pamatuješ tenkrát? To byl ten začátek.“ Takže to pro měl byl takový z těch největších skoků kariéry, i když to bylo na menší vzdálenost.
Máte ještě strach?
Strach tam je, byl a bude. A myslím si, že to je dobře. On je to takový jiný typ strachu. Samozřejmě, kdybych se úplně nějak extra bál, tak tenhle sport nejde dělat, ale respekt a nějakým způsobem i ten strach tam musí být, protože kdyby ne, tak se pustím do něčeho úplně nesmyslného, neměl bych to odzkoušený, nevěřil bych si a potom následuje automaticky velký malér, velký pád. Takže strach tam nějaký musí být. A teď, musím se přiznat, že jak mi bylo už 34, nejsem nejmladší a cítím na sobě, že už to není jako když mi bylo těch 18. Tehdy jsem zkusil nový skok do molitanu, jeden nebo dva pokusy a šel jsem hned na tvrdý doskok. Dnes už to nezkouším dvakrát, ale zkusím to raději dvacetkrát, abych si byl jistý, protože už vím, jak to bolí. Už jsem zažil těch pádů hodně. A asi je to i tím, že už mám rodinu, někde v té hlavě to je.
Hlavně se ale nechci zranit, ty pády fakt hodně bolí a i léčba trvá stále déle. Navíc to není jen můj koníček, ale práce, vydělávám si tím a živím rodinu. Takže vím, že jakmile by došlo na úraz, je to stopka klidně na půl roku, ale i déle. To nechci, i když jsem starší, mám pořád před sebou klidně třeba deset let závodění, takže chci makat, skákat ty těžké věci, ale nechci se zranit. Už tedy přemýšlím trošičku jinak, jestli má cenu dělat určitý skok, kolik mi to přidá, jak mi to pomůže. Když pojedu na závodech, tak dostanu možná o jeden bod víc, ale udělá mi to lepší umístění? Neudělá. Tak kašlu na to, jdu raději pilovat něco jiného, kde třeba nehrozí takové riziko. Možná to je prostě tím věkem, jak už jsem dlouho v tom sportu, zažil jsem toho spoustu, takže už dost věcí vnímám jinak než dřív.
Je v tomto sportu vůbec nějaké věkové omezení, nebo záleží jen na tom, jak se člověk cítí?
Myslím si, že to je hodně o tom, jak se ten závodník cítí. Na druhou stranu dnes třeba nejstaršímu závodníkovi je 44, to je kluk z Itálie a skáče pořád super, perfektně, ale už sám říká: „Dřív jsem počítal, kolik triků mi přibývá, dneska počítám, kolik mi jich mizí, protože už se mi do toho nechce. Říkám si, že tohle už je moc těžký, to už dělat nebudu a tohle ještě párkrát skočím, ale vlastně už to taky dělat nebudu.“ My jsme velcí kamarádi a vždy mi říká, že ho to pořád baví, ale už na sobě cítí, že to není ono. Podle mě tedy ještě rok nebo dva bude skákat, ale pomalu skončí. A když vezmu sebe, tak těžko říct. Mně se líbí, když sportovec skončí v nějakém rozpoložení, kdy ještě nepadá tolik dolů, pořád se nějakým způsobem drží, zvládá to, funguje, baví ho to. Tohle je takový můj styl, co by se mi líbilo udělat. Nejet kvůli vydělávání peněz až za hrob, odejít se ctí. Jestli to u mě bude za pět let, nebo za jedenáct, těžko říct. Teď zatím si vůbec neumím představit, že bych skončil.
Jak probíhá trénink? Je potřeba nějaká fyzická nebo i mentální příprava?
