Naučte se naslouchat, aniž byste soudili. Vaše dítě to ocení a váš vztah se posílí. Bohužel i prázdniny mohou přinést nepříjemné zážitky, které potřebují bezpečný prostor, aby se vám dítě svěřilo. Hodit se vám to bude i v budoucnu. Při nesnázích ve školce, škole a v celém dospívání.
Letní prázdniny – čas her, slunce, dobrodružství a táboření. Jenže ne vždy přinesou jen radost. Možná se vaše dítě vrátilo od babičky nebo z tábora neobvykle zamlklé, podrážděné nebo zklamané. Co se stalo? A jak zařídit, aby se nám svěřilo? „Děti nám často neřeknou hned, co se jim přihodilo. A mnohé to neudělají vůbec, pokud necítí bezpečí, že jejich pocity někdo vážně vyslechne a nezhodnotí je jako přehnané nebo nepodstatné,“ říká psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí.
Neptejme se hned, raději obejměme
Namísto křížového výslechu ve stylu „Jak ses měl?“ zkuste na dítě přirozeně navázat. Obejměte ho, dejte najevo radost z jeho návratu, sdílejte i vlastní zážitky. Pomůže, když budete klást konkrétní otázky: „Co tě tam nejvíc bavilo? Co tě překvapilo? Viděl jsi něco zajímavého?“ „Některé děti rády mluví o jídle, jiné o pocitech. Některé nadšeně sdílejí zážitky, jiné ze své podstaty spíš kritizují. Vypadá to, že trpěly, ale ony jen nemluví o tom dobrém, protože to berou jako samozřejmost,“ vysvětluje Miková. „Jiné děti si bolestné zážitky nechávají pro sebe, protože nás nechtějí zatěžovat. Pokud znáte typ osobnosti svého dítěte, velmi vám napoví, co je pro typ vašeho dítěte „normální“ a co už je reakce, která by vás měla zneklidňovat.“
„Dítě se nesvěří, když se necítí pochopené. Když ale ví, že jsme tu – opravdu – pro něj, bude vědět, kam se obrátit, když ho něco trápí.“
Když už se dítě otevře, buďme plně přítomní
Odložte telefon, vypněte televizi. Dítě musí cítit, že jste tu teď jen pro něj. Používejte tzv. aktivní naslouchání:
-
Opakujte, co slyšíte, ale nehodnoťte: „Aha, říkáš, že tě to naštvalo…“
-
Reflektujte pocity: „Zdá se mi, že tě to hodně zklamalo.“
-
Buďte trpěliví. Mluvte co nejméně.
-
Nevnucujte vlastní interpretaci. Řekněte třeba: „Napadá mě, že jsi možná měl pocit nespravedlnosti. Je to tak?“
„Pomáhejte dítěti pojmenovat, co cítí nebo potřebuje – ale nedělejte to místo něj,“ doporučuje odbornice a podporuje vlastní sdílení. „Užitečné může být i sdílení vlastních zážitků. Můžete povědět, jaké jste měli zážitky z dětství, co vás tehdy potěšilo nebo zranilo.“
Proč se nám děti často nesvěří?
Důvodů může být víc, ale nejčastěji jde o dvě situace:
1. Zlehčujeme jejich prožitky
„Ale prosím tě, vždyť to nic nebylo!“ – věta, která může dítě hluboce zasáhnout. Pokud nebereme jeho pocity vážně, začne věřit, že je s ním něco špatně. „Dítě si z toho odnese, že je na silné emoce samo. A to narušuje nejen náš vztah, ale i jeho sebehodnotu. Takové dítě se může stát obětí – nebo i agresorem, který si svou hodnotu dokazuje tím, že ubližuje druhým,“ varuje Miková.
2. Nechápeme svět jeho očima
Co nám připadá jako drobnost, může být pro dítě zásadní. Navíc pokud má jiný typ osobnosti než vy, snadno dojde k nepochopení. „Dítě si pak říká: Nikdy mi nebudou rozumět, nikdy se mě nezastanou. Cítí bezmoc, křivdu a stres. A v takovém rozpoložení se svěřit prostě nedá,“ upozorňuje psycholožka.
Když se svěří – jak pomoci dál?
Coby rodiče se nesnažte suplovat terapii, u závaznějších událostí se obraťte na odborníka. Nicméně když se bavíme o každodenních situacích, můžeme dítěti pomáhat prožité situace zpracovávat. Aby se je uložily se „správným“ významem – jako důležitou prožitou zkušenost, která dítě do budoucna posílí, a nikoliv jako selhání, které ho oslabí. „Můžeme opět s dítětem sdílet svou osobní zkušenost: ‚Bylo mi nepříjemné… bála jsem se to někomu říct… nakonec jsem se svěřila a ulevilo se mi..‘ Pomáhá také, když se zpracováváním radostných i nepříjemných situací máme my i dítě už určitou zkušenost. K tomu může být hodné příležitostí právě o prázdninách, kdy máme víc času i společných zážitků mimo běžnou rutinu.
Tipy, jak vést dítě ke zpracování zážitků
-
Zahrajte si hru: „Řekni mi dvě věci, co se ti dneska staly, a jednu, která ne. Já budu hádat, co je vymyšlené.“
-
Večer u jídla si každý může říct, co ho dnes potěšilo, co bylo náročné, komu pomohl, co se naučil.
-
Starší děti podpořte v psaní deníku – a nejlépe jděte příkladem. Pro dospívající může být deník bezpečným ventilem emocí.
Autor: Mgr. Petra Kubalová, profesionální koučka, výchovný poradce
Zdroj: Mgr. Petra Kubalová, profesionální koučka, výchovný poradce; Šárka Miková, psycholožka; kniha Milovat nestačí
Foto: Pexels.com/ autor foto Kindel Media
