Pokud pokládáte za zbytečné řeči o tom, jak je potřeba v prvé řadě myslet na sebe a že práce není všechno, pak vás možná následující rozhovor přesvědčí, abyste svůj názor přehodnotili. Zahrnuje natolik osobní a bolestivé téma, že ženu, které se týká, ponecháme v anonymitě. Říkejme jí Bohunka, ostatně hlavní je její příběh. Možná právě vám pomůže předejít vyhoření nebo si uvědomit, že by bylo dobré začít dělat něco jinak.
Bohunko, z tvého příběhu běhá mráz po zádech. Co pro tebe znamená vyhoření?
Myslím si, že vyhoření ve značné míře zasahuje poměrně velkou část populace. Málokdo také ví, že když se řekne vyhoření, nemusí to být hned jen ta nejhorší varianta, kdy člověk nemůže vylézt z postele. Existují různé formy. Každý si neseme starosti a trable v jiné míře, pro někoho stále snesitelné a pro druhého už ne. A to je ono. Lidé se pořád snaží něčeho dosáhnout, všechno zvládnout – a nakonec je vše velmi individuální.
Plus zde hraje roli genetika, rodina, život. A ty toho máš, Bohunko, na krku docela hodně. Jsi klientská účetní, asistent daňového poradce, senior účetní, který zaučuje juniory, vedla jsi nějaké akciovky…
Ano. V jedné společnosti jsem měla pod sebou asi 140 firem. V druhé jsem pod sebou měla méně klientů, ale zato více odpovědnosti a bylo to celkově náročné – vedla jsem agendu v různých jazycích a zemích. Všem musíte neustále vysvětlovat, proč je v Německu něco možné, a nejde to v Česku. A naopak. K tomu neustále měnící se zákony, které jsou v Česku taky výborné – co platilo včera, dnes už neplatí. Musela jsem neustále kontrolovat a zapracovávat změny v legislativě.
A v době Covidu to bylo úplně nejhorší. Jedni toho využívali na maximum a druzí nemohli, protože prostě nevěděli jak na to. Takže jsem hodně bojovala i se svým svědomím. Některé účetní záležitosti prostě pro mě nebyly korektní, i když byly v souladu se zákonem. Velké korporáty měly žně a nějaký Pepa zedník, který živí další čtyři zedníky, na dotace nedosáhl.
V té době jsem pracovala 15 hodin denně. Všichni chtěli všechno a ty neustálé změny moc nepřidávaly.
Takže první vyhoření přišlo v době Covidu?
Ne, to přišlo už v době, kdy jsem měla pod sebou těch 140 klientů. Všichni, kdo v té firmě měli ruce a nohy, dostali klienta. Já jsem k tomu měla pod sebou tři holky, kterým jsem dělala supervizi a zaškolovala je. Řekla jsem si, že to by stačilo a našla jsem si jinou práci.
Jenže v nové práci dvě účetní otěhotněly a zase to všechno padlo na mě. Začal Covid a nikdo nový se nepřijímal. Neměli jsme žádné volno a museli chodit do kanceláře. Důvod chození do kanceláře byl, že přece nebude prázdný. Jednou mě zastavila městská policie a chtěla mi dát pokutu, že určitě nejedu z práce. Bylo to v jedenáct hodin večer. Doma bordel, psychika v háji, nenavařeno, neuklizeno, chlap nepomáhal. Radši koukal na telku. Takže do toho přišla i krize partnerská. Já pořád naznačovala, ale on to neregistroval. A jednou jsem bouchla. Jen jsem po něm řvala. Bylo to opravdu náročný, nebyl na nic čas. Já jsem pořád jenom pracovala a jela na autopilota. S autopilotem se to mělo tak, že jakmile mi něco nebo někdo do nějaké činnosti „vlezl“, tak jsem ji neudělala. Třeba jsem ráno vůbec nešla na záchod nebo jela do práce ve vršku od pyžama. Tak jsem přišla do práce a seděla v bundě, ať nejsem za blázna. Nulový sociální kontakt. Život se smrsknul jen na práci a nic jiného. Přestala jsem prakticky jíst a stejně pořád přibírala. Takže taky super.
Takže to byla kombinace stresu, pracovního stylu, osobního života, nulového sociálního kontaktu?
