Prof. MUDr. Oldřich Čech, DrSc. – nestor české ortopedie

20. únor, 19. červenec a 19. srpen mám navždy spojený se jménem úžasného člověka, vedle něhož jsem měla to štěstí a čest léta pracovat. Pana profesora Oldřicha Čecha. Ortopeda světového jména.

Život tohoto muže by vydal na román a jeho životní příběh byl sepsán v edici Osobnosti 3. LF UK. Dovolte mi vzpomenout na něj mýma očima. Měl by teď v únoru svátek.

Do Centra prof. Čecha, s.r.o. v Praze na Černém Mostě jsem nastoupila v době, kdy se sem již fungující centrum ortopedie a fyzioterapie stěhovalo z Kyjí. Dostala jsem tím úžasnou možnost stát u zrodu nových prostor a pomoci vybudovat a vyladit provoz recepce.

Prošlo tudy mnoho báječných lidí, lékařů i lékařek, fyzioterapeutek a fyzioterapeutů, sestřiček a milých pacientů. Jedno jméno lékaře – Oldřich, jedno jméno fyzioterapeutky a jednatelky v jedné osobě – Heda (dcera pana profesora) – a také sestřičky – Marika – mi zůstala v srdci přece jen víc.

Do doby setkání s Centrem profesora Čecha jsem byla ortopedií zcela nepolíbená. Za to, že jsem si ji zamilovala a dodnes je mou srdeční záležitostí, může asi nejvíc pan profesor Čech. Vysoký charismatický muž z generace noblesních a elegantních lidí. Nikdy se nechoval povýšeně, nikdy žádnou mou hloupou otázku (ortopedii jsem fakt nerozuměla vůbec) neodbyl a trpělivě zodpověděl a proto jsem se ho nebála zeptat na cokoli, co mi nebylo jasné, ač jsem si byla vědoma, že z jeho pohledu to musí být naprostá blbost. Vysvětlil, ukázal na RTG snímcích nebo na pacientovi (pár let v závěru jeho profesní kariéry jsme spolu ambulovali) nebo dal komentář k přednášce na odborném kongresu, kterých jsme se zúčastnili. Společně jsme také trávili chvíle při práci na dvou z mnoha publikací, jejichž byl autorem, spoluautorem nebo editorem – konkrétně na knížkách Historie československé, české a slovenské ortopedie a Traumatologie pohybového aparátu, pánve, páteře a paklouby. Všechno tohle dohromady pro mne byla, jak já s oblibou říkám, „vysoká škola ortopedická“. Přestože se na našem pracovišti prolínaly ortopedie a fyzioterapie, fyzioterapie pro mne byla ve srovnání s ortopedií vždycky tak trochu Popelkou. Neméně zajímavý obor, neméně důležitý, jeden bez druhého by těžko tak dobře fungovaly, nicméně mě srdce táhlo k ortopedii. Není divu, s takovým učitelem!

Dodnes je mi líto, že pan profesor nestihl sepsat své vzpomínky. Mimo jiné byl totiž i poutavým vypravěčem. Nejen o počátcích endoprotetiky u nás, o vývoji dříku k totální endoprotéze (TEP), o vzniku Ortopedicko traumatologické kliniky na Vinohradech, o operacích zejména totálních endoprotéz kyčlí a kolen, ale i spousty vtipných historek ze zákulisí kongresů či konferencí v Česku i v zahraničí. Často jsme se dotkli také rodinného života, pohádek pro děti, které jim vymýšlel při dovolených i osudů některých pacientů.

Snad jen ve stručnosti pro ty, kdo pana profesora Oldřicha Čecha neznají. Byl nejstarším ze 3 bratrů (nejmladší Evžen se věnoval gynekologii a mimo jiné byl průkopníkem ultrazvukové diagnostiky v oboru gynekologie a porodnictví u nás, prostřední Přemysl se nakonec jako jediný medicíně nevěnoval). Stal se primářem a následně zástupcem přednosty ortopedické kliniky Na Bojišti, v tehdejším Československu se zasadil o rozvoj endoprotetiky a vývoj a výrobu TEP kyčle. V roce 1969 byla provedena panem profesorem Čechem první implantace TEP kyčle u pacientky, které vydržela (s určitým uvolněním) až do roku 2000. Zasadil se také o vybudování Ortopedicko traumatologické kliniky v Praze na Vinohradech a vyškolil mnoho žáků, budoucích brilantních ortopedů.

Operoval až do vysokého věku (naposledy na Klinice dr. Pírka v Mladé Boleslavi, kde se významně podílel na modernizaci operačních sálů) a stejně tak se svým pacientům věnoval v ambulanci.

Krásná byla v roce 2018 naše společná oslava 90. narozenin pana profesora Čecha, 75. narozenin sestřičky Mariky (která s ním profesně prošla nemocnicemi i ambulancí) a mých 45. narozenin spolu s týmem našich skvělých kolegů.

Spolu jsme také seděli na zahrádce jeho domku v Kyjích v den  92. narozenin.  Bylo to naposledy, kdy jsem pana profesora viděla, přesně na den o měsíc později odešel do ortopedického nebe.

Věřím, že to dobré, co člověk udělal pro jiné, se nezapomíná. S díky, láskou a úctou vzpomínám…