Nezapomínejte na sebe! SEBELÁSKA!

Půlrok je velice dlouhá doba. Člověku se mohou přihodit různé věci, různé situace. Smutné, děsivé, zároveň může nastat i období neuvěřitelného štěstí. Život je jako sinusoida… Jednou jsi dole, jednou nahoře. Nic netrvá věčně, tudíž ani období smutku a krize či období harmonie a lásky. I já tohle během půl roku zažívala. Nahoru, dolů… Jako houpačka. A že to byla pořádná jízda. Stihla jsem se oficiálně rozejít s přítelem tak, že se o tom dozvěděli naši nejbližší. Stihla jsem to říct a snad pochopitelně vysvětlit svým dětem, které už velice dobře rozumí tomu, když jejich táta řekne mamince “neotravuj, neser”. Stydím se za něj… Stydím se tolik, až bych nejraději odjela a už nikdy ho ke svým dětem nepustila. Ale to bohužel nesmím. Jde o jejich tátu. I když ne tátu, kterého by si má úžasná, krásná dvojčata zasloužila. Jejich táta totiž myslí víc na sebe než na ně. Víc na peníze než na lásku. Prošvihl dobrovolně 2,5 roku jejich života a teď najednou dostal strach, že mu ujíždí vlak. Jenomže on si možná plně neuvědomuje, že ten vlak mu už ujel. Že už se bude velice, velice těžko vracet zpátky do základní stanice. 

 

Když se táta nezajímá o své děti už ve chvíli, kdy se narodí, je něco špatně. Dokud jsou děti malé a vyžadují péči maminky, je to pochopitelné. Ale jakmile začnou vnímat lidi kolem, je důležité, aby se zapojil i táta. Ale když se zapojit nechce… Když kolem proběhne jen tak na pár minut a dál si leží u počítače a myslí si, že chvilinka stačí. Jak takového člověka donutit a přesvědčit, že je to málo? Nejde to. Protože když nechce on sám, nedonutí ho vůbec nikdo. Ani máma jeho dětí ani děti samotné. Pak se ta maličká dírka, trhlinka ve vztahu táta – děti, prohlubuje. A za 2,5 roku z ní může vyrůst propast. Nepřeskočitelná, nezdolatelná. Děti jdou jedním směrem a jejich táta jde tím druhým. Maminka stojí uprostřed a ví přesně, na které straně má stát. U svých dětí. 

 

Tohle je náš případ. Píši o svém životě. Ocitla jsem se v propasti a dlouho se škrábala ven. Bohužel mě bývalý partner neustále stahuje zpátky ke dnu. Sám je nešťastný, tudíž nedovolí, aby byl šťastný někdo jiný, obzvlášť já. Je nepřejícný a škodolibý. Větší radost mu dělá, když vidí druhého trpět než se smát. Proto jsem se odpoutala. Žít s někým, kdo druhým nepřeje, kdo hází klacky pod nohy, kdo myslí především a hlavně na sebe a své pohodlí… Žít s někým takovým je těžké. A já už nechci mít těžký život. Jsem veliká bojovnice a vždycky jsem si hledala cesty jak to půjde, ne jak to nepůjde. Jakmile se objevila překážka, já ji zdolala, neobcházela jsem ji. Volba jednoduchého řešení či jednoduché cesty není správná volba. Protože jednoduché věci vás nikam neposunou. Člověk díky nim nevyroste. A já chci růst. Každý zralý člověk, který v životě chce něčeho dosáhnout, chce růst. Stávat se lepším, silnějším, odvážnějším. A tuhle cestu jsem si vybrala taky. 

 

Proto rozchod. Proto neústupnost. Proto odhodlání. Proto velký příval energie. Bojuji za svůj život, za své štěstí, za svou sebe-lásku. Protože pokud máte odhodlání, přestanete se bát. Pokud se přestanete bát, dostanete velký příval energie. Jestliže máte energie, můžete bojovat za své štěstí. A hlavně… Jestliže se žena miluje taková, jaká je, jestliže dozraje natolik, aby se milovala a věděla o svých chybách, pak se život mění. Potom si žena dopřeje, přitáhne, vymodlí všechno, po čem léta toužila.

Je důležité si plnit sny. Já na těch svých pracuji už dlouho. A i když jsem pořád na začátku, už mám pevné základy. Které mi nikdo nevezme a hlavně NEZBOŘÍ! Protože já mám víru. V sebe, své sny… A to nejdůležitější, co ze sebelásky, ze snů, z víry, z naděje vzejde… Je štěstí mých dětí. Protože jakmile je šťastná maminka, jsou šťastné děti. Tohle je ten nejdůležitější a nejvýznamnější sen. Ke kterému se pomalu, ale jistě blížím…