Na téma syndromu vyhoření již bylo popsáno mnoho stránek, přesto se zdá, že informovanost je stále nízká, nebo jej lidé i přes varování podceňují. Jak na toto téma nahlíží psycholožka, psychoterapeutka, hypnoterapeutka a koučka PhDr. Sylvie Navarová, která má ze své praxe bohaté zkušenosti nejen s touto diagnózou? Dozvíte se však například také to, jak se orientovat mezi jednotlivými odborníky na lidskou duši.
Sylvie, lidé často těžko věří, že někdo opravdu není schopen vstát z postele. Může být taková situace skutečně reálná?
Ano, jednoznačně. Syndrom vyhoření probíhá v několika fázích a pokud se nerozpozná včas, dochází k postupnému zhoršování. V určitém okamžiku je ještě možné provést změnu, ale pokud k tomu nedojde, může být nutná i farmakologická léčba. Lehčí projevy duševního nepohodlí, jako je ztráta smyslu či celková únava, je možné řešit prostřednictvím psychoterapie nebo koučování, pokud se do těchto procesů zasáhne včas. Koučování je často o tom, jak si uspořádat priority, změnit pracovní přístup nebo hledat nové perspektivy. Pokud tato opatření nestačí, nastupuje psychoterapie. V opačném případě se nepohoda může postupně proměnit v depresi. A ano, existují situace, kdy jedinec opravdu není schopen se zvednout z postele – tělo je zcela vyčerpané.
To zní téměř nepředstavitelně.
Navíc se jedná o finančně nákladnou záležitost. Pokud si klient chce zajistit pomoc formou koučování nebo psychoterapie, musí za to zaplatit nemalé částky. Spotřeba antidepresiv představuje další finanční zátěž pro zdravotní pojišťovny. A pokud člověk dospěje do fáze, kdy už není schopen vykonávat svou práci, může zůstat bez příjmů po dlouhou dobu. To má dalekosáhlé důsledky i pro jeho rodinu. Deprese a vyhoření jsou reálné nemoci a je třeba je jako takové vnímat a léčit.
Prevence tedy hraje klíčovou roli?
Ano, a to nejen pro firmy nebo stát, ale i pro samotné rodiny. Jakmile člověk dojde do fáze vyhoření, často jde o dlouhodobou léčbu, která může trvat rok, dva i déle. Čím hlouběji člověk v tomto stavu je, tím delší je proces uzdravování – časově i finančně.
Můžeš nám více přiblížit, co to vlastně vyhoření je?
K popisu vyhoření využívám metaforu spirály. Člověk vstoupí do práce, je nadšený, baví ho to, věnuje se plně práci, pracuje přesčas a tak dále. Pak optimálně usoudí, že je dobré mít v životě nejenom práci, ale třeba i přátele, rodinu, koníčky – život zůstává ve zdravé rovině. Kdyby to tak zůstalo, bylo by to skvělé. Ale pokud jedinec pokračuje dál ve vyčerpávání vlastní energie, ocitá se ve spirále směrem k vyhoření. Dostává se do frustrace, kdy není spokojen s tím, jak to ve firmě funguje, dostává se do problémů, pořád musí něco řešit, honit termíny, zákazníci jsou na něj nepříjemní, takže ve výsledku pořád něco řeší a není s tím psychicky srovnaný, rozčiluje se, bere si to osobně. A začíná být frustrovaný.
Tohle je fáze, ve které může být užitečné, aby nastoupil kouč nebo psychoterapeut. Zde můžeme s klientem pracovat na změně přístupu k práci, změně postoje k sobě, k životu, změně myšlení či možné změně práce. V tento moment jsou změny ještě možné, ale pokud k nim nedojde, člověk se dostává do apatie a fáze bezmoci. Jde o beznaděj, v níž se projevují už hlubší psychické problémy, je provázena prvními fyzickými a somatickými problémy, tělo přestává pomalu fungovat a přichází nemoci. Zde už koučink příliš nepomůže a je na místě psychoterapie, mimo jiné zdravotní péče.
