Bohyně na Žítkové. Vděčné téma, do kterého se máte nyní možnost ponořit přímo díky vložené knize Josefa Hofera, tehdejšího faráře a díky soukromým svědectvím a pátráním autora Vlastimila Hely. S vervou, pokorou, úctou a obrovským nadhledem poodkrývá tajemství osobité doby a životního stylu kopaničářských lidí u moravsko-slovenských hranic. Nenajdete tu senzacechtivost, jen fakta, úvahy a přesně ten pel historie, který zůstává na povrchu starých kronik.
Kraj kolem Starého Hrozenkova je Vaším domovem, hledal tu inspiraci, informace, zdroje, to všechno najdeme v knize. Ale ty pocity, kdy se do té mystické krajiny zahledíte, jsou asi nesdělitelné, že? Sestoupil jste do hlubin své duše?
Prožívání mystéria krajiny je pro mne jednou z forem sestupu do své duše. A čím více se po kopcích, lesích toulám a věřte, toulám se tam opravdu moc rád, tím víc se daří přiblížit se k onomu meditativnímu prázdnu. Silné je to zvláště v oblasti Moravských Kopanic, kolem Starého Hrozenkova, oblasti, která si do poloviny minulého století žila svým svébytným způsobem.
A jak vůbec dnes vypadá život v tomto kraji. Složení obyvatel a jejich životní styl, hodí se to tam ještě vůbec?
Jistěže se život místních lidí na Kopanicích za řekněme posledních padesát let a především v poslední době značně změnil a prakticky se dnes srovnal s okolím. Navíc se od šedesátých let minulého století Kopaničáři stěhovali do blízkých měst, to hlavně kvůli práci. To bylo přirozené. Dnes přibylo cizích lidí, kteří kupují samoty. Ale podle mne to zatím zásadě nezměnilo nic na charismatu, mystériu místní krajiny. Stále platí, že se místní považují za Kopaničáře a jsou na to právem hrdí.
O tom, že sem míří turisté na základě všech těch zveřejněných knih a příběhů, už víme. Není to vždy ku prospěchu věci, ale údajně je to silný zážitek. Co sem návštěvníci chodí hledat?
Podle mne je to u většiny na začátku zvědavost a touha najít něco tajemného, magického, jak o tom četli. Ale dříve nebo později se ukáže, jakoby hledali něco latentního v sobě samém, dřímajícího kdesi uvnitř, něco co nás propojuje s našimi dávnými předky, kteří ještě uměli žít v souladu s přírodou, byli si vědomí závislosti na ní a uctívali každý její projev, třeba formou magických rituálů. Ostatně řadu z nich můžeme najít i v životě dnešních tzv. moderních lidí. Akorát o tom většinou ani neví.
Při práci s podklady a zdroji, nebo při pročítání knihy Josefa Hofera, narazil jste na něco, co Vás skutečně překvapilo? Nad čím jste se pozastavil, co výrazně podnítilo zvědavost?
Byla to hlavně osoba Josefa Hofera samotného. Je to pro mne příklad člověka hledajícího, mýlícího se přitom, ochotného si to přiznat a odvážného cosi v životě změnit. Někdy i zcela dramaticky. Dá se to krásně sledovat v jeho publicistické i spisovatelské tvorbě. Byť například sám i v pozdním věku skromně odmítal být označován za spisovatele. Rozsah jeho tvorby je opravdu veliký, oceňovali to už i jeho současníci.
Pod své rané texty se podepisoval Rectus – spravedllivý. Pro spravedlnost byl ochoten obětovat své pohodlí a dělal to poctivě s upřímným úmyslem prospět dobré věci. Kolik takových lidí se najde dnes, kdy by zase bylo třeba odvážně se postavit všelijakým nepravostem namísto pohodlné konformity? Jeho život je i pro mne samotného inspirací i povzbuzením k odvaze.
Bohyně už tu nejsou, jejich čas už odešel… ale ponořme se na chvíli do „kdyby“. Přece jen, kdyby za Vámi přišla žena, která je žítkovskou bohyní, co byste se jí zeptal?
Asi Vás překvapím, neptal bych se na nic. Stačilo by mi, kdybych ji mohl pokorně pozorovat, jak „bohyňuje“, odlévá vosk a hledá v jeho tvaru odpovědi na otázky. Stačilo by mi být přitom, zažívat moc magického okamžiku, jaký, při troše štěstí může člověk zažít třeba i při putování Kopanicemi, na některém z vysokých kopců či dole u potůčků a studánek. To, když má na chvíli odvahu vzdát se světského pohodlí, vypnout telefon a pozorovat napřed ty obyčejné věci kolem sebe a nakonec i sama sebe.
A víte co? Máte pravdu. Protože čím víc jsem se dívala na ty dobové fotografie posledních bohyň, tím víc mi bylo jasné, že beze slov toho sdělily nejvíc. Děkuju za krásný rozhovor a přeju, ať tenhle odkaz Žítkovských bohyň je s úspěchem šířen dál i jako symbolika ukazující cestu dnešní době.
A velké díky za knihu Tajemství bohyní na Žítkové (Eminent, 2018)
