Kolibřík je posel radosti, který uzdravuje, říká Lenka Šourková, zakladatelka nadace Kolibříci pomáhají

Lenka Šourková je člověk, který má spoustu snů a nápadů. Neustále. A jedním z velkých snů Lenky bylo mít svoji nadaci. Ráda pomáhá všem, a zpočátku se nemohla rozhodnout, jakým směrem nadaci zaměřit. Pak přišel rok 2018 a s ním i velmi nepříjemná zpráva od kamarádky, které diagnostikovali rakovinu. V průběhu léčby přišlo na řadu ozařování a s ní i spojená ztráta vlasů. Lenka ji tehdy darovala čepici s kolibříkem, kterou nosila velice často. Zanedlouho poté se seznámila s nemocí jménem alopecie (autoimunitní porucha, která způsobuje padání vlasů) a zjistila, že neexistuje žádné podpůrné centrum. Tak se zrodil projekt Kolibříci pomáhají… Neváhejte se s touto inspirativní ženou seznámit.

Co bylo impulzem k založení nadace Kolibříci pomáhají? 

Jeden z mých snů bylo mít jednou nadaci. Jen jsem se nemohla rozhodnout, jak a komu pomáhat. Na světě je potřeba pomoci tolika lidem a zvířatům. A zatím, kde to šlo jsem pomáhala. Většinou fyzicky než finančně. Mezi tím jsem si i vymyslela názvy nadace. A jednoho dne, kdy se mi ozvala kamarádka, že má rakovinu, a řešily jsme paruku. Já jsem ji zatím darovala čepičku s kolibříkem. Nosila ji pořád. A v tu chvílí to přišlo. Ten nápad: darovat kvalitní pokrývky hlavy s kolibříkem lidem, co přijdou kvůli nemoci o vlasy. To byl ten impuls, jakou cestou se vydat. Kolibřík mi ji ukázal.

Proč právě symbol Kolibříka?

Hodně jsem ho v té době malovala. Aniž bych tušila, jak obrovský význam tento malý ptáček má. Posel radosti, který uzdravuje. Ukázal mi cestu a všechno zapadlo do sebe.

Na co jste za dobu působení nadace nejvíce hrdá? 

Nejvíce jsem hrdá jsem vlastně na vše, co jsme už dokázali udělat a hlavně změnit. A že stále zaséváme a ono to pak už samo kvete a roste. To vše můžete vidět na sociálních sítích, kde přidáváme nejvíce informací.

Zaměřujete se na pacienty s alopecií. O co se vlastně jedná? 

Je neuvěřitelné, jak nás osud dokáže vést. Jak mi „Alo lidi“ přišli do života, aniž bych věděla, co alopecie je. Stala se jednou z nejdůležitějších záležitostí v mém životě. Je to pojem pro vypadávání vlasů a ochlupení celého těla. Alopecie má několik druhů a každý druh ma své problémy a specifika. A proto je důležité, aby lidé věděli, co vše a jak to vlastně obnáší. Není to jen o holé hlavě. 

Kolibříci o sobě dali vědět i putovní výstavou portrétních fotografií s názvem Poselství. Jak tento projekt vznikl?

Poselství je srdcovka, která přesně vznikala několik měsíců, než se zrealizovala, a než pak vykoukla na svět. Miluji ty fotky a jsem vděčná hlavně úžasné kamarádce a velice talentované ženě Vendule Fantové, která tento projekt vymyslela. Ona každého dokáže nafotit bez velkých úprav nádherně. Společně jsme vše vyladili a našli vhodné adepty na focení. Na foceni si přivzala úžasnou umělkyni Olo Křížovou a spolu vytvořili neuvěřitelný tým a nadčasové portréty. Tyto fotky budou žít pořád a mají neuvěřitelné kouzlo. 

Tímto bych chtěla moc poděkovat právě Vendule Fantové a celému týmu: Olze, Honzíku Löblovi, Janě Khalifa (makeup), Martině Slancové, Jakubovi Jančovi a všem co do toho šli s námi. S láskou a pokorou. Fotky stále někam dáváme, aby dělaly osvětu a v plánu je i videoklip.

Vzpomenete si, co vás samotnou přivedlo k malování? 

Maluji od malička. Mám to v sobě prý po prababičce. Uklidňuje mě to a zároveň nabíjí energií. Vždy se mi v hlavě vyrojí nějaký nápad, a dokud to neudělám nejsem v klidu (smích). Ve 27 letech jsem začala malovat na textil a na porcelán o pár let později, kdy se mi v noci zdálo o prababičce. Přesně jsem tehdy věděla, co mám udělat. Ona taky ráda malovala na vše. 

Co vás ve vaší tvorbě nejvíc inspiruje? 

V mé tvorbě mě inspiruje všechno. Někdy něco vidím a chci to vyzkoušet. Jindy to vznikne omylem. Ale hlavně je to o energii. Vše, co dělám, jak obrazy a ostatní tvorba, lidem pomáhá. Když maluji obraz pro někoho nebo na určité místo, tak je to s tím že do toho dávám to, aby to tomu člověku či místu pomáhalo. Napojím se a už to jede samo. A to mě opravdu nejvíc baví. Třeba, když všichni, kdo mají hrnečky ode mě píší, že pijí jen z nich, a nikdo jiný nesmí. To mě pak hřeje u srdce. 

Součástí nadace i je váš „merch“ neboli kolekce čepic, kšiltovek a jiných doplňků, díky jejichž prodeji finančně podporuje činnost nadace. Kde berete inspiraci pro její design? 