Někdo začne řešit psychiku zavčasu, když se necítí dobře, dostává se do konfliktu a řekne si: „Aha, potřebuju nějak změnit přístup, vyhledám kouče nebo psychoterapeuta.” Pro někoho to není téma k diskuzi, a tak ho zastaví až nějaká indispozice, kdy je neustále nemocný, nachlazený, zlomí si nohu nebo se u něj projeví nějaké závažnější onemocnění.
Z fáze apatie se člověk může dostat až do fáze vyhoření. Ta je provázena depresivními rozladami tak silnými, že člověk nevstane z postele, tělo vypovídá službu, přichází ztráta energie a nakonec naprostá ztráta schopnosti ovládat mysl i tělo. Zde je nezbytná farmakoterapie a dlouhodobá psychoterapie.
Takže stagnace, frustrace, apatie a potom vyhoření. A co deprese?
Deprese přichází ve třech úrovních. Lehká deprese, u níž se dá říci, že ji někdo třeba začíná pociťovat už ve fázi frustrace. Může mít depresivní myšlenky, není mu dobře, takže zajde k psychiatrovi, terapeutovi a začínám to řešit. Střední deprese, to by mohlo být ve fázi apatie. Třetí úroveň je těžká deprese, pro kterou je právě typické, že člověk není schopen pohybu fyzicky i metaforicky (je náročné přestat tvořit katastrofické scénáře v mysli). Je ale třeba říct, že syndrom vyhoření je opravdu syndrom. To znamená, že lékař diagnostikuje spíše deprese, únavový syndrom, nebo například úzkosti.
Mohla bys jednoduše popsat rozdíl mezi vyhořením a depresí?
Deprese a vyhoření mohou jít spolu ruku v ruce. Deprese může být endogenní, což znamená, že může být geneticky předávána v rodinách a spouští ji životní události. Pak jsou zde deprese vyvolané vnějšími vlivy, reaktivní deprese. To znamená, že například nespokojenost v práci či nějaká traumatická životní událost způsobí, že člověk na ni reaguje depresivními rozladami. V obou případech se jedná o diagnózu deprese a předepisují se stejné léky. První volbou by ale měla být psychoterapie.
Vyhoření není diagnóza. Jde o syndrom, což je soubor příznaků, které zahrnují fyzické a psychické vyčerpání, ztrátu smyslu nebo chronický únavový syndrom. Člověk, který prochází vyhořením, je velmi unavený, spí třeba i dvanáct nebo dvacet hodin denně, a přesto cítí, že to nestačí.
I když jde tedy o různé stavy, mají společného jmenovatele, a tím je ztráta smyslu v tom, co člověk dělá. Dříve se vyhoření často spojovalo s pracovním prostředím, ale dnes se objevuje i v souvislosti s rodinnými a osobními vztahy.
Takže vyhoření může být jak pracovní, tak rodinné?
Ano a něco pro zajímavost – vznik pojmu vyhoření se datuje k roku 1970. Poprvé o syndromu vyhoření začal mluvit Herbert Freudenberger, protože sám vyhořel. Pracoval jako psychoanalytik v nemocnici a když se dostal do tohoto stavu, sám se analyzoval a jako první použil pojem „syndrom vyhoření.“
Když mluvíme o syndromu vyhoření, je vždy spojován s nějakou aktivitou, které věnujeme až příliš mnoho energie. Naše životní rovnováha se tím naruší, protože náš život ztrácí na pestrosti. Pokud někdo příliš pracuje – často 12 až 16 hodin denně, jak to slýchám od klientů a jak to zmínily i dámy ve tvých článcích – nemá vlastně čas na život. U „mateřského vyhoření“, kdy dítě samozřejmě vyžaduje pozornost, případně je náročnější nebo má nějaké potíže a vyžadují plné nasazení matky, tak ta pak nemá čas na nic dalšího a může také lehce sklouznout do vyhoření.
Když to tak vyprávíš, přichází mi na mysl fenomén LinkedIn, kde lidé často zdůrazňují důležitost tvrdé práce a odsouvají well-being na vedlejší kolej s tím, že odcházet z práce ve tři není znakem skutečného úspěchu.
Namísto skutečného úspěchu bych řekla, že se tento přístup zaměřuje spíše na výkon. Mohou to být právě ti lidé, kteří si uvědomí důležitost duševního zdraví až ve chvíli, kdy se potýkají s nemocí. Nemoc je signálem k zastavení. Pro mnohé se nemoc stává jasným vykřičníkem ke zpomalení.
Jak je to s návratem k běžnému fungování, pokud již dojde k vyhoření?
V rámci prevence je nutné zmínit, že nejen návrat do běžného pracovního života může být náročný, ale někdy i nemožný. Člověk není stroj a náhradní díly pro nervovou soustavu neexistují, poškození duševního zdraví může mít trvalé následky. Mnoho mých klientů má invalidní důchody a po vyhoření jsou schopni pracovat třeba jen čtyři hodiny denně, protože poté jejich tělo už jednoduše nemůže dál, jsou vyčerpaní. To považuji za zásadní v kontextu prevence. Vyhoření nelze napravit jen několika terapiemi nebo hypnózou. Klienty upozorňuji, že pokud jednou dojdou do vyhoření, jakýkoli další tlak je dostane do tohoto stavu ještě rychleji a hlouběji.
Co nám říkají statistiky?
Z pohledu statistik se často hovoří o významném nárůstu duševních problémů v populaci. Přestože přesné statistiky vyhoření chybí, indikátory, jako je užívání antidepresiv, mohou poskytnout určitý vhled. Informace, že v roce 2023 bylo 700 tisíc Čechů na antidepresivech, je alarmující a poukazuje na zvyšující se trend po pandemii Covid-19. Pandemie zřejmě zhoršila duševní zdraví široké veřejnosti, což vedlo k vyššímu počtu diagnostikovaných psychiatrických poruch.
To, že lidé užívají antidepresiva, znamená, že byli diagnostikováni odborníky jako jsou kliničtí psychologové nebo psychiatři. Ovšem značná část populace s duševními problémy zůstává mimo běžné statistiky, neboť ne každý vyhledá odbornou pomoc ve zdravotnictví. Tento „skrytý“ segment může být značně velký, možná několikanásobně. Na tuto situaci reagovaly zdravotní pojišťovny, které si jsou vědomy významu prevence, a přispívají na psychoterapii v rámci preventivních programů duševního zdraví.
Mnoho lidí se mě ptá, jaké jsou rozdíly mezi terapeutem, psychoterapeutem, psychiatrem nebo koučem. Mohla bys čtenářům přiblížit, jak to s těmito profesemi je?
Pokud se potýkáte s nespokojeností v práci, ztrátou motivace nebo problémy v komunikaci, kouč může být vhodnou volbou. Koučové nepředepisují řešení, ale vedou vás pomocí otázek k tomu, abyste si sami našli odpovědi na svá témata. Koučování je ideální pro ty, kteří jsou v základní psychické pohodě a chtějí rozvíjet své osobní či pracovní dovednosti. Psycholog má vysokoškolské vzdělání v oboru psychologie. Psychologové mohou pracovat v různých oblastech, jako školství, organizace, výzkum nebo klinická praxe. Klinický psycholog (tj. psycholog ve zdravotnictví) může diagnostikovat duševní poruchy, ale pokud nemá specializovaný psychoterapeutický výcvik, obvykle neprovádí terapii. Zaměřují se spíše na diagnostiku, výzkum a poskytování poradenství.
Psychoterapeut je odborník, který může být psycholog, psychiatr, lékař, nebo jiný profesionál, který absolvoval speciální výcvik v psychoterapii. Psychoterapie se zaměřuje na pochopení a řešení vnitřních problémů, konfliktů nebo traumat klienta. Při práci s psychoterapeutem se často zkoumají i rodinné vzorce a hlubší psychologické potíže. Psychiatr je odborník v oblasti medicíny, který se specializuje na diagnostiku a léčbu duševních chorob. Na rozdíl od psychologů a psychoterapeutů může psychiatr předepisovat léky, které přizpůsobí konkrétním potřebám klienta. Vyhledají je lidé, kteří potřebují farmakologickou podporu při zvládání své psychické nemoci.
V rámci psychoterapie se setkávám s tím, že syndrom vyhoření má kořeny v rodinných vzorcích. Například s přesvědčeními typu „práce musí být na prvním místě“ nebo „proč nepracuješ víc?“. Tyto rodičovské postoje si mnoho lidí nese do dospělosti. Také se objevuje myšlení jako „potřebuji peníze, protože jsme jich kdysi neměli dost“. Tyto vzorce mohou člověka neustále tlačit k tomu, aby pracoval až nad své síly. A tak v psychoterapii pracujeme na jejich proměně ve prospěch zdraví klienta.
Takže psychiatr pouze “míchá koktejly” spokojenosti?
Psychiatr je často vnímán jako ten odborník, který se zabývá těžšími případy a může předepsat léky, jež by měly pomoci nastavit duševní rovnováhu. Avšak v poslední době někteří psychiatři častěji rozpoznávají situace, kdy farmaka nejsou nezbytná, a doporučují pacienty přímo na psychoterapii.
Pokud jde o možnosti praktických lékařů, ti mohou předepsat některá lehčí antidepresiva nebo léky na uklidnění, jako jsou Lexaurin nebo Neurol. Tyto léky mohou poskytnout rychlou úlevu, ale je klíčové, aby byly nasazeny krátkodobě a pod dohledem odborníka, vzhledem k jejich potenciálním závislostním účinkům.
V ideálním případě by psychoterapie měla být první volbou při léčbě duševních poruch, což je i standardem v některých zahraničních systémech zdravotní péče. Bohužel, v České republice se často jako první zvolí antidepresiva, především kvůli tomu, že psychoterapeutů v rámci systému veřejného zdravotnictví je málo a nejsou snadno dostupní.
Ještě upozorňuji, že pro vážné psychiatrické diagnózy, jako schizofrenie nebo bipolární porucha, je odborná péče s farmakoterapií nezbytná a tito pacienti bývají často pod dohledem sociálních služeb nebo specializovaných center. Méně závažné stavy úzkosti, mírné až středně těžké deprese, by mohly být efektivněji řešeny prostřednictvím psychoterapie ve zdravotnictví i mimo něj.
Jakou roli v oblasti duševní hygieny mohou hrát koučové? Teď mám na mysli ty, kteří mají kvalitní výcvik, zkoušky apod.
Jsem přesvědčená o tom, že koučink je velmi užitečný při lehčích duševních nepohodách. Pokud by se začal naplno využívat potenciál kvalitních koučů a to zejména v rámci prevence, nemusel by se psychoterapeutický systém tolik přetěžovat.
Co nějaké mýty, setkáváš se s nimi?
Například mýtus, že psychické nemoci nejsou nemocemi a “ten, kdo má depresi, by měl prostě víc makat”. Rozšířené je také to, že “když ti psychicky není dobře, vezmi si prášek”. Taková distribuce psychiatrických léků v rámci rodiny je bohužel časté a určitě jej nelze doporučit! Medikaci vždy řešte s lékařem!
Je něco, co by ještě mělo zaznít?
Mělo by zaznít, že i syndrom vyhoření, byť člověk dojde až do té poslední fáze, je velmi cennou zkušeností, která umožní se na život dívat jinak. Kdyby k tomu nedošlo, žil by dotyčný svůj život stále stejně, v zajetí vzorců, o kterých by možná ani nevěděl.
Chtěla bys čtenářům něco vzkázat?
Hlavně, ať si užívají pestrost v životě. Pestrost je základem prevence vyhoření.
Autorka: Monika Kukoľ Sochorová, profesionální koučka s certifikací ACC a facilitátorka koučovacích kurzů Graydin, která se zaměřuje na osobní rozvoj a vzdělávání jak pro firmy, tak pro jednotlivce.
Zdroj: redakční text
Foto: se souhlasem Sylvie Navarové
-480x270.png)
