My jsme sami sobě největší brzdou, říká Terezie Schliková

Spoustu let jste se mohli na našich stránkách pravidelně každý týden těšit na andělské poselství. Horoskopy, které pro vás velice osobitým způsobem psala Terezie Schliková. Společně jsme ušly pořádný kus cesty, avšak nyní  stojíme na rozcestí, kde se vydáváme každý jinam. Terezie ale nikam nemizí, stále je vám k dispozici pro konzultace, přípravu osobních horoskopů nebo terapii koněm. A kdo ví, možná se časem můžeme těšit i na novou knihu či jiný zajímavý počin.

V době, kdy jste začala psát horoskopy pro Ženy s.r.o., se jednalo spíše o koníček. Postupem času se to ale změnilo. Jak jste se vlastně dostala k andělským horoskopům a kdy nastal zlom skončit s prací a věnovat se jim naplno?

Ono to bylo trošku jinak 🙂 Nejdřív jsem skončila s prací a pak přišla nabídka psát horoskopy pro Ženy s.r.o. Já už jsem v té době psala taková týdenní poselství na svém Facebooku a publikovala jsem je i na Ženách ve svém blogu. A pak mi jednou zavolala Eva, jestli bych nechtěla psát horoskop. Chvíli jsem váhala, protože v tu dobu bych z hlavy nevyjmenovala ani všechna znamení 🙂 Naučila jsem se ale věci, které ke mně přicházejí a o kterých třeba ani nic nevím, nebo jsem je nikdy nedělala, brát jako výzvy. Takže už během toho prvního telefonu s Evou mě napadlo, že to můžeme zkusit udělat tak, že na to prostě budu tahat karty a že to nazveme Andělský horoskop, aby bylo jasný, že je to jiný než ten klasický. A tak jsem napsala ten první s tím, že to může být i totální propadák. A nebyl 🙂

Jaká byla Terezie tehdy a jaká jste teď? Co Vám dala práce s lidmi, jejich příběhy?

Doufám, že v podstatě furt stejná, jako kdysi. Prdlá, spontánní, přímá, ale i vážná, někdy smutná, hloubavá. Jsem jako každej, je ve mně všechno. Jen ty hrany se v průběhu let trochu obrušují. Hodně vás změní děti, to člověk začne k životu přistupovat úplně jinak, to všichni známe. Moje práce mi v tom mém, řekněme vývoji, dává hodně. Při každém horoskopu, který jsem psala, jsme si sama něco uvědomila.

Když dělám osobní horoskopy, jsou osobní nejen pro toho, kdo si ho objedná, ale i pro mě. Někdy se u nich rozčílim, někdy se směju, někdy brečim. Dochází u nich k takovýmu zvláštnímu propojení. A ty myšlenky nebo spíš vhledy a pocity, který jsou s tim spojený, to je prostě pecka. Když ke mně někdo přijde na osobní konzultaci nebo máme konzultaci přes telefon, ono je to jedno, je to vlastně stejný jako u toho horoskopu. Jiný je to v tom, že u konzultací se odkrývají příběhy. A ty souvislosti mě vždycky fascinujou! Příběhy miluju od mala. Vždycky mě bavilo poslouchat dospělý, jak se bavěj, co si řikaj. Jako malá jsem to dělala automaticky. A dneska mě to živí. Když se nad tim teď tak zamyslim, mam vlastně už celkem dlouholetou praxi 😀

Nyní se chcete soustředit spíše na individuální poradenství a terapii koněm. Máte v hlavě už třeba i nějaký další nápad, novou knihu apod.? Nebo zatím necháváte vše plynout a bude tak trochu i pro Vás překvapením, co přijde?

Knih v hlavě mám několik a už hodně dlouho. Když jsem psala horoskopy, měla jsem pocit, že pořád něco píšu. Ten týden vždycky strašně rychle utekl, najednou byl pátek a já šla zase psát. Ono se to nezdá, ale já u toho seděla dvě, někdy i tři hodiny. Psala jsem večer, když děti spaly a nikdo mě nerušil. Představa, že píšu ještě něco jinýho, třeba právě knížku, mi fakt nedělala dobře 🙂 Tak teď uvidim, co přijde, nechám se překvapit 🙂 Chvíli chci určitě nechat věci plynout a nepsat. Potřebuju ten kousek ve mně, co je psaním přeplněnej, trochu vyčistit. Tak ho teď nechám odpočívat a on si určitě řekne sám, až bude připraven na něco novýho 🙂

V posledním horoskopu jste psala, že se v podstatě vrací stále to stejné téma, abychom se spojili opět sami se sebou. Proč si myslíte, že to lidem nejde? Co je taková ta největší brzda?

Největší brzda jsme my sami. A to úplně ve všem. Lidi jsou naprosto pohlcený dobou. Za mě je to docela velkej problém. Je to takový vězení, který si každej z nás buduje, vylepšuje a usilovně na něm maká, aniž by to věděl. Všichni totiž žijou v tom, že si budujou život. Ale upřímně, je to ten opravdovej život? Nebo se jen čím dál víc zahrabáváme do konzumu, protože chceme mít auto, hezký bydlení, jet na dovolenou, prostě si užívat. Ale právě skrz tohle všechno jsme strašně ovladatelný. Máme hypotéky, půjčky a práce je pro nás něco, co nás většinou nebaví, kde nás někdo sere, ale přesto tam chodíme a děláme ji. Několikrát se mi stalo, že mi na konzultaci přišel někdo, koho vyhodili z práce. Mě vždycky polije taková vlna nadšení, jakože “super, otevírají se nové možnosti”.

Ten člověk to ale takhle nevidí. A když se ho zeptám, jestli ho ta práce bavila a chodil tam rád, tak hádejte, co odpoví. Ne. A přesto je smutnej, že se to stalo, protože neví, co bude dělat. Chápete to? Je to děsivý. Je to děsivý právě proto, že ta osoba v tý práci nebyla spokojená. Každej den tam chodila a nechtěla to. Vysílala myšlenky, že ji to nebaví, že tam nechce být, ale neměla na to udělat tu změnu sama. A tak se jednoho dne stalo, že už se na to vesmír nemohl koukat a řekl si: “Dobře, tak ji trochu pomůžu.” A ona je nešťastná ještě víc. Místo aby byla ráda, že se to konečně stalo. Že jí ty přání fungujou. Že má konečně důvod ke změně.

Ne. Má to úplně opačnej účinek. Tohle se ale neděje jen v práci. Tohle se děje ve všech oblastech života. A je to logický. Život je prostě život. Nerozlišuje, jestli je dobrej nebo špatnej, nerozlišuje, jak to máš doma a jak v práci. Jsi kompletní bytost a všechny tvoje postoje jsou tvojí nedílnou součástí, vždycky a všude. Takže je jedno, jestli je řeč o práci nebo o vztazích. Ve všem nám může bránit jen jedna jediná osoba. Není to ani žádná vyšší moc nebo osud. Jsme to my. Jen my. Což je super, protože jsme to zase jen my, kdo si můžeme všechno dovolit 😉

Na co se teď nejvíc těšíte?

Já se teď nejvíc těšim na to, že jen budu. Bez cílů, vizí, představ. Je to takový to prázdno a plno zároveň. Prostě bytí. Procházim teď i určitýma změnama v osobním životě a těším se na to, že tady teď budu fakt sama pro sebe. Je to podobný jako s tim psaním. Potřebuju si chvíli od všeho odpočinout a vlastně vám za tuhle otázku chci moc poděkovat, protože tím, jak tady píšu tu odpověď, mi začíná docházet, jak moc se na to těšim 🙂 Takže děkuju. A děkuju nejen za tu otázku, ale i za těch asi šest let spolupráce. A taky děkuju vám všem, kteří jste ty moje horoskopy četli. Třeba se zase u něčeho sejdem 😉

A my moc děkujeme Terezii za mnohaletou spolupráci, přejeme jí krásné nové příležitosti a těšíme se, jaké novinky přichystá.

Foto: se souhlasem Terezie Schlikové