Určitě fyzický trénink je potřeba, i když není tak náročný jako při motokrosu klasickém. Standardní motokros je mnohem náročnější na fyzickou přípravu, ale dnes triky už jsou těžší a těžší a ta motorka váží přes to kilo, tak při některých skocích je opravdu potřeba za ta řídítka zabrat, takže potřebujete sílu. Ale není zase potřeba, aby jezdec byl osvalený a chodil každý den do fitka. To si myslím, že v tomto případě není úplná výhra. Tady je spíš potřeba být štíhlý, šlachovitý a rychlý. Rychlost je v tomhle sportu důležitá, přece jen skok trvá dvě a půl vteřiny a v tomhle čase musím udělat nějakou stojku na motorce a vrátit se. Takže rychlost a mrštnost jsou zásadní. Dřív jsem také cvičil víc, ale dnes i s dětmi už není tolik času a přiznávám, že tak po deváté večer si říkám, že bych měl jít cvičit, jenže už se mi nechce. Občas si říkám, že musím zamakat víc, ale pořád to není tak zlé, bude asi hůř.
Co se týče té mentální přípravy, tak asi záleží jak u koho. Já jsem měl například velký problém s nervozitou, hlavně na závodech. Když se jezdila standardní exhibice, o nic nešlo, tak jsem jezdil perfektně. Pak jsem přijel na závody a už bylo všechno špatně. Nervy z toho, že spadnu, udělám nějakou chybu, nepředvedu, co předvést chci a zklamu fanoušky, sponzory. Tohle mě začalo užírat, což byl problém. V roce 2015 jsem se dostal ke klukovi, který se o mě začal starat a strašně moc mi pomohl. Paradoxně je to člověk, kterého mnozí příliš nemusí, ale já ho mám moc rád, je to Daniel Landa. On mi poradil spoustu věcí, které jsou jednoduché, nad kterými se ale mám zamyslet a při ježdění je nepodcenit, a mně to pomohlo neuvěřitelně moc. Takže od té doby jsme se i docela hezky skamarádili a patří mu můj velký dík.
I tyhle jednoduché věci mi pomáhají, například naučit se správně dýchat. V podstatě šlo jen o to, abych se při tom závodě naučil přemýšlet nad něčím jiným a nemyslel na to, že za chvilku už jedu hlavní závod a co by se mohlo pokazit. Myslím tedy jenom na ty jiné věci, jak si užiju závod, a jezdí se mi o 100 % líp, takže tohle byla velká pomoc.
Musím říct, že je obdivuhodné, když například na Harley-Days dokážete hlavou dolů ještě komentovat, co se děje kolem.
To jsou ty exhibiční jízdy, kdy mi před pár lety někdo řekl, jestli nechci do helmy mikrofon a něco k tomu povídat. Chvíli jsem se bránil, že nejsem žádný moderátor a neumím takhle mluvit, ale pak mě přemluvili, ať to zkusím, a lidem se to líbilo. Chodili a říkali: „To byla pecka.“ A mně to vůbec nevadí, když to není závod, akorát lidem říkám, co vlastně vidím já, co cítím, pojmenuju to všechno a lidem se to asi líbí, všichni to vždy na exhibicích chtějí. Já si to užívám, mnohokrá jsem se nachytal při tréninku doma, že když je opravdu skvělý den, krásný počasí, daří se mi trénink, tak si povídám sám pro sebe, zpívám si a jedu do rytmu. Na akcích ale naštěstí nezpívám, to by lidé odešli.
V čem je speciální motorka na freestyle? Vymýšlí se třeba nějaké odlehčené materiály apod.?
