Sociální fobie dětí jako strašák dnešní doby

V poslední době mě častěji navštěvují rodiče mladistvých s otázkou, jak reagovat na sociální fobii u jejich dětí. A z tohoto důvodu jsem se rozhodla napsat svůj první blog právě na toto téma. Přijde mi totiž, že trápí čím dál tím více lidí.

Začneme s trochou teorie. Sociální fobie se řadí mezi úzkostné duševní poruchy. Většinou se u úzkostných lidí poprvé objevuje právě v období puberty. Nejčastěji ji trpí introverti, perfekcionisté, lidé, kteří vidí svět buď černý nebo bílý, ale už ne černobílý, a také lidé s nízkým sebevědomím, jež jsou kreativní, hypersenzitivní a velmi empatičtí. Projevuje se strachem vyjít mezi lidi a komunikovat s nimi.

Všímejte si i nepatrných signálů

Příčina vzniku může spočívat v genetice, ve výchově i vlivu okolního prostředí. Lidé trpící sociální fobií se obvykle snaží ve společnosti co nejlépe maskovat, to znamená, že si dávají třeba kapuci na hlavu nebo co nejvíce vlasy do obličeje, k ničemu se nevyjadřují a doufají, že si jich nikdo nevšimne. Pokročilejší onemocnění se projevuje tím, že nechtějí chodit do práce, do školy, na kroužky ani nikam jinam do společnosti. Vše za ně vyřizují jejich blízcí. Léčba spočívá v pomoci medikamentů předepsaných u psychiatra, většinou se jedná o antidepresiva anebo benzodiazepin, a také psychoterapii.

Izolace jako spouštěč

Dle mého názoru je její momentální nárůst u mladistvých v mnoha případech přímo spjat s prožitou izolací v době Corony, kdy jsme byli nuceně zavřeni ve svých domovech. Vysvětlím vám proč. Introvertní povahy izolaci zpočátku přivítaly, nevadilo jim být doma. Obráceně to nesli extroverti, ti často velmi trpěli a snažili se stanovená nařízení obcházet všemi možnými cestami.

Každý, jak si jistě dobře vzpomínáte, se v té době mohl účastnit dění kolem sebe převážně v on-line rovině. Dokonce v mnoha školách ani netrvali na tom, aby měly děti zapnuté kamery při vyučování, takže to bylo pro introverty „bezpečné“. Extroverti je většinou zapnuté měli a po vyučování ještě dál živě diskutovali se spolužáky. Tyto jejich diskuze velmi často vyústily i v osobní setkání někde stranou, třeba v parku. Tam pak ukrytí před okolním světem utužovali své kamarádství.

Introverti se naopak často ihned po vyučování odpojovali, o domluvená setkání přicházeli, ale dozvídali se, že proběhli. A proto se jim v konečném důsledku vracelo do třídního kolektivu velmi těžce. Vystoupit ze své komfortní zóny domova pro ně najednou nebylo bezpečné. Chtěli, ale dostavil se silný strach, že mezi spolužáky neuspějí. Objevily se u nich pocity typu: „jsem divná, proto mě mezi sebe nevzali“, „všichni na mě koukají“, „nejsem normální“, „jsem ošklivá/ý, tlustá/ý, nezáživná/ý…“, „nikdo se o mě nezajímá“, „nejsem mezi spolužáky vítaná/ý , „přeji si patřit do nějaké party, proč mě nikdo nechce?“ apod.

Citlivé období dospívání

Období puberty je velmi citlivé samo o sobě a pro mladistvé je velmi důležité být co nejčastěji v osobním kontaktu se svými vrstevníky, protože si tím často dokazují i svoji sebehodnotu. Pokud jim tento kontakt není umožněn, není to dobré pro jejich osobnostní vývoj. Je známo, že týdenní program vytváří v životě lidí určitý pocit bezpečí. Příkladem může být, že pokud dítě ví, že jde od pondělí do pátku do školy a ví, kdy škola začíná a kdy končí, v jaký den v týdnu jde na kroužek, má ve svém životě jasný plán. Sociální dovednosti si tím pádem ve společnosti trénuje na denní bázi v rámci svého stereotypu. Pokud onemocní nebo mu najednou není z důvodu izolace umožněno týdenní režim dodržovat a být tak v osobním kontaktu s vrstevníky, může to znamenat značné oslabení jeho sebedůvěry právě v sociálních dovednostech. Děti se bojí, jak je ostatní mezi sebe po pauze přijmou.

A tento důsledek Corony se pravděpodobně nyní u teenagerů projevuje. Pozoruji to však nejen u mladistvých, ale bohužel i u malých dětí, které byly od svého narození pouze s rodiči a se sociálním kontaktem mají také problém. Otázkou zůstává, co s tím? Nemám žádnou univerzální radu, která by pomohla každému. Jen je dobré se nad tímto fenoménem zamyslet a třeba vyzkoušet, co konkrétního by mohlo pomoci právě vám.

Několik tipů:

1. Po malých krůčcích své dítě otužujte, tzn. zvěte si domů návštěvy známých, kteří mají stejně staré děti. Třeba si vzpomenete na někoho, s kým jste jezdili v partě na dovolenou a koho jste už delší dobu neviděli. Nebo je kontaktujte a vyjeďte někam na společný výlet, ať si zavzpomínáte na staré časy.

2. Cestujte, změna prostředí dělá divy.

3. Pokud si vaše dítě přeje dlouhodobě psa a vy jste doposud odolávali jeho nátlaku, možná by mohl pomoci vytáhnout vašeho mladistvého ven, kde bude pravděpodobně muset komunikovat. A to doslova!

4. Věnujte svým dětem pozornost a čas. Většina teenagerů sice řekne, že čas s vámi trávit nechce, ale opak je většinou pravdou. Pokud jim skočíte na tuto větu a zachováte se podle ní, budou vám vyčítat, že je nemáte rádi a nestojíte o ně. Proto je občas vytáhněte na oběd do restaurace, do kina nebo na rodinný výlet.

5. Neuškodí věnovat se svému dítěti tzv. 1 na 1. Například: Otec může jet se synem na závody aut, dcera s matkou na adventní trhy, otec s dcerou na dostihy a matka se synem na lezeckou stěnu. Fantazii se meze nekladou. Kouzlem je, že nemusíte zůstávat pořád celá rodina pohromadě.

Pokud máte podezření na sociální fobii u svého dítěte, chtěla bych vás podpořit, nebojte se návštěvy odborníka. Psychoterapie mu může velmi pomoci, stejně tak medikace, pokud je již opravdu potřeba ji nasadit. Ta se zpravidla předepisuje až v okamžiku, kdy člověku brání fungovat ve svém běžném životním tempu. Obecně platí, že čím dříve začnete problém řešit, tím dáváte svému dítěti šanci v životě lépe uspět.

Na závěr bych vás chtěla požádat – nechte se vtáhnout do světa svého dítěte! Věřím, že toho máte hodně na starosti, práci, péči o domácnost, ale přesto stavte s ním někdy na počítači a oceňte jeho stavby, hrajte jeho oblíbenou hru, sledujte s ním jeho oblíbený seriál, mluvte s ním o ději. Toto všechno vám pomůže získat zpět jeho ztracenou důvěru. Jen nečekejte, že se tak stane hned, puberta je zkrátka problematický věk.

P.S. Má doporučení na knihy, pokud se chcete dozvědět víc:

Sociální fobie – autoři: Ján Praško, Jana Vyskočilová, Lucie Píglová, Jana Prašková; vydavatelství Portál

Sociální fobie a její léčba – autoři: Ján Praško; vydavatelství Grada

Tak už se nestyď – autorka: Lucie Bělohlávková; vydavatelství Portál

a také dokument ŽIVOT ZA ZDÍ, SOCIÁLNÍ FOBIE, 29. díl – možno zhlédnout na YouTube

Za sledování rozhodně stojí také projekt #PřehlíŽena

Foto: Shutterstock