Jsem veselá kopa a svým naturelem mám ráda lidi podobného ražení, zkrátka stejnou krevní skupinu. A jedním takovým veselým a pozitivně naladěným člověkem je René Kekely. Poznali jsme se asi před rokem, když jsem ho pozvala do rádia na rozhovor a od té doby se kamarádíme. Fascinoval mě jeho široký záběr činností. Moderuje různé akce, dělá PR spoustě známých osobností a “umí” mluvit. A právě pro jeho komunikační schopnosti a zkušenosti jsem si ho vybrala jako dalšího inspirativního muže a zeptala se ho na pár otázek o komunikaci.
Rendo, mohl bys trošku přiblížit, co konkrétně děláš a jak bys mohl podnikatelům a majitelům firem být nápomocný?
Kromě toho, že jsem řadu let pracoval v médiích jako novinář, redaktor, šéfredaktor, reportér, nebo moderátor, se věnuji především PR – zastoupení umělců či projektů, eventům, produkci, ale i mediální komunikaci (výuka rétoriky, komunikace). Jde o velmi pestrou náplň, která mne baví. Nikdy jsem nestál na místě, nikdy jsem se nespokojil jen s jedním. A lze to krásně propojovat. Díky tomu umím řešit věci jinak, díky tomu vím, jak fungují média, ale i lidé na “druhé straně”. Je to taková profesně-životní škola k nezaplacení.
Co ty a komunikace? Jak jsi na tom?
Dovolím si neskromně říct, že velmi dobře. Právě proto, že se komunikaci věnuji. Protože pracuji v rádiu, protože učím základy mediální komunikace, komunikace jako takové, rétoriky. Působil jsem i na Mezinárodní konzervatoři coby lektor rétoriky a mediální komunikace.
Co je ale například velmi smutné zjištění, že stale celá řada lidí na vysokých, zodpovědných či prestižních pozicích neumí “mluvit”, komunikovat. Od lékařů, docentů, až po podnikatele, ředitele, manažery, někdy i tiskové mluvčí… Jsou lidé, kteří si myslí, že fungují a působí dobře, ale ve výsledku zjistíte, že jim chybí glanc, přirozenost, anebo je trápí tréma, stres, či nemají základní komunikační vlastnosti. A to je velmi brzdí v jejich rozvoji, podnikání, fungování.
Jak zvládáš různá networkingová setkání a přednášky? Jsi někdy nervózní nebo máš trému?
Myslím, že to zvládám velmi dobře. Naštěstí jsem trémou nikdy netrpěl a nevím, co to je.Tréma je vlastně nesmysl. Je to jen nepochopitelný blok v naší hlavě. Jedna věc je zodpovědnost, pokora, ale druhá pak zbytečné “hysterčení”. Jak krásně říkávala moje velmi dobrá kamarádka a životní rádkyně, která (nejen) mne mnohému naučila – herečka Helena Růžičková: “Tréma je hloupý předsudek. Je to, jako když přijdete k řezníkovi a chcete šest plátků na řízky. A on se na vás podívá a říká: Nezlobte se, já dneska nemůžu, já mám trému.”
Existuje řada fíglů a pomůcek, jak trému zklikvidovat, či spíše, jak vůbec našemu tělu – mozku – myšlení nedovolit, aby se dostal do té fáze “trémy”. Tréma je svým způsobem stres a strach, že něco pokazím. A pokud si budu negativně hned na začátku říkat: já to zkazím, já to nedám, já to zvořu, pak zcela evidentně něco zkazím, zvořu a prostě to nedám. A i o tom je ta mediální komunikace, přístup, komunikace jako taková.
Co si myslíš, že je pro úspěšné podnikání nejdůležitější?
Nejdůležitější pro každou profesi, podnikání, zaměstnání je, aby člověk dělal to, co umí, co zvládá, na co se cítí, ale hlavně – co ho baví. Někdo moudrý mi kdysi řekl, ženejvětším štěstím člověka v životě je, když může dělat co chce a s kým chce. A je pravda, že to je asi největší bonus, vyjma finančního přínosu a nějaké prestiže. A paktrpělivost, vytrvalost a nějaká forma vize. Já upřímně nemám moc rád “vizionáře”, kteří mají megalomanské plány, a pak mnohdy zůstane jen u nich. Ale pro podnikání je třeba, stejně jako pro cokoli jiného: talent, smysl, zodpovědnost a tak trochu pocit “chtít být užitečný”. A samozřejmě pokora. Ta se nějak v poslední době hodně vytrácí. A nebrat věci jako samozřejmost. Nic v životě není samozřejmostí, ani náš život, ani zdraví.
Co děláš pro to, abys byl úspěšný?
Snažím se dělat věci tak, abych se za ně a za sebe nemusel stydět. Snažím se dělat věci, kterým rozumím, které umím a většinou to vychází. Otázkou je, co je úspěch. Pokud někdo měří úspěch primárně penězi či kariérním postupem a podobně, je to špatně. Pokud jdu do něčeho hlavně s tím, že musím vydělat balík a být do roka na nejvyšším postu, tak někdy to třeba zafunguje, ale většinou na krátkou dobu. A pak ten pád na ústa hodně bolí. Ostatně to všichni dnes a denně vidíme u různých “celebrit”, top manažerů a politiků. Zkrátka snažit se dělat svou práci dobře a s pocitem, že to chci dělat nejlépe, jak umím.
Máš nějakou praktickou radu pro podnikatele?
V této zemi a v této době je každá rada opravdu drahá. V ČR například trochu (více) zapomínáme na to, že nikoli jen výrobek či služba samotná, ale nápad, vnuknutí a ta “vize” jsou to nejdůležitější, to nejcennější. To, za co se ve světě – nemusíme chodit daleko, skoro v celé Evropě – platí pomalu zlatem, se u nás bere jako samozřejmost. U nás se chtějí výsledky, ať jsou jakékoli. A to je špatně. Je to stejné, jako s tituly a vzděláním. Máme statisíce vzdělaných a titulovaných, ale jen stovky opravdu schopných. Takže přistupovat k věcem lidsky, trochu “se selským rozumem”, který se vždy a každému vyplatil, méně využívat příručky a více používat mozek a zdravý rozum. A hlavně intuici, to je alespoň pro mě takový první rádce, takové kormidlo ve všem, co dělám.
Autor fotografií: Robert Vano. Použito s laskavým svolením Michaely Lejskové – majitelky profesního magazínu Best Of.