Motorka musí být připravená na skoky, je to v podstatě motokrosová motorka na závody, ale má spoustu úprav. Dá se skákat i s téměř minimálně upravenou motorkou, ale samozřejmě ta vylepšení dovolují potom dělat větší a lepší triky, náročnější. Takže jak jsem říkal, mně se povedlo už toho roku 2005, že jsem se dostal přímo do KTM do Rakouska a od té doby se mnou vlastně spolupracují pořád, drží si mě tam, za to jsem moc rád. A od nich mám skvělé páky na motorce, připravili mi speciální motory a jiné věci, takže to jsou pro mě obrovský plusy. Ale kolikrát dostanu nějakou exhibici nebo závod někde na druhé straně světa a oni mi tam připraví úplně novou motorku a já si akorát do tašky zabalím ty konkrétní věci, které nutně potřebuju, to znamená tlumiče si dám do baťůžku, přihodím řídítka a různé věci i třeba ještě na motor, tam přeskládám tu motorku, zaskáču, zase si vše sbalím a letím domů.
Není to o to složitější zvyknout si na jinou motorku?
Je, ale bohužel nezbývá nám nic jiného, než si zvyknout. Můžete ještě zrušit účast, ale to jsem nikdy neudělal. Když to byl závod, tak jsem si říkal, že to asi nebude nejlepší, když to není moje motorka, ale ti ostatní závodníci jsou na tom úplně stejně. Není to jen moje mínus, ale všech. Pak už je jen otázka, kdo si na tu novou motorku rychleji zvykne. Času na trénink máme vážně hodně, zpravidla nám dají tak 20-30 minut maximálně, takže v tomhle čase to musíme zvládnout. Ale ta motorka není až o tolik jiná, aby se to nedalo zvládnout.
Jak je složité se v dnešní době v tomto sportu prosadit? Vy máte i školičku, tak co třeba radíte malým jezdcům?
V klidu, neuspěchat to, protože těch úrazů jsem měl spoustu a každý úraz mi nějakou školu dal, proč se to stalo. Takže dnes učím, aby se jim úrazy nestaly. Přece jen mám tělo dost zhuntované a nedělá to dobrotu, takže si myslím, že potom, když kluci začnou jezdit a nebudou mít úrazy, nebude tam třeba tolik strach z nějakých skoků, můžou jezdit i déle, živit se tím déle, protože budou podávat déle skvělé výkony, než když máte několik šroubů v těle.
Tohle se snažím jim předávat nejvíc a jinak, co se týče toho prosazení, to je náročnější. Já když jsem začal skákat, tak stačilo skočit obyčejné salto a bylo z toho obrovské haló. Dnes je obyčejné salto na zahřátí, takže kluci, pokud se někam chtějí dostat, musí se během chvilky naučit ty nejtěžší triky a to je náročný. Jediné, co je pro ty mladé přívětivé, že po celém světě je začínajících mladých závodníků strašně málo. My jsme stále ta generace, co s freestylem začínala a jezdíme pořád. Nových tváří přibylo velmi málo. Teď třeba ve Španělsku nastoupil kluk, kterému je snad 22 let, a za dva roky se naučil v podstatě to, co my jsme se učili těch 20 let. Nikdo nechápe, jak je možné, že my jsme trénovali takovou dobu, takových úrazů a on za dva roky neměl jediný úraz a naučil se to všechno. Je ale asi jediný na světě, nikdo jiný takhle šikovný není.
Třeba v mojí škole mám několik velmi šikovných, talentovaných kluků, ale pořád ještě dost mladých. Je jim od třinácti do sedmnácti let, skáčou moc pěkně a laťku toho freestylu tlačí nahoru, ale v klidu. Sám nevím, jak moc ji ještě tlačit. Pokud se ale budou chtít dostat do té špičky, musí makat. Dobře ale vím, jak je to nebezpečné, takže jsem teď spíš ve fázi, kdy se snažím radit, jak se vyhnout pádům. Ten jejich progres už bude záležet dost na nich, oni vědí, jaká jsou tam rizika. Já asi nedokážu být ten, který bude nad nimi držet hůl a říkat „dělejte, makejte“. V tomhle sportu to ani nemůžu. Předám jim zkušenosti, rady, tipy, ale jak moc budou tlačit třeba nové věci, to záleží čistě na nich.
Čím to podle Vás je, že není takový zájem a těch nových jezdců není tolik? Je v tom určitá pohodlnost, nebo i strach, dost možná i rodičů?
