Když rodina táhne za jeden provaz, v časech dobrých i zlých

Bylo mi devět, Štědrý den, ráno v sedm mě taťka vezl do rodinného řeznictví. V té době bylo ještě 24. prosince otevřeno a já jezdila pomáhat loupat salámy. A bylo mi 11, když mě každé sobotní ráno postavili za pult. Od 6 do 12, pak hurá domů a za odměnu jsem mohla večer do kina. Byla to doba, která mne začala formovat…

Také budu podnikat

Vyrůstala jsem v devadesátkách plných euforie, absolutně přirozené potřeby, kdy si rodina pomáhala, žila velký sen v nové době demokracie a měla velké plány. Také tam jsem nasávala a učila se všechny své skills, co obnáší podnikání i to, co znamená velká rodina. Už tenkrát jsem věděla, že také budu podnikat. Jediné, co mě děsilo, bylo věčné hledání telefonní budky na dovolených, aby taťka mohl volat do podniku. Tohle naštěstí (i když možná bohužel) vyřešila doba a technologie za mě.

Také chci velkou rodinu

Došlo mi to až časem. Obzvlášť letos, když jsme hned v lednu zahájili nový rok sešlostí všech generací u nás na chatě, kde ti, co byli “návštěvníci”, tak mě ubezpečovali, jak moc je to vzácné, jak fungujeme, kolik nás je, že se dokážeme bavit a pomáhat si. Ano, mně se to s vlastní rodinou nepovedlo (ráda bych řekla zatím). Zároveň jsem šťastná a vděčná za to, že můj syn může přijet do Chrasti a být součástí dalších generací a pokolení.

Také chci být pyšná na své generace

Můj praděda z taťkovy strany, Josef Pátek, byl první hospodský a řezník v rodině. V padesátých letech o vše přišel, ale přesto se jeho děti (i moje babička) naučily řemeslu. Taťka tak mohl hned po revoluci pokračovat, osamostatnit se a obnovit v pořadí jako třetí generace řemeslo řezník a uzenář pod svým jménem. Několikrát jsem se probírala rodinnými spisy a historií (archiv v Zámrsku) a na tohle jsem fakt pyšná: Kdo byl Josef Pátek? Typický drobný živnostník podnikající v chudém kraji Železných hor snažící se návštěvníku nabídnout takřka vše kramářským zbožím počínaje, přes řeznické zboží, něco k zakousnutí a občerstvení po večerní zábavu. Byl přesně tím typem člověka, na nichž prezident Masaryk chtěl vybudovat svoji republiku, která potřebovala dvacet let klidu na svůj rozvoj. Byl přesně tím typem člověka, který se v nočních hodinách září 1938, kdy republika bojujíc o své bytí a nebytí volala do zbraně, sebral a šel do kasáren v Chrudimi, aby již nad ránem volal: „Dejte nám zbraně a pustě nás na ně“. Patřil k milionům Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů a Němců, které přiměly Adolfa Hitlera sednout ke stolu a doufat, že nebude muset bojovat s armádou odhodlaných. Byl přesně tím typem člověka, který byl trnem v oku okupačním úřadům a lidem okolo Klementa Gottwalda.

Také chci být součástí rodinného podniku pro další generace

Přišlo mi absolutně přirozené, když jednoho dne, přišla najednou příležitost – “Evo, mám tady prostor, nechcete otevřít řeznictví v Praze? A ke všemu v Karlíně?” A tak první telefonát směřoval na bráchu, hned potom na taťku. Ten první měl větší radost a elán. Ten druhý, už o něco zkušenější a opatrnější, nám prostě dal prostor…

A tak, o pár měsíců později, se slavnostně otevíral první koncept Bufáčku rodinného Řeznictví a uzenářství Čejka! Takže proč to dnes píšu? Protože minulý týden byl hlavně o rodině, které si mimo jiné všiml i můj oblíbený CzechCrunch a napsal o naší tlačence a sekané (a Bufáček pak praskal ve švech).

Také chci, abyste vyzkoušeli

To nejlepší z rodinné výroby – na místě, do ruky nebo domů. Až se stavíte, dejte vědět, jak vám chutnalo a co máme vylepšit. A třeba se tam i potkáme, občas (cca 5x týdně) se tam také zastavím a hrdě se pyšním, že tohle je výstavní skříň našeho rodinného podniku se čtvrtou generací, tentokrát v Praze, v Karlíně!

Foto: se souhlasem Evy Čejkové