Ano, a jednoho dne jsem prostě nevstala. To jsem si uvědomila, že je asi něco hodně špatně. Nohy mě neposlouchaly, partner mi musel pomoci vstát. Myslel si, že jsem se někde praštila do hlavy nebo si ty nohy nějak přeležela. Jeli jsme do nemocnice a tam mi také nepomohli. V nemocnici existoval jen Covid, nic jiného nemělo váhu. Do toho přišly migrény, bolesti zad, měla jsem velké problémy vůbec fungovat. Najednou jsem byla na někom závislá, a to bylo děsný. Vždy jsem byla ta silná ženská, co všechno zvládne. Nechtěla a nepotřebovala jsem pomoct. Přece nejsem žádná padavka, říkala jsem si celý život. To se táhne už od dětství, kdy mi nějaká ta podpora evidentně chyběla. Přála jsem si být jedinečná. Ta holka, co to vždycky zvládne.
Přítel se v tom děsným hurikánu oklepal a začal doma pomáhat. A já byla o trošku míň tvrdohlavá a snažila se nechat si pomoci. Zanedlouho mi začal nastavovat zrcadlo, co se práce týkalo. Byl nepříjemný a neustále se mě ptal, kdy konečně budu pracovat míň. Začal mi pravidelně schovávat laptop a říkal, že tak to už dál nepůjde. Jenže, já sice byla bez počítače, ale ten v hlavě jel pořád na sto padesát procent.
Pomohlo ti nějak, když ti začal počítač schovávat? To je hodně zvláštní způsob jak dát najevo nespokojenost.
Docela ano. On vždy všechno bral s humorem, umí každou situaci odlehčit. A mně to nakonec přišlo i vtipný. On za mnou opravdu stál a kontroloval, abych začala práci odmítat. Já to totiž neuměla, neuměla jsem říct ne. No a pak jsem zjistila, že pro ostatní byl Covid obdobím klidu. Všechno naházeli na mě, protože já to přece zvládnu.
V práci nevěděli, čím si procházíš?
Ne. Já si prostě dala v práci sluchátka a makala jsem. Chtěla jsem mít hotovo. Dlouhodobě jsem pracovala patnáct až šestnáct hodin a nikoho nenapadlo, že to je divný. Bylo jim to jedno, byli spokojeni, že mají hotovo.
A ty jsi nic neřekla? Nedala jsi najevo, že je té práce moc?
Právě, že ne. Až potom zakročil přítel. Já to měla nastavené tak, že když přijde e-mail, já ho hned vyřídím. A je jedno jestli mi ta práce zabere třicet minut nebo deset hodin. Byly to mé úkoly a já je plnila.
Jak dlouho tohle období celkem trvalo?
Celý rok 2020.
Tvé tělo i přítel ti jasně dávali najevo, že toto není dobrá cesta a ty jsi přesto makala dál?
No, ano. Nakonec jsem pracovala i na Štědrý den, přece to nebudou dělat holky s dětmi. A tak jsme si pořídili psa – taková záminka jít v Covidu ven a mít někoho, kdo mě taky potřebuje. To bylo období péče. Psa jsme bohužel nezvládli, asi vnímal, že nejsem úplně v pořádku. Měla jsem děsné výkyvy nálad, byla jsem úzkostlivá a on začal být agresivní. Až mu jednou ruplo v hlavě a potrhal mi ruku. Byl to velký dravý pes. Dodnes si to dávám za vinu.
To vypadá jako hodně nešťastné životní období.
Bylo, naštěstí si nás vyhlédl jeden policejní psovod a psa si vzal na trénink. Dopadlo to asi nejlépe, jak mohlo. Pes už má za sebou i zkoušky a má vše, co potřebuje. A já měla také. Dala jsem v práci výpověď, „utekli“ jsme do zahraničí, abychom se na chvíli odreagovali, mně se povedlo otěhotnět a výpověď jsem na poslední chvíli stáhla. Pak ale vše začalo nanovo a já v osmém týdnu o miminko přišla. O to víc jsem se zahrabala do práce, chtěla jsem se oprostit od vší té bolesti. A pak jsem se zhroutila.
Dala jsem znovu výpověď a nepolevila. Lidé v mém blízkém i vzdáleném okolí se divili, že opouštím tak dobrou práci, fajn peníze a společnost. Jenže já už chtěla jen klid.
Odbornou pomoc jsi do té chvíle nevyhledala?
Ne, moje pyšná povaha mi to nedovolila. To přece zvládnu sama. Mám kamarády, se kterými to probírám. I ti mi sice doporučili nějaké odborníky, ale já stále nikam nezavolala. Postupem času jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo si vyhořením prochází.
Co se ještě musí stát, abys někomu zavolala a nechala si pomoci?
To fakt nevím, to opravdu netuším. Jsem zaseknutá v tom, že si všechno musím udělat sama.
Uvědomuješ si, že během rozhovoru často opakuješ slovo musím? Co se stane, když slovo „musím“ změníš a začneš místo toho říkat „chci“ a „potřebuji“? Ve své praxi (mksochorova.com) vidím, jak i tahle malá změna klientům pomáhá.
Tak to mě nikdy nenapadlo, vždy jsem jen musela. Začínám nad sebou trošku přemýšlet a poslední měsíc byl dobrý. Snažím se o sebe víc starat a dbát a došla jsem k názoru, že evidentně potřebuji někoho, kdo mi tu práci zakáže, protože já to sama sobě přikázat neumím.
Když se ohlédnu zpět, tak vlastně celý život něco řeším. Například finanční problémy svých rodičů. Celý život si přivydělávám, abych i jako mladá holka měla alespoň na obědy. Nezažila jsem klasické “free” dospívání, starala jsem se o bráchu. Ale i přesto všechno jsem nakonec vystudovala.
Tak to je mi líto.
No a z toho všeho mi nakonec zbylo jen vypadané obočí, šílená pleť, padají mi vlasy, váha lítá nahoru a dolů… Ale začínám si uvědomovat, že se k sobě musím začít chovat jinak, že to není v pořádku. Chci mít lepší povahu, chci se mít ráda. Mám novou práci a nastavila jsem si tam hranice. Už nechci, aby se to opakovalo.
Co děláš pro to, aby opravdu tvé hranice respektovali?
Měním kompletně postoj k sobě, dávám se na první místo. Hned za mnou je přítel a až pak práce. Ta je druhotná. Chci žít v harmonii a v lásce.
Co ještě?
Hodně jsme s přítelem začali o všem hovořit a radovat se z maličkostí. Jsme spolu dlouhá léta a chceme i nadále budovat společný život. Koupili jsme dům, takže už máme i domov. A naším cílem je být šťastní.
Jen tu odbornou pomoc zatím nejsem schopna domluvit. Ale snažím se číst, vzdělávat, pracovat na svém bytí, pozorovat své tělo. Stále bojuji s motivací se vůbec do něčeho pouštět. Bojuji s obyčejnou chůzí okolo domu. Bojuji s obyčejnými věcmi jako zalít zahradu.
Bohunko, tvůj životní příběh bude zcela jistě rezonovat s mnoha ženami. Doufám, že se teď některé zastaví a řeknou si: „Tak to už stačilo.” Snad to nenechají dojít tak daleko jako ty. Ty svůj vysněný cíl už máš. Co bys chtěla vzkázat čtenářkám?
Aby ženy více vnímaly své tělo, sebe. Aby se zastavily, když pocítí, že něco není v pořádku, a začaly upřednostňovat sebe před ostatními. Je potřeba naučit se říkat si o pomoc, přestože to vůbec není jednoduché. Nestavějte se do role „jsem nenahraditelná“ a naučte se uznávat a chválit se. Já si dlouho přišla po pracovní stránce nenahraditelná, ale je potřeba si uvědomit, že my všichni jsme nahraditelní. Všichni potřebujeme dovolenou, klid a hlavně sebe na prvním místě.
Vyhoření je nemoc a vrací se. Takže i když jsem si několikrát myslela, že mám vyhráno, tak jsem neměla. Stačí drobnost a jsem tam, kde jsem byla. Ta drobnost může být únava, padání vlasů, pocit na zvracení, pořád nějaké nemoci. Tělo to začne s vámi vzdávat. Já byla vlastně poslední roky pořád jen nemocná. Dávejte na sebe pozor. Náhradní život nedostanete.
Pokud zjišťujete, že je pro vás těžké najít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, určitým ukazatelem směru pro vás může být webinář na dané téma.
Autor: Monika Kukol´Sochorová
Foto: Shutterstock a se souhlasem Moniky Kukol´Sochorové