Myslím si, že jedna z věcí jsou určitě finance, jak jsem říkal, není to levný sport. Pak je spousta kluků, kteří jezdí motokros, ale tohle nezkusí, protože přece jenom vědí, že to už není taková sranda, jak to vypadá, a ten strach tam je. A když mají skočit ten velký skok, je to náročný. U nás při tom motokrosu jsou také velké skoky, ale je tam fajn, že třeba první kolo se ten skok projede. Jedna boule, druhá boule, druhé kolo si třeba ten jezdec skočí do půlky, je to trochu rána, ale skočí to, jede další skok a už trošku ví. My nic neprojedeme, máme železnou rampu, která je useknutá, takže musíme rovnou první skok jet a skočit na tu druhou stranu doskoku. A nikde nemáme žádné tabulky, jakou mám jet rychlostí. Všechno to je na tom závodníkovi, což je v podstatě jedna z nejtěžších věcí odhadnutí správné rychlosti. My nemáme na motorce ani tachometr, takže vše jedeme intuitivně. Řeknou mi, že to je 22 metrů, tak já vím, ale jen pocitově, že na 22 metrů jedu určitou rychlostí. Tohle vyžaduje spoustu tréninků, než si to jezdec osvojí. Takže jedna z věcí, co odradí, tak určitě je náročnost.
Také jsem měl ve škole několik kluků, kteří přijeli a možná by tam byl i docela talent, ale zjistili, že to není pouze o tom přijet na trénink a naučit se nový skok. Ono to trvá, je to náročné, tréninků je potřeba hodně a i v zimě musejí cvičit, posilovat a trénovat pořád. Když jsem byl mladší, chodil jsme trénovat skoro každý den alespoň na hodinu nebo hodinu a půl. Tohle se těm klukům dnes moc nechce, jednodušší je sedět u počítače. Bylo to o tom, že přijeli na trénink, něco se naučili, selfíčko, šup s tím na Facebook a Instagram a sledovat, jak tam jedou lajky. A když jsem začal říkat, že musíme jet dál, učit se další skoky, trénovat, tak to už ne.
A jak to vnímají rodiče kluků, kteří chtějí začít s freestylem? Určitě jsou si vědomi rizik.
Samozřejmě, když přijdou ke mně, tak asi vědí, co jdou zkusit, jaká tam můžou být rizika, ale přijedou a vidí, že jsou ti kluci šikovní, baví je to. Zároveň si myslím, a musím za tohle i poděkovat svým rodičům, že zvláště v době puberty kluci vymýšlejí všechno možné, různé hovadiny, poflakují se, ale když musí na tréninky, tak na nic z toho nemají prostor. Mně táta v podstatě pořád připravoval motorku, nachystal všechno a tím mě i „tlačil“ něco dělat. On vůbec neříkal: „Musíš se naučit nějaký trik, musíš závodit.“ Podával mi to takovým způsobem, že jsem věděl: “Dobře, v pondělí jsem si dal trénink, ale v úterý bude další. Prostě tam jdu a těším se.” Kdyby mi ale tehdy možná řekl, že když se mi nechce, ať jdu klidně ven s klukama, třeba bych tomu taky nevěnoval tolik času a energie. Takže si myslím, že ve sportu je to hodně i o rodičích, aby děti trochu popostrčili. Určitě ale existují i výjimky, kdy jsou děti tak nadšené, že to nepotřebují.
Já mám teď dvě děti. Syn nedělá nic jiného, než že si v garáži sedá na motorku, takže mám trochu strach, že taky bude chtít jezdit. Vím, že se budu bát, na druhou stranu sám nelituji ani vteřinu toho, jakou cestou jsem se vydal. Užívám si svůj život, bavím mě to a moc rád předám zkušenosti i synovi. Pokud ho motorky chytnou, uvidím tam nějaký talent, tak by byla škoda ho nevyužít. Rád ho budu tlačit podobně jako můj táta mě, ale jestli přijde s tím, že jezdit nechce a baví ho něco jiného, taky dobře. Jen budu chtít, aby něco dělal a neseděl jen s telefonem v pokojíčku.
Vyskytují se v tomto sportu i holky?
V motokrosu ano, tam jich je poměrně dost, i když oproti klukům tak možná 5 %. A ve freestylu bych řekl, že jsou tak dvě nebo tři po světě. Je jich málo a asi se jim nedivím. Já jim fandím, ale nějak mi k holkám ten sport nesedí, protože vím, co všechno to obnáší.
Už jste trochu naznačil, jak se tento sport vyvíjí, ale kam ještě může směřovat? Kde je třeba prostor pro zlepšení?
Covid způsobil velkou změnu, protože do té doby jsme jezdili strašně moc závodů mistrovství Evropy a mistrovství světa. Mně se v roce 2015 povedlo stát se mistrem Evropy, což bylo super a z mistrovství světa mám bronzovou medaili, z mistrovství světa národů jsme jako český tým přivezli stříbro. A jako jednotlivec tam mám nejlepší čtvrté místo na mistrovství světa v celé té sezóně. Chtěl jsem výš, ale nastoupil covid a tyto závody se zrušily. Byl to všechno jenom byznys, kvůli financím, protože organizátor, když chce organizovat mistrovství světa, tak musí FIMu, což je vlastně federace, která dává razítko, že se může jet oficiální mistrovství Evropy nebo světa, požádat a zaplatit za to šílené peníze. Organizátoři od toho proto odstoupili, a tím skončily opravdové závody.
Jezdíme tedy exhibice různě po světě, potom se jede v Praze vždycky na konci roku největší highlight české sezony Gladiator Games v O2 areně. Tam je také závod, který ale nikam nespadá, jde hlavně o to pobavit diváky, rozproudit je. Jestli se závody ještě někdy zase spustí, těžko říct, ale nic moc extra jiného se pro mě nezměnilo. Moje motivace vždy byla, že jedu na závod pro medaili, pohár, ale dnes nejezdím. Jeden organizátor z Rakouska ale spustil akci, která se jmenuje Masters of Dirt a letos tak rozjeli tour 15 víkendů po sobě, kdy vyprodávají obrovské haly. Bývá to většinou dva nebo tři dny, sejdou se jedni z nejlepších jezdců z celého světa, já jsem tam s nimi také. Není to o tolik jiné než závody, jen na konci není medaile nebo pohár, zase o to míň je člověk ve stresu. Zůstává ale 100% soustředění, aby nedošlo k chybě a nespadl jsem, náročnější naopak je, že jezdíme za sebou ve vláčku.
Na závodech jsem měl 90 nebo 110 vteřin, byl jsem tam sám, musel jsem skočit třeba 12 nebo 13 skoků, ale tady je to jinak. Jede nás víc za sebou, takže skočím, přede mnou třeba 5 metrů je další jezdec a za mnou také. Kdyby tedy jeden spadl nebo udělal chybu, bude z toho strašný malér.
Jak to máte načasované, aby nedošlo ke srážce nebo něčemu podobnému?
Vždycky před akcí máme tréninky a zvlášť, když se jezdí v tomhle vláčku, tak si musíme dávat nějaké pořadí a mezi sebou už i víme, že některý závodník má nájezdovou rychlost vyšší, nebo naopak jede trochu pomaleji a toho plynu dá víc až na konci. Takže je to hodně o tom vědět, jak kdo jezdí, věřit si a snažit se o to, že když jedeme opravdu blízko za sebou, tak aby jeden jel nepatrně doleva a druhý doprava. Pak je tu ještě ta věc, co s námi dělá adrenalin. Na jednu stranu je to v tomhle sportu fajn, ale může to být i problém. Když vás ta aréna vyburcuje, skanduje a vy jste v ráži, může snadno dojít k chybě. Takže při tréninku je potřeba si všechno zafixovat, vědět, kdo je víc doleva, kdo doprava, mít to poskládané a trochu potlačit ego, aby nedošlo k maléru.
Je výrazný rozdíl, když skáčete v hale a venku?
Rozdíl není tak velký. Já tedy upřednostňuji skákání venku, víc mě to baví, hlavně při krásném počasí. Samozřejmě, když zaprší, klouže to, je nebezpečné skákat a kvůli počasí už musela být zrušena nejedna akce. Jeden z velkých problémů pro nás představuje vítr, jakmile fouká, je to velký malér. I díky větru jsem několikrát ošklivě spadl, proto jakmile na akci vidím, že se ohýbají stromy, jsou to velké nervy a bojím se. Rozdíly jsou tedy způsobené hlavně počasím. Když ale skáčete v hale, kde jdou sedačky nahoru, jsou nahňácené na sobě – například jsem skákal v Mexiku v Plaza de Toros, což je docela malá aréna, kde se dříve konaly býčí zápasy, a je pro necelých sedmdesát tisíc diváků. Sedačky stoupají strmě nahoru, tak tam je pak neuvěřitelná atmosféra, když celá ta hala burácí.
Říkal jste, že ani po tom velkém úrazu jste nepřemýšlel o tom, že skončíte, ale nedostavil se třeba větší strach potom znovu sednout na motorku?
Přiznám se, že ne, i když nemůžu to říct tak doslova. V podstatě můj největší úraz byl roku 2015. Stal jsem se mistrem Evropy a na začátku roku jsem se v Čerčanech naučil nový trik, nazval jsem ho Kapitán Pilát. Vymyslel jsem ho a do dneška ho skáču jen já, už je to deset let, takže z toho mám velkou radost. Ale tehdy jsem byl úplně myšlenkami jinde, s hlavou v oblacích, že už na závodech ho skočím a zlato je moje. Jel jsem ještě na pár cvičných skoků, než vyrazím na závody, kde už jsem se viděl, jak stojím na stupních vítězů. Takže jsem skočil Superman Seatgrab, to znamená skok, kde se chytnu pod sedadlem, natáhnu se za tou motorkou a letím, a když jsem vyskočil a chtěl se zachytit, prohmátnul jsme, letěl za motorkou a nějak na ni pak hlavou spadl. Takže bezvědomí, vrtulníkem do nemocnice, hodně špatný, velké zranění. Lékaři mi předpovídali, že minimálně na dva roky můžu na sport zapomenout, jenže já jsem to zkrátil na dva měsíce. Po dvou a půl měsících od úrazu jsem byl tak natěšený na tu motorku, že jsem začal zase jezdit a ještě líp než předtím. Jak se říká, „věř a víra tvá tě uzdraví“, tak jsem se toho držel, byl jsem celý natěšený, namotivovaný stát se mistrem Evropy, a to mě uzdravilo.
Jak vůbec vznikají nové triky?
Záleží, jak moc je kdo kreativní, ale vymyslet úplně novou věc je náročné, protože mám pocit, že už se v podstatě všechno skáče. Teď začíná taková, řekl bych, nová éra, protože vznikla trochu jiná odrazová rampa, která je asi o metr a něco vyšší a hodí nás ještě do mnohem větší výšky. To znamená, že získáme mnohem víc času. Ten kluk, co ji postavil v Austrálii, tak ji nazval Next Generation, takže další generace. Myslím si, že s touhle rampou se zase začneme posouvat, budeme moct dělat zase jiné triky nebo spojovat víc triků dohromady. Takže už mě ani tohle nenapadlo, skoro jsem si říkal, co ještě vymýšlet. Díky tomuhle ale máme zase další vidinu něčeho pokračovat jinde. Na druhou stranu, hodně hal má problémy s výškou stropu, takže už se standardní rampou, když udělám stojku, tak občas mi někdo říkal, že jsem tam měl tak půl metru a škrtl bych o strop. Do hal tedy s novou rampou určitě nemůžeme.
Takže taky to nepůjde všude. To samé i venku, kde, jak jsem říkal, je problém vítr. Čím jsem výš, tím víc tam fouká a je to znát. Takže i v tomto bude problém s tréninkem, vychytat, aby nefoukalo, protože tam nahoře stačí, že to lehce foukne a najednou padáte úplně na bok. Je to určitá cesta, ale nesmíme to uspěchat, je potřeba přemýšlet, protože v tomto případě budeme ještě minimálně o 2 metry výš a i případný pád by byl mnohem horší. Chci tedy posouvat ten sport dál, ale zároveň se nechci zranit. Právě na Masters of Dirt už tuhle novou rampu mají a čím dál víc mě baví, ale vždy si pro sebe říkám, že hezky v klidu a nic neuspěchat. Nemám tu rampu doma, nemám z ní nic natrénováno, je to zase něco úplně jiného, takže to nesmím přehnat.
Co jste udělal na motorce nejšílenějšího?
Jedna asi z největších bláznivin byla, když jsem byl pozvaný do Mexika, abych přeskočil letící letadlo. Jak u nás létá Martin Šonka, tak jeho americký kolega Kirby Chambliss měl pode mnou, ve chvíli, kdy budu hlavou dolů, podletět letadlem. Když jsem tuhle pozvánku dostal, tak jsem si říkal, že to je pecka, naprostá bomba. Pak jsem o tom řekl doma, kde se jim protočily panenky a ptali se, jestli jsem se nezbláznil a že rozhodně nikam nepojedu. Všechno jsem jim vysvětlil, jak to bude strašně bezpečné a nakonec jsme s tátou do Mexika odletěli.
Já jsem si to užil, dokonce nejlíp vyšel první skok. Tam nebylo nic vypočítáno, jenom prostě on podletěl a já si řekl, že tam je hodně místa a v pohodě ho přeskočím, jen to musíme nějak načasovat. Kirby tedy letěl, já jsem se rozjel a první pokus vyšel úplně nádherně. Když to vidím zpětně, byl to hodně velký risk, přece jen skáču na motorce, je to stroj a může se stát cokoliv, u letadla totéž. Každopádně teď už s Martinem Šonkou vymýšlíme, jak to pokoříme ještě trošku víc.
Co Vás motivuje pořád se zlepšovat a nějakým způsobem se posouvat?
Nevím, asi tam není konkrétní bod, ale pořád mě baví celý ten životní styl, cestování, poznávání nových míst. Lidí už tolik nových není, co bych ještě v tom sportu neznal, ale pořád mě to baví. Já říkám, že si žiji svůj sen. Když mi bylo těch pět let a sledoval jsem kazety, jak v Americe závodili, skákali, tak najednou po letech se s těma klukama, hvězdama, které jsem sledoval na VHS kazetách, kamarádím a jezdím s nimi. Travis Pastrana, který byl pro mě největším vzorem, prostě Bůh jezdící na motorce, tak jsme se skamarádili a byl jsem i několikrát u něj doma. Zrovna jsem si s ním psal, že mu z Čech přivezu jetsurf a půjdeme jezdit. On má taky děti, takže psal, že musím přivézt svoje, protože teď postavil na zahradě obrovský skatepark. Tohle jsou věci, které mě potěší, i když už se s ním znám teď několik let. Pořád je to Travis Pastrana, opravdový Bůh tohohle sportu.
Tohle mě tlačí pořád dopředu i vymýšlet nové věci. I když už třeba nejezdíme teď mistrovství, což mě určitě nějakým způsobem mrzí, tak jsou jiné věci, co vymýšlím pořád. Další z bodů, co mě strašně baví, ač každým rokem říkám, že už nikdy víc, ale pořád to pokračuje, tak je moje akce Pilníkovo pozdní odpoledne, která probíhá v tréninkovém areálu v Čerčanech. Letos bude už devatenáctý ročník 23. srpna. To vzniklo proto, že v Čerčanech vlastně skáču téměř v centru, kdy jsem před lety dostal možnost postavit si tu tréninkový areál. A jak jsem začal skákat, tak se sem lidé chodili pořád koukat a občas jsem slýchal od nějakých chatařů: „Ježíš, už zase ta motorka.“ Někomu se to tak úplně nelíbilo, ale s většinou lidí tady vycházím skvěle.
No a táta přišel s tím, ať uděláme nějakou akci, pro místní, pro partnery, uděláme nějaké soutěže pro děti, aby nebyly pořád na telefonech a šly si trochu zamakat. Samozřejmě to nemůže být na motorkách, ale je tam třeba šplh na laně, opičí dráhy na kolech a podobné věci. Šli jsme do toho, lidem se to začalo hodně líbit, mně se to taky zalíbilo a letos už slavíme 19 let. Mezitím se nám akce trochu rozrostla, návštěvnost je minimálně 5 tisíc diváků. Několikrát tu byl třeba Martin Šonka, který nad diváky létá, hraje tu Divokej Bill, měl tu koncert Dan Landa, objevují se tady jezdci z Ameriky, Austrálie, Itálie a dalších zemí. Takže možná pak na konci kariéry to budu chtít posunout ještě do jiné dimenze, nezůstat jen v Čerčanech, ale třeba zkusit i nějakou jinou akci, ale to čas teprve ukáže. Rozhodně to je ale věc, která mě chytla, baví mě a už teď mám datum i pro 20. ročník a vymýšlím, co tam bude a bude to úplně mega. Takže to je další věc, co mě hrozně baví a je to možná něco, co mě pořád nutí v tom sportu vymýšlet nové věci. Třeba si říkám: „Tohle musím vymyslet, to budu skákat na Pilníkově odpoledni.“
Máte ještě nějaké sny, co si chcete splnit, třeba vlastní halu?
Hodně už toho mám odškrtnutého, ale samozřejmě těch věcí mám pořád na seznamu spoustu. Vtipné je, že jste to naznačila, a to vlastní halu. Opravdu mám jedno takové okénko, ale je to náročné. Chtěl bych, aby nebyla jen pro motorky, ale baví mě i třeba trampolínová centra. Moje žena byla profesionální gymnastkou a dnes má svůj tým, kde trénuje děti, kterých tam je už přes 150. Takže si říkám, že by se mi líbilo mít trošku víceúčelovou sportovní halu, kde by se mohla provozovat gymnastika, zároveň by tam byly trampolíny, bedna s molitanem pro skoky třeba na kolech nebo koloběžkách a podobně. To je takový můj sen, ale dost náročný.
Jak relaxujete, když odložíte závodní motorku?
Mám i motorku na projížďku, svého Harleye, mám ho moc rád, ale konkrétně v loňském roce jsem najel 300 kilometrů, takže úplně na něm tolik nestíhám jezdit. Jinak konkrétní relax, tak na 1000 % dovolená u moře. Já jsem milovník Itálie, kde mám i spoustu kamarádů, takže u mě nehrozí, abych alespoň jednou za rok nejel do Itálie. Úplně zbožňuju Benátky, když mám nějakou cestu kolem, tam se vždy musím zastavit alespoň na pizzu. Dovolená u moře je pro mě obrovský odpočinek a vždycky se neskutečně těším. A když není čas na dovolenou, tak si rád odpočinu ve wellness centru, které mám kousek od domova. Infinit hotelu Sen v Senohrabech, kde nechám v šatně telefon, vypnu a jen relaxuju.
Foto: se souhlasem Petra Piláta