Jedu podle toho, jak to sama cítím. Mám ráda jednoduchost a zároveň odlišnost. Při tvorbě řeším i praktickou stránku a kvalitu materiálů. Hodně času věnuji tomu, aby byl můj design pohodlný a zároveň stylový. Občas to dopadne tak, že najdu nějaký materiál, který není tolik dostupný, a tak hledám a hledám dál. Cesta je to delší, ale to není žádný problém. Stojí to za to, protože chci aby výsledek byl na 1000 % perfektní. Náš merch není jen o tom , že se něco prodá jen aby se podpořilo. Mým cílem je, aby lidé si věcí kupují nejen kvůli pomoci, ale protože je chtějí nosit a zamilují si je. Pokrývky hlavy prodáváme i rozdáváme. Podpora je v tom, že když si ji někdo koupí, tak zároveň i daruje. V cenně jsou totiž hned dvě. Jedna je pro něj a druhá se jménem dotyčného daruje někomu bez vlasů. 

Ve vašem portfoliu je i tvorba šperků. Jak jste se k tomuto řemeslu dostala?

Už asi 10 let, co jsem udělala první návrhy svých šperků a dala je do šuplíku. Co se týče tvorby dělala bych nejraději úplně vše. Šperkařinu přímo nedělám, ale navrhuji design a když někdo specificky chce něco vymyslet, pomohu mu doladit realizaci. Šperky pak finálně zpracovává moje zlatnice. Teď aktuálně půjde do světa jeden šperk, který mám v šuplíku již nějaký čas. Aktuálně pracujeme na vzorcích… Miluji tuto cestu. Z výtěžku část peněz vždy věnuji nadaci.  

Pro koho jsou vaše šperky určené?

Moje šperky jsou pro všechny. Šperky nechávám vyrábět ze zlata. Chtěla jsem i kolekci ze stříbra, ale bohužel mě neoslovilo a vadilo mi, že se o něj člověk musí starat. O zlato je péče minimální. Já sama mám ráda šperky, které když jednou nandám, nemusím se jim věnovat a prostě je mohu nosit nepřetržitě. Ještě přemýšlím o kolekci z chirurgické oceli, která je méně nákladná na pořizovací náklady. Jinak i v Kolibřících máme náramky, které jsou z chirurgické oceli, a jsou krásné!

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Jaké projekty chcete s Kolibříky aktuálně realizovat? 

Já mám neustále nějaké plány (smích). Pořád mám spoustu nápadu a chci je všechny realizovat. Jen mít více času a hlavně prostředků. V Kolibřících se chceme hodně zaměřit na děti. Pokud děti budou mít o alopecii povědomí, tak z nich vyroste generace, pro kterou to nebude nic nového a budou tuto nemoc brát zcela normálně. Jen teď ladím cestu, jakou formou to dětem přednést. Něco už mě napadlo, a pokud by to vyšlo, bylo by to skvělé! Cítím to v kostech! Je důležité o všem mluvit. Každý člověk vám muže přinést myšlenku ci nápad. Mě osobně toho hodně napadá během hovoru s někým inspirativním. A to může být klidně i na úplně běžné téma. Ta cesta je vždycky nejlepší částí. Jakmile dojdu k vrcholu a není, kam jít dál, přestává mě to bavit. Jako by došlo k naplnění. Tak to je tak trochu i s mojí původní profesí kadeřnice a vizážistky. Bylo to od školy pro mě vším. Pak přišel bod, kdy už to pro mě nebylo prvotní, ale za opravdu hodně této práci vděčím. Díky ní jsem poznala spoustu úžasných lidí a dostala se na řadu krásných a úžasných míst. Můj největší sen v poslední době je, aby se z Kolibříků stala pacientská organizace. 

Jak nejraději relaxujete ve volném čase? 

Ráda jsem s rodinou a podnikáme různé výlety s přítelem a přáteli. Vždycky toho chci stihnout hodně. Problém je, že moje hlava jede pořád na plné obrátky. A na dovolené dokážu vypnout. Miluji to u svých rodičů doma. Mám k tomu místu obrovský citový vztah. Ale cestování do jiných zemí je moje vášeň. Moře je energie, která mě nabíjí, ale zároveň hodně uklidňuje. 

Máte nějaký nesplněný sen?

Můj nesplněný sen je splnit si všechny sny a realizovat všechny nápady. A taky procestovat svět a žít částečně u moře. Pomáhat, co nejvíce, a kde to jen půjde. A přála bych si rodinu. Pro mě je to bohužel citlivé téma, ale proč o tom nemluvit. Je to věc, která trápí mnoho žen a párů všeobecně. Můj sen je mít lásku, větší trpělivost, hodně energie na všechny, nikdy nebýt nešťastná a mít se ráda.

Máte nějaké životní motto? 

Napadá mě jich hned několik: „Co tě nezabije, to tě posílí.“, „Čím větší cíl, tím větší zkoušky.“ nebo „S láskou a pokorou jde všechno líp“. 

A přestaňme být na sebe zlý, závidět si . Zlo dělá zlo a dobro zas dobro.

Nevím, zda je to motto, ale ráda porušuji pravidla a co mohu ovlivnit ovlivňuji v dobrém. Pořád slychám… „Tohle se tam nepíše nebo tady tohle nesmíš!“ Ne, mě to nezajímá, a proto nepoužívám slovo charita nebo neziskovka. 

Foto: se souhlasem Lenky Šourkové

Zdroj: autorský text Lenky Šourkové