Toto mimořádné setkání s výjimečnou ženou ovlivnilo mysl a srdce mnoha lidí žijících dosud za takzvanou železnou oponou a Matka Tereza spolu s kardinálem Tomáškem se stali symboly svobody, naděje, víry a lásky.
„Přeji si, abyste všichni naplnili svá srdce velikou láskou. Nepředstavujte si, že tato láska musí být něčím mimořádným, má-li být pravá a vřelá. Ne. To, co potřebujeme ke své lásce, je trvalá touha milovat toho, kterého milujeme.“
Přespala na Petrově a řeholní sestry, které v té době na Petrově žily, vyprávěly o jejím skromném vystupování a o tom, jak i ve studených listopadových dnech chodila v lehkých sandálech a spala na zemi vedle postele.
Vlastním jménem Anjezë Gonxhe Bojaxhiu, narodila se ve Skopje v Makedonii do zámožné rodiny albánských katolíků. Anjezë byla úplně obyčejná dívka, jemná a bystrá, ráda hrála na kytaru, zpívala a psala poezii. S rodiči chodila do kostela, později jen s maminkou, otec předčasně zemřel. Ve 12 letech uslyšela kázání o podmínkách chudých v Indii, a v tu chvíli věděla, jaké bude její životní poslání.
V 18 letech odjela do Indie a v Darjeelingu přijala jméno Tereza. Vystudovala, složila sliby a v Kalkatě začala pracovat nejprve jako učitelka, posléze ředitelka církevní školy.
Když jí bylo 38 let, vyměnila zajištěný život v kongregaci za život na ulici bez jakýchkoli prostředků. Oblékla si oděv pro chudé – bílé sárí s modrým lemem a sandály, neměla žádný majetek a žila ve slumu. Měla jedinou jistotu: že Bůh je s ní a ona má konat Boží dílo.
Naučila se základy ošetřovatelské práce a porodnictví a nejprve navštěvovala chudé rodiny, kde potřebovaly pomoc především děti, později se ujímala každého, kdo potřeboval pomoc.
Nebála se vejít do nejubožejších příbytků a zákoutí. Neštítila se těžce nemocných ani umírajících, ošetřovala žebráky na ulici, ujímala se opuštěných dětí. Postupně se k ní začaly přidávat její bývalé žačky, a tak vznikl řád Misionářky lásky.
V současnosti se kongregace Misionářky lásky stará o přibližně půl milionu rodin, sto tisíc nevyléčitelně nemocných a vyučuje desítky tisíc dětí ze slumů. Na počátku stála jediná žena.
Zakládala útulky pro umírající a opuštěné děti. Budovala nemocnice a školy. Její neúnavnost byla obdivuhodná a její lidskost mimořádná. Všechny udivovalo, kde se v tak křehkém těle bere tolik síly (byla drobná, měřila 150 cm). Zahanbovala i její pokora: často o sobě pochybovala, mučily ji výčitky, zda pro opuštěné a chudé opravdu udělala co mohla. Svou misi v žádném případě nepovažovala za mimořádnou.
Přesto za sebou zanechala mimořádné dílo. Začalo se jí říkat Matka Tereza a chtěli se s ní setkat obyčejní lidé i významní státníci.
Jako každý člověk, který svými činy nastavuje (byť nechtěně) druhým zrcadlo, měla i Matka Tereza své odpůrce a kritiky a vzbuzovala kontroverze. Na sklonku svého života hodně cestovala do oblastí válečných konfliktů, kde pomáhala všemi prostředky, anebo na svých přednáškách a konferencích na utrpení v těchto oblastech upozorňovala mocné.
Získala světové uznání a řadu ocenění, úctu a respekt. Nobelovu cenu za mír obdržela v roce 1979, britský Řád Za zásluhy v roce 1983. Za svatou byla ve Vatikánu prohlášena 4. září 2016.
Narodila se 26. srpna 1910 a když 5. září 1997 zemřela, byl v Indii vyhlášen státní smutek.
Foto: archiv
