Příběh ženy, která svou kuchařkou zachránila nejedno manželství a také sama sebe.
Vaření jako terapie
O Janě Florentýně Zatloukalové už pár měsíců slýchám ze všech stran. Když jsem si před pár měsíci googlovala tipy, jak se naučit vařit, lezlo na mě její jméno ze všech internetových diskuzí jako záruka toho, že s ní – tedy konkrétně s její Kuchařkou pro dceru – se mi to určitě povede. Nechala jsem si ji poslat a na vlastní kůži jsem si ověřila, že nelhaly. Jana je totiž jiná. Neotráví vás tím, že její recepty mají desítky ingrediencí, dvě stránky a že se v nich vyskytují slova jako “podusit”. Jana velmi dobře tuší, že coby začátečník sotva tušíte, jak oškrábat mrkev. A tak vám to pěkně polopaticky vysvětlí, až postupně dojdete k tomu, že pod jejím vedením uděláte třeba svíčkovou nebo cheesecake. Což rozhodně není na škodu umět, zejména věříte-li, že láska prochází žaludkem a že je to vůně jídla, co dělá domov domovem. “Kvůli pěknému koberci se domů těšit nebudete. Ale až si uvaříte dobrý guláš a dáte si k němu chleba odvedle z pekárny, tak to zase jo,” říká autorka, která od doby Kuchařky pro dceru stihla vydat už tři další knihy. Všechny u nás právem patří mezi nejprodávanější. A přestože své knihy píše hlavně pro začátečníky, kupují je i zkušené hospodyně.
Nebojte se říct si o to, co chcete
Vařit začala vystudovaná statistička z lásky k manželovi. „Můj muž už odmítal jíst párky. Takže jsem začala vařit z lásky k němu. Cítila jsem, že mu to dlužím – on si mě vybral a já bych se teď o něj měla postarat, že?“ Když po ní jednoho dne chtěl guláš a Jana zjistila, že žádnému z objevených receptů coby začátečnice v kuchyni nerozumí, rozhodla se sepsat si recepty vlastní. Do toho přišla nemoc dcery, s níž Jana byla dlouho v nemocnici. Najednou měla čas a potřebovala se něčím zbavit. Takže plánovala, sepisovala, zkoušela, až měla receptů skoro dost i na knihu. Když věděla, že je stoprocentně připravená, vyplnila na webu nakladatelství formulář a nabídla ji k vydání. „Člověk by si měl říct o věci, které chce. Kdybych se tehdy nerozhoupala a nesebrala v sobě veškerou odvahu, zůstala by kuchařka navždy jen na útržcích papíru. Je nesmysl předpokládat, že když něco chcete, někdo vám zavolá a řekne: poslyšte, nechcete – v mém případě – napsat knihu? My takhle obvoláváme celé Česko a teď jsme došli až k vám,“ říká. S přípravou nebyla ještě ani ve třetině, když o nemocnou dceru přišla. Kde by jiní vzdali nejen psaní, ale i celý život, Jana kuchařku, částečně i coby osobní terapii, dokončila. „Nevím, jak se vyrovnat se smrtí vlastního dítěte. Můžu soudit jen z vlastní zkušenosti, a to je málo. Pokud člověk nemá dál pro co žít, není mi jasné, jak to zvládne. Já jsem naštěstí měla nablízku svého muže a věděli jsme, že čekáme další dítě, což trochu odvedlo pozornost od toho, co se stalo, k věcem, na které jsme se mohli těšit,“ vzpomíná. Kuchařka pro dceru má dnes už několik pokračovatelů. Všechny Janiny knihy se přitom točí kolem nějaké začátečnické výzvy. Kuchařka pro dceru je základní úvod do vaření, Vánoční kuchařka zase pomáhá zvládnout první Vánoce ve vlastní kuchyni. Hovory s řezníkem učí pracovat s masem a překonávají strach z návštěvy řeznictví, no a zatím poslední, nedávno vydaná Snídaně u Florentýny, učí, jak důstojně zvládnout snídaně, které se většinu času odehrávají v běhu v domácnostech, kde den co den docházejí rohlíky i inspirace.
Kuchařka, nebo román?
Na Janině kuchařce mě osobně baví hlavně její jednoduchost a lidskost. Jana neřeší módní trendy a klidně vám napíše, že coby začátečnice vykouzlíte mnoho dobrého i s obyčejným sendvičovačem. Není to jen kuchařka, ale vlastně tak trochu i román, jež si můžete otevřít na kterékoliv stránce a vždycky v něm najdete nejen inspiraci, ale i kus humoru nebo naopak – Jana vás dokáže i rozplakat. To všechno nad recepty, které se v české kuchyni vyskytují už řadu let, takže co se dnes naučíte, budete s velkou pravděpodobností vařit ještě na stará kolena. „Nepíšu recepty pro laboratoř. V domácnostech se pořád vaří obměny už existujících jídel. Když znáte principy vaření, pečení a smažení, není těžké změnit ochucení nebo vyměnit surovinu za jinou ze stejné skupiny. Vždyť to znáte, pečete něco podle receptu a obyčejnou mouku nahradíte zčásti celozrnnou, přidáte špetku skořice, místo jablek dáte hrušky. Je to už váš recept, nebo původní?“ odpovídá na otázku, zda-li opravdu vznikají pořád nové a nové recepty, jak se nám může z dát z dalších a dalších vydání časopisů a knih, nebo už všechno bylo kdysi uvařeno a upečeno. „Moje práce spočívá hlavně v tom, abych z různě posbíraných útržků inspirace a zajímavých nápadů několikrát uvařila a doladila jídlo v jeho co nejlepší možné podobě a pak ho ještě zachytila slovy,“ říká. Daří se jí to víc než dobře, alespoň soudě podle ohlasů nás všech, které Janě píšeme, kterak nám zachránila manželství, zažehnala krizi s tchýní, naučila jíst děti pořádná jídla a ukázala, jak se nestresovat z vaření pro návštěvu. Janě k úspěchu nepochybně pomohla i doba, kdy si dnes čím dál víc začínáme všímat, co jíme a že věci, které dostaneme mimo domov, zdaleka nejsou tak úžasné, jak nám tvrdí jejich výrobci. „Jedinou obranou je pak logicky začít vařit, dělat si věci po svém a mít je pod kontrolou,“ říká. Jana Florentýna Zatloukalová vám k tomu dá prostřednictvím svých knih nejlepší možný návod, jehož výsledkem je nejen dobré jídlo, ale i pocit, že vám to v kuchyni jde a baví vás to.
Zdroj foto: Pixabay.